Poslední rajz

A je to tady - poslední opravdový den naší pracovní dovolené. Zítra nás už čeká jenom harcování se od čerta k ďáblu, z lodi na letiště a pět hodin čekání na letadlo a pět hodin v hliníkové rouře tak, abychom mohli - když to všechno dobře půjde - v jedenáct v noci na Ruzyni ve tmě a zimě přemýšlet, jak se teď dostaneme přes celé město domů. Prostě všechny ty věci, které mají lidi na mysli, když říkají, že "milují cestování".

Ale dneska ještě ne. Dneska máme ještě celý den jen pro sebe, a sluníčko svítí a nebe je modré a nefouká vůbec žádný protivný vítr a venku je tak jarně, jak jen může být koncem ledna na ostrově uprostřed Atlantického oceánu. A protože takový den by byl hřích promarnit zavřený uvnitř, balíme pár nezbytností (které jsme vlastně od včerejška ani nevybalovali z batůžku) a vyrážíme na náš oblíbený autobus číslo 1 s odjezdem v 10:30.

Před tím máme akorát tak čas chvilku posedět u kafe v kavárně před autobusovým nádražím a podělit se o listočokoládovou štangli z blízké pekárny. A než posbíráme drobky, už je čas naskočit do zeleného autobusu, tak nepatřičně velkého na zdejší úzké a klikaté silničky, který se s námi úctyhodnou rychlostí šplhá příkře vzhůru stejnou cestou, jakou jsme jeli už včera. Netrvá dlouho a mihnou se kolem nás naši staří známí, skály Roques, a stoupáme dál, až do 1300 metrů, kde nám řidič zastavuje v malé vesničce Igualero.

Zde se napojujeme na gomerskou část svatojakubské poutní cesty, o které včera psala Hedvika, a po dobře značené a pěkně upravené cestě se za chvíli dostáváme až ke kostelíku (přesněji řečeno: poustevně) svatého Františka z Assisi, od kterého je v jasném ranním vzduchu náramný výhled na okolní kopce a Atlantský oceán s černými stíny ostrovů Hiero a La Palma na obzoru. Hned vedle taky stojí první socha jazyka, kterou jsem v životě viděl - je to památník Silbo Gomero, místního hvízdavého komunikačního prostředku, který byl zařazen do světového dědictví UNESCO. Původně jsem si myslel, že je to jen takový kulturněhistorický špás, něco jako u nás národní kroje nebo hantec, ale pak jsem na vlastní ucho zažil, jak si tím venku na ulici lidi na dálku povídají. A internet to potvrzuje - Silbo Gomero se po mnoha letech úpadku skutečně podařilo oživit a dneska mu prý z místních rozumí všichni, přičemž "mluvit" s ním dokážou Gomeřani narození před rokem 1950 (kdy se ještě živelně používal) a po roce 1990 (kdy se začal vyučovat na škole).

Od kostelíka pokračujeme dál povlovnou cestičkou na hranici borového lesa - pokud si vzpomínám, tak to jsou první opravdové jehličnany, které tady potkáme, a taky poslední - až k úpatí dalšího postupového bodu - stolové hory Fortalezza. To jméno znamená "pevnost", ale navzdory tomu prý nahoře nikdy žádná pevnost nebyla; majestátní kopec ji ale rozhodně připomíná. S časem jsme na tom poměrně dobře, takže se rozhodneme na 60 metrů vysoký kopec vyšplhat a ještě se trochu porozhlédnout po okolí. Výstup je sice celkem krátký, ale intenzivní - asi v polovině cesty si tedy dáme přestávku, kterou využijeme na krátké popovídání s německým manželským párem, který zrovna sestupuje shora. Mimo jiné říkají, že prý v nedalekém městečku Valle Gran Rey prý je víc než 80% německých obyvatel, kteří si tu nakoupili domy v šedesátých letech. Když se tak rozhlížíme kolem, ani se jim moc nedivíme: zatímco okolí San Sebastianu připomíná spíš pouštní krajinu, tady se všude zelená jarní tráva, ze které tu i onde vystřelují štíhlé kmeny datlových palem. Utěšený kraj.

Slézáme ze stolové hory a vydáváme se dál - co by kamenem dohodil je odsud vesnička Chipude, kde máme vyhlédnutou strategicky umístěnou hospodu. Tady chvíli posedíme a za pár euro se napucneme papas arrucadas (všudypřítomné slané brambory, vařené ve slupce) a talířem sýra, samozřejmě věrně doprovázeného červeným a zeleným mojo, k čemuž se báječně hodilo zasloužené pivo. A protože máme ještě do odjezdu autobusu pořád dost času, popojdeme ještě kousek - přes kopeček do vesničky Cercado, kde už ale opravdu musíme končit. Vůbec se mi, popravdě řečeno, nechce: celá tahle taškařice s cestováním v zimě nám má aspoň trochu odvést myšlenky od škaredé blátivé zimy u nás doma, ale namísto toho se mi teď bude po jaru stýskat snad ještě víc.

Ale nic naplat - za chvíli před námi s funěním zastaví autobus, který se mezi vesnické domy taktak vejde, aby nás odvezl známou cestou přes křižovatku Pajarito a kolem Roques zpátky do San Sebastianu. Jako obvykle nás autobus protáhne vyhlídkovou cestou po městě, protože nejdřív jede do přístavu vyložit turisty, co se příští lodí vrací zpátky na Tenerife. Při té příležitosti si všimnu, že pláž je plná lidí - tedy, že na pláži je lidí asi deset, což je zhruba desetkrát tolik, co obvykle, a pojme mě chuť dojít se ještě naposledy vykoupat. Hedvika moje nadšení pro podvečerní koupání tentokrát výjimečně nesdílí - dnešních deset kilometrů vedlo sice líbeznou krajinou, ale převýšení a palčivé sluníčko dokážou člověka unavit - takže beru ručník a plavky a k moři se městem vydávám sám.

A Gomera se se mnou rozloučila stylově - nefoukal žádný protivný vítr, moře bylo jak vyleštěný tác a voda, jestli ne přímo teplá, tak rozhodně chladivě příjemná. Na leden, tedy. Z vody koukám, jak se od mola odlepuje majestátní trupisko trajektu Fred Olsen a mizí za zdí vlnolamu tam, kam musíme nakonec všichni: Na tenerifské letiště. Abych si našel výmluvu posedět, tak ještě pár minut počkám, až slunko zapadne za kopcem s betonovou sochou žehnajícího Krista, a pak už se přece jen loudavě vydám balit.

Úplnou, finální a definitivní tečku si pak s Hedvikou dopřejeme u večeře v hospůdce Las Cruces, kam se chystáme už aspoň týden - po chvilce váhání si dáme ochutnávkovou porci tuňáka v omáčce a pečený sýr a je to moc dobré a velké tak akorát, aby se do nás vešlo ještě solidní kafe a něco malého. U večeře - jako obvykle při podobných příležitostech - bilancujeme. A dobilancujeme se k tomu, že jsme moc rádi, že jsme tady byli, že jsme vděční za to štěstí, že jsme tady být mohli ,a že budeme moc rádi, když nám tohle všechno ještě chvilku vydrží.

A tohle, milí přátelé, je už opravdu konec.

×