Fouká

Dnes je pondělí, pracovní den, a tak hned po snídani usedáme do kanceláře. Ven nás to ve skutečnosti ani moc neláká: z fontány v sousední ulici odnášejí nárazy větru celé sprchy vody a naše okenice mají co dělat, aby se udržely v zajišťovacích hácích ve zdi, jak s nimi poryvy cloumají. Podle meteorologů se dnes má nad Androsem prohánět vítr o rychlosti 25 uzlů s nárazy ke 45 uzlům - to je přes 80 kilometrů za hodinu, tedy regulérní vichřice. 

Já se dopoledne vypravím aspoň na nákupy. Výhled na moře dneska vůbec nepřipomíná včerejší plážovou atmosféru. Vlny se zvedají aspoň do metrové výšky a maják, na který je z našeho balkonu vidět, se každou chvíli ztrácí v bílém příboji. Jakmile ve městě zahnu do kolmé ulice, kam na mě vítr nedosáhne, mám chuť se svléknout do trička, ale jakmile znovu zatočím do míst, kudy profukuje, balím se do bundy a nasazuji kapucu. S nákupem jsem rychle hotová - moc toho tady nesníme, Honzu pořád ještě trochu trápí žaludeční problémy, takže nesu hlavně něco k pití. A pak je znovu čas se věnovat práci. 

Po obědě si společně vyrazíme aspoň na krátkou procházku kolem pobřeží. Moře se činí, na nábřeží musíme každou chvíli uhýbat sprškám slané vody, které nás zastihnou vždycky v ten nejméně očekávaný okamžik. Když se dostatečně naobdivujeme typicky bílomodré mořské kapličky Agia Thalassine, vystrčené na útesu přímo do moře, vracíme se zvolna po kamenné dlažbě uliček starého města zase zpátky do apartmánu, kde střídavě prací a lenošením trávíme zbytek odpoledne.  Jo - takhle nějak by ty pondělky klidně mohly vypadat i častěji.

×