Do hor, nebo ne?

Na dnešek jsme měli celkem jasný program: Ve tři čtvrtě na jedenáct chytit autobus, který nás odveze na náhorní plošinu Tinosu, udělat si tam pěší túru a pak pěšky sestoupit zpátky do města. Věděli jsme, že počasí nebude ideální - i proto jsme si motorku půjčili už včera - ale říkali jsme si, že oblačno s pár kapkami deště nás přece nemůže od výletu do kopců odradit. Ráno jsme se ale potkali s realitou.

V noci lilo fakt dost. Tolik, že nám přes balkonové dveře nateklo do apartmánu, takže zatímco já připravuji snídani, Honza vytírá obývák. Potom vyrazím k pekaři, to je jen do sousední ulice, ale dost při tom zmoknu a vítr se mnou zmítá natolik, že když Honza po mém návratu vidí, v jakém jsem stavu, navrhne, jestli bychom neměli výlet do hor prozatím odložit a vyčkat, jestli se počasí trochu nezlepší. Další autobus jede po druhé odpolední. 

To se zdá jako velmi rozumná myšlenka. Sice jsme dneska na Tinosu poslední den, ale chodit po něm v dešti a vichřici se nám moc nechce, tak vyhlásíme pyžámkové dopoledne. No a co takhle podnikat na dovolené, když venku zuří živly? Jasně, v Šanghaji se zrovna jede Velká cena F1, a ta se nám na nějakou dobu postará o zábavu. Pak jdeme připravit oběd...

Technická poznámka: Pokud se někdy rozhodnete pronajímat apartmán na krátkodobé pronájmy, zkuste si prosím představit, jaké to je v něm týden strávit. A vybavte ho podle toho. Čím víc takovýchhle bytečků jsme vyzkoušeli, tím víc k smíchu nám jejich vybavení připadá. Náš aktuální apartmán nemá: Krájecí prkýnko, struhadlo, škrabku... Apartmán má: Misky na zapékání souflé, dezertní vidličky, elektrický šlehač mléka... Mno, to jsem si jen tak na okraj zabrečela. 

Po obědě koukneme z oken, kde to na straně k moři vypadá vysloveně polojasně a na straně k horám sice ještě zamračeně, ale s příznivým vývojem, a rozhodneme se túru dnes přece jen podniknout. Sbalíme se tedy a vyrazíme k autobusu. Původně jsme měli v plánu dojet až někam do Myrsini nebo do Steni, odkud by nám cesta zpátky domů trvala asi tři a půl hodiny. Nakonec se ale domluvíme, že zkusíme řidiče přesvědčit, aby nám zastavil v blízkosti vesničky Mesi, kudy jde naše vyhlédnutá turistická stezka a odkud bychom tak za dvě a půl hoďky měli být doma. Přemlouvání řidiče nakonec ani není potřeba, protože v Tsadosu, takovém předměstíčku Mesi, vystupuje z autobusu asi šest různých babiček, tak se k nim jenom připojíme a vykulíme se taky ven. Dívají se na nás sice trochu podezíravě - asi si nedovedou představit, co tu plánujeme podnikat - ale my zamíříme rovnou k rozcestníku turistických značek. 

Je třeba předem říct, že s turistickými značkami na Tinosu nemáme nejlepší zkušenosti. Zejména Honza od doby svého vyběhnutí do nikam má na klub tinoských turistů docela žízeň, protože malování značek jim celkem jde, ale v údržbě stezek trapně zaostávají. Copak skrz vesničku, to se nám po mramorové dlažbě šlape jedna báseň. Ale jakmile mineme poslední domek, cesta se ztrácí v travinách vysokých po lýtka a po nočním slejváku řádně nacucaných (kdo by to byl na vysušeném Tinosu řekl, že?), které se místy proměňují v byliny vysoké spíš po ramena, kopřivy nevyjímaje. Nízko visící větve stromů už jen dokonají dílo zkázy. Čerstvě namalované červenobílé značky se v té džungli hledají jen těžko. Někdy mi přijde, že ten značkář snad musel občas křoví ohnout, za něj namalovat značku a křovisko zase pracně naaranžovat zpátky. Prvně se ztratíme asi po dvou stovkách metrů.

Naší hlavní zastávkou je kopec Exomvourgo, tedy vlastně jeho úpatí. Exomvourgo není zdaleka nejvyšší horou Tinosu, nemá ani 600 metrů nad mořem. Je ale z náhorní planiny tak okatě vystrčené a špičku má tak elegantně skalnatou a navíc završenou ruinami starého benátského hradiště ze 14. století, že si ho přijíždějící turisté pilně fotí už z paluby trajektu. Kopec je zvěčněný snad na každém reklamním letáku Tinosu, a kdyby náhodou ještě nebyl dost populární, parta nadšenců natáhla kolem jeho skalnaté špičky jištění na ferratu. Jinými slovy, Exomvourgo je velmi populární turistická destinace. Což se projeví, jakmile se k němu přiblížíme, protože tam samozřejmě vede široká silnice a pod skalnatým vrcholkem je parkoviště. Nedosti na tom, na nádvoří kláštera ležícího hned pod vrcholkem parkují hned pod cedulí "Neparkovat" další auta. Kdepak, pěší turistika se dneska nenosí, dneska se parkuje rovnou pod Kristem Spasitelem - a myslím, že je klika, že nemá Chrám nejsvětějšího srdce kapku širší dveře, jinak by někdo nepochybně zkusil vjet i tam. 

My se pokocháme výhledy z kláštěrního nádvoří do okolí: na jedné straně se tyčí horský masiv Tsiknias (to je skutečně nejvyšší hora ostrova, 727 m. n. m.), vedle se rozkládají zbytky valů benátského hradu a ještě kousek dál už je výhled na moře i se sousedním ostrovem Mykonos. Dokonce i mraky se zvedly nad vrcholky hor a užíváme si polojasnou oblohu. Akorát vítr nás zlobí stále, a jakmile vyjdeme zpoza kopce, opře se do nás plnou silou svých dvaceti uzlů. 

Když mineme klášter, ruiny a přístupovou cestu k ferratě, kde je všechno pečlivě upraveno a vysekáno, turistická stezka opět nabude tradičních tinoských kvalit a musíme ji v porostu pracně hledat. Až za vesničkou Tripotamos se napojíme na cestu z masivních žulových, a občas taky mramorových šlapáků, která nás jednak svede do údolí, kde jsme víc chráněni před větrem, a jednak nás za pár chvil vyvede v Tinos-Chora, u kostela Zvěstování Panny Marie. 

Tady už to známe a víme, kudy zamířit domů, a taky víme, že cestou budeme míjet kavárnu Mikro, kde jsme minulou neděli nemohli najít místo. Těžko říct, čím to je - jestli bylo minulý víkend skutečně o tolik tepleji a slunečněji - ale dneska je terasa poloprázná, tak si po náročné túře na chvíli sedneme na dvě kávy. Ptám se, jestli by ke cappuccinu nebyl nějaký dortík. Nebyl, říká slečka kavárnice, ale můžu vám přinést skořicového šneka. A co takhle croissant, pátrá Honza. Nebyl, ale můžu vám přinést skořicového šneka. Takže asi tušíte, s čím jsme skončili. 

Když dopijeme, dojíme a seběhneme k přímořské promenádě, ani by nás nenapadlo, že jsme ráno vytírali obývák a na odpolední túru balili kulichy. Obloha je znovu modrá, teploměr se znovu blíží osmnáctce a na úplně klidném moři se v přístavu jemně pohupují vyvázané loďky. Jo, tohle nám asi doma bude trochu scházet.

×