K řeckému vodopádu

Ráno na tom nejsem psychicky nejlíp. Kombinace gastritidy, která se mi ozvala před odjezdem, divných snů, nešťastných článků o nemocech, které jsem si já pitomec přečetl na internetu, a výsledku slovenských prezidenských voleb způsobily, že ačkoliv mně objektivně vlastně nic není, pronásledují mě chmurné myšlenky - možná to moc nesedí k duchu naší pracovní dovolené, ale tohle má být svým způsobem i deník naší cesty, takže to sem nejspíš taky patří.

Hedvika dělá, co může, aby mě z mé ponuré nálady vysvobodila, a oba se shodneme na tom, že blbou náladu bude nejlepší pokořit dalším výletem, takže se poměrně brzy balíme a vyrážíme - tentokrát ale pěšky přímo od našeho ubytování, abychom si nekomplikovali život dalšími autobusy.

Naším cílem je vesnička Apoikia, u které mají mít - světe, div se - pravé řecké vodopády. Moc si od toho neslibujeme, protože co se vody týče, té v Řecku není až tak moc a náš ostrov není výjimkou, alespoň nakolik můžeme vyvozovat ze své včerejší zkušenosti.

Naše cesta - stejně jako včera velmi dobře značená malými plastovými štítky - nás vede nekompromisně do kopců a během několika kilometrů s námi nastoupá dobrých 300 výškových metrů. Oproti včerejšku je spíš zataženo a profukuje poměrně čerstvý větřík, ale i tak odkládáme postupně většinu garderóby, abychom se neupotili k smrti. Výhledy do chorské zátoky a na okolní kopečky nám ale všechno trápení bohatě vynahrazují.

Krajina tu vypadá o znání jinak, než na vyprahlém jihozápadním pobřeží - na cestě roste tráva, kam se člověk podívá, tam něco kvete, a pod kouzelným kamenným mostkem, který nás přivádí do vesnice, běží poměrně zčerstva malá říčka. Pozvolna začínáme věřit i tomu, že nás na konci přece jen nějaký ten vodopád čeká.

Z romantického rozpoložení nás ale vytrhne příšerný hlasitý skřípot - zní to, jako kdyby se někdo snažil čerpat vodu sto let nemazanou pumpou. Za zatáčkou objevíme i původce toho skřeku - u vrat zahrady stojí roztomilý oslík a hýká tak strašlivě, až nám z toho praská zubní sklovina. Chvilku uvažujeme, které z těch vydávaných zvuků by se daly přepsat do slabikářového í-á; na druhou stranu je pravda, že na skutečný přepis takového oslího hýkání je asi každá abeceda krátká.

Podrbeme čtyřnohého zpěváka na hlavě a jdeme dál - pod vodopády právě kvetoucích vistárií a alejemi citrusovníků, které jsou ověšené bílými, sladce vonícími květy a zároveň oranžovými a žlutými koulemi plodů; vypadají díky tomu jako trochu zvláštní a z kontextu vytržené vánoční stromky. Chvíli posedíme u mramorové studánky ve městě a pak už je to jen hop a skok k cíli naší cesty - vodopádům Pithara. Jsou to tedy spíš takové vodopádky, které spíš jen tematicky dokreslují zákoutí kamenité říčky, ale buď jak buď, voda z nich padá a je tu příjemný stín před sluncem, které už protrhalo oblačnou clonu a docela citelně připaluje.

Odsud už bychom měli jít vlastně jenom dolů - po kamenité cestě se spouštíme zpátky do Apoikie a dál podél říčky až do vesničky Stenies, kde jsme plánovali oběd. Ve Stenies bydlí, aspoň tedy Hedvika to tvrdí, spousta kapitánů a majitelů lodí, ale navenek se to příliš neprojevuje - cestou vidíme jen jednu rybářskou loďku a Hedvika pry zahlédla za vraty ještě jednu kotvu. Asi se kapitáni ke stáru dávají spíš na pěstování pomerančů, těch tu vidíme daleko víc.

Hospůdka Barbarola, kam nakonec ve zdraví dorazíme, je sice úplně prázdná, ale majitel(?), kmitající na dvoře s koštetem, nás hned zve dál - sedáme si k venkovnímu stolku pod pergolu a kocháme se úžasným výhledem na mořskou zátoku pod námi. Dáváme si pivo, Hedvika zkouší tzatziki a saganaki (řeckou variantu smažáku, akorát bez strouhanky), já zůstávám u klasických těstovin; je jich hrozná hromada a přestože je ani nesním všechny, přemýšlím, jestli toho oběda vzhledem ke svým trávicím obtížím ještě nebudu litovat.

Když se dost vynadíváme, vynajíme a vynapijeme, skutálíme se od Barbaroly cestou dolů k moři, odkud nás čeká ještě jedna vrcholová prémie - od zátoky, kde bydlíme, nás dělí asi sto metrů vysoký hřbítek. Vydusáme nahoru a už si vidíme, obrazně řečeno, až do chalupy - v odpoledním slunci se pod námi třpytí chorská zátoka, po které se prohání hejno malých plachetniček, okolo kterých jako starostlivá kvočna krouží motorový člun s dozorem: Malí Řekové se učí plachtit.

Já si ještě odbydu povinné smočení v moři (zítra se má počasí zkazit, tak ať to mám odbyté); jediné, co naruší poklid odpolední siesty, jsou tři labutě, které nám přijdou vysvětlit, že tam, co ležíme, je JEJICH místo. Nijak zvlášť se s nimi nedohadujeme - doma v posteli se nám bude ležet beztak líp. Což po chvilce oba experimentálně ověřujeme...

Takže závěr dnešního dne je jednoznačný: Máš-li chmury - vyraž v hory!

×