Loučíme se

Dneska naposledy vstáváme do modrého tinoského rána. Sluníčko slibuje svítit celý den a teploty se zase mají blížit ke dvacítce. To budeme asi doma ještě pár týdnů postrádat, v Praze má dnes v noci mrznout.

Dáme si něco lehkého k snídani a pustíme se do balení. Vždycky, když sesypeme na hromadu všechny věci, co s sebou máme, a chystáme se je natlačit do jednoho společného batohu, připadá mi to jako neřešitelná úloha - ale vždycky to nakonec klapne. Jakmile jsme sbalení, zaťukáme na Georgeovu tetičku, poprosíme ji, jestli si u ní můžeme nechat batoh (má na to na chodbě zbudovanou krásnou úložnou skříňku), a vypravíme se projít po městě. Trajekt směrem domů nám odjíždí až o půl druhé.

Vypravíme se nejdřív k památníku balkánských válek, odkud je hezký výhled na město: na přístav, na kostel Zvěstování Panny Marie i na skalisko Exomvourgo, kolem kteráho jsme včera šli na túru. A když se dost vynadíváme, zamíříme na časný oběd do podniku Myrtilo, který máme vyhlédnutý, že dělá brunche. Cesta přes město nám připomene minulou neděli, kdy jsme na Tinos přijeli a kdy jsme žasli nad narvanými hospodami. Teď je situace velmi podobná. Asi snad jen nějaký pravoslavný pánbůh ví, proč se na Tinos jezdí zrovna v neděli - i v sobotu byly hospody a kavárny poloprázdné. My každopádně v Myrtilu vydrápneme jeden z posledních dvou volných stolů, a to jen uvnitř, terasa je plná zcela neprůstřelně. Ke druhé snídani si dopřejeme pořádný croque monsieur a řeckou omeletu se sýrem a zeleninou, nicméně když nám jídlo přinesou, ukáže se, že o něco méně dobře chutná než vypadá - musíme si říct aspoň o sůl a pepř. Myrtilo jednoznačně vaří v první řadě pro Instagram. Aspoň kafe a smoothies mají docela dobré.

Po snídaňoobědě vyzvedneme od tetičky zavazadlo a jdeme čekat na trajekt. I tady se ukazuje, že neděle je pro Tinos velmi populární den. V čekárně se mačkáme s desítkami, a možná i stovkou dalších cestujících, kteří se chtějí dostat zpátky na pevninu. Na palubě lodi se nám povede získat dvě místa na křesílkách u stolečku, ne všichni cestující ale mají takové štěstí a někteří posedávají na venkovních palubách, kde dost funí. A to ještě další desítky pasažérů přibereme na zastávce na Androsu v Gavriu.

Jak se nám Kykladské ostrovy na obzoru vzdalují a blížíme se k řecké pevnině, říkáme si, že to tady bylo docela fajn. Sice jsme zjistili, že ne všichni Řekové jsou zcela bezvýhradně nadšení, když vidí návštěvníka ze zahraničí (při našem loňském výletu na Kyklady to tak skoro vypadalo), ale pořád se tu člověk cítí o dost příjemněji než v zeměpisně nám sice bližším, ale chronicky namíchnutém a pro turisty silně dojivém Chorvatsku.

Na zimní pracovnu se nám Řecko zas tak moc neosvědčilo: časový posun hraje docela proti nám, pražská pracovní doba 9 - 5 má v Řecku podobu 10 - 6, takže člověku sice přibude hodina volného rána, ale ubyde hodina volného odpoledne, a navíc tu začínají být vekovní teploty přijatelné až tak někdy v dubnu, a to už zpravidla bývá docela hezky i v našich zaměpiských šířkách. Takže pokud budeme chtít příští zimu vyrazit pracovat někam do tepla, do Řecka to celkem určitě nebude. Na druhou stranu tak vynikající olivy a tak vynikající fetu za pár korun a na každém rohu člověk jinde hned tak nesežene. A ta neuvěřitelně azurová barva řeckého moře! Jo, nebylo to zas tak špatné místo na polopracovní polodovolenou.

×