Poslední motovýlet

Tak se nám naše polopracovní polodovolená pomalu chýlí k závěru. Na Tinos nám už zbývá jen pátek a sobota, takže toho zbývajícího času chceme ještě pořádně využít.

Já si ráno zase vyrazím zaběhat - poučen z předchozího výletu se už ale nepouštím do žádných velkých dobrodružství a místo do vnitrozemí se jen vydám podél pobřeží k východu. Ve výsledku si jen připomenu, proč nemám rád běhání podél pobřeží: Potácím se jedním směrem po rovné asfaltové silnici jen proto, abych se po čtyřech kilometrech uprostřed ničeho otočil a potácel se stejnou cestou zase zpátky, zatímco mě ranní slunko pomalu mění v topinku. Ovšem, máme tu dorážející mořský příboj a výhled na okolní ostrovy, ale je to jen chabá náplast na jinak celkově otravný běh.

Dopoledne mě čeká ještě pár telefonátů, které se mi nicméně podaří utnout krátce po poledni. Hedvika má dneska práci vyloženě jen jako volitelnou aktivitu, takže ještě než padne jedna hodina po poledni, máme pro dnešek víceméně hotovo, můžeme zaklapnout notebooky a vyrazit za trochou toho dobrodružství.

Po pečlivém rozvažování svých možností a vývoje meteorologické situace se nakonec rozhodneme pro půjčení motocyklu: do večera je ještě daleko, nefouká skoro žádný vítr a počasí už lepší nebude. V půjčovně MJ už jsme jako doma - majitel nás vítá jako staré známé a všechno potřebné je vybaveno během deseti minut. Oproti minule dostanu přilbu, která mně nedrtí ušiska, a i motorka je o něco lepší - jednak je o něco silnější (a ve zdejších kopcích se to docela pozná) a navíc se pyšní i ABS (což se může taky hodit, jak se ukáže později).

Nádrž máme skoro plnou, takže se nezdržujeme s benzínem a rovnou vyrážíme do naší první destinace. Zátoka Kolympithra leží na protějším, severním pobřeží ostrova, a krom toho, že je prý nejkrásnější na celém Tinosu, tak se (tvrdí Hedvika) nachází na konci tinoského "údolí hojnosti" - v místě, kde je soustředěna většina místní zemědělské produkce, rostou tam stromy, teče voda a tak. Když se koukáme na okolní vyprahlé, kameny pokryté kopce, tak nám to moc pravděpodobné nepřipadá. Že by těch deset kilometrů přes kopec udělalo takový rozdíl? To musíme vyzkoumat.

A světe, div se - opravdu, jakmile se přehoupneme přes centrální hřbet Tinosu na druhou stranu hory, je rozdíl hned patrný. Úplnou rajskou zahradou bych to tedy nenazval a stále se jedná jen o stín toho, co je k vidění na Androsu, ale země se doopravdy trochu zazelenala, tu a tam z ní vyskakují stromy a v korytech řek - byť ta samotná zůstávají suchá a bez vody - roste alespoň tráva a rákosí. Na políčkách, která jsou přece jen o něco lépe obhospodařovaná než ty bídné záhumenky v okolí Tinosu-města, roste obilí, víno a - což vidíme poprvé - jakési podivné bodláky, ze kterých se vyklubou místní slavné artyčoky.

Samotná pláž v Kolympithře nás nijak neuchvátí - mají tu sice hezký písek, zátoku i výhledy, ale ona taková pláž mimo sezónu je spíš smutné podívání. Navíc dneska - byť sluníčko svítí a voda určitě od pondělí nevychladla - se mi do vody vůbec nechce. Trochu jsme doufali v nějakou místní kavárnu, ale kdepak - všechno je prázdné a zavřené. Startujeme a jedeme dál: Hedvika slibuje, že na kafe si dojedeme do vesničky Komi o pár kilometrů dál. Ale ani tady nejsme úspěšní - vesnička je sice (jak je tu obvyklé) alabastrově bílá, čistá a upravená, ale slečna v kavárně nás odežene s tím, že má dneska zavřeno. Musíme se tedy spokojit se svačinou z vlastních zásob.

Další zastávka nás dovede zase o pár set metrů výš, k vesnici Volax, která je stulená na náhorní plošině uprostřed ostrova. Ve skutečnosti motorku parkujeme o kus vedle, ve vesničce Koumaros, a dál jdeme po svých po značené stezce. Byť mám vůči tinoským turistickým značkám po předchozích zkušenostech zažitou nedůvěru, tady to vypadá dobře - úzká pěšina nás provádí bludištěm žulových balvanů, které jsou právě tím hlavním místním tahákem, za kterým "se" sem jezdí. Samotné jméno vesničky - Volax - je od nich odvozené, protože "volakous" znamená (údajně) v místním dialektu "balvan". Tyhle kulaté desetimetrové šutráky vrtají geologům hlavou už pěkných pár let a je spousta teorií, jak se sem dostaly a proč jsou zrovna jen v téhle oblasti ostrova a nikde jinde. (Tinos je samá břidlice, samozřejmě mramor - ale žulu najdete jen tady). Jasno mají jen legendy - prý se jedná o koule, kterými po sobě metali obři a Titánové, když se kdysi dávno mezi sebou porvali. Nás krom výhledů na šutráky potěší navíc i otevřená taverna, ve které si konečně můžeme sednout a rozdělit se o společné pivo (jsem tu přece jen jako řidič).

Podle předem připravených plánů bychom se vlastně teď už měli vracet, ale je vlastně ještě docela brzy, benzínu máme ještě taky dost - a tak se rozhodujeme ještě pro jednu zajížďku: zátoku Livada na severovýchodním cípu ostrova. Vede sem ovšem taky turistická cesta - ale je poměrně obtížně zdolatelná, protože cesta tam a zpátky se po ní nasčítá na nějakých dvanáct kilometrů a navíc začíná uprostřed ostrova, kam se nedá nijak jednoduše dostat. Turistiku tedy oželíme, ale zbývající čas využijeme alespoň k rychlé návštěvě zátoky po silnici.

Silnice nás ale celkem překvapí - jednak se kroutí ještě o něco víc, než je v kraji zdejších kroutících se silnic zvykem, jednak z ní po několika kilometrech zmizí asfalt a zůstane jen kamenitá šotolina. Cestou míjíme několik vypůjčených aut, která klesání do Livady vzdají na půl cesty a spokojí se s výhledy na okolní kopce a zátoky. Naše motorčička si ovšem vede statečně, a tak v ní vložím veškerou svou důvěru (pamatujete si ještě na to ABS, které jsem zmiňoval na začátku?) a společně kličkujeme mezi kamením až dolů na oblázkovou pláž.

Dole se vlastně ani příliš nezdržujeme - kromě několika dalších odvážlivců, kterým nebylo líto otlouct vypůjčené auto na kamenité cestě, tu vlastně nic není (samozřejmě kromě báječných výhledů, fantaskních vodou vymletých balvanů a křišťálově průzračné vody - ale na to už jsme si tu tak nějak zvykli). V zátoce se navíc koupe párek cizinců, a podle jejich chování to vypadá, že jenom u koupání neskončí; záhy tedy přestaneme okounět a naskočíme zase na motorčičku, která nás vyveze nahoru stejně ochotně, jako nás předtím bezpečně svezla dolů k moři.

A to už je opravdu konec dnešní výpravy - ještě se přehoupneme zpátky přes kopec, u benzínky dobereme těch pár litrů, co jsme dneska projeli, a po páté hodině necháváme klíčky v půjčovně. Naše řecké motovýlety jsou u konce...

Artyčokové políčko

×

Artyčokové políčko