Do pralesa

Protože se nám pobyt na La Gomeře pomalu chýlí ke konci - už nám zbývá jen víkend - a protože předpověď počasí dneska hlásí zcela nekompromisní jasno, rozhodli jsme se věnovat sobotu turistice ve slavných gomerských mlžných lesích. Míříme rovnou do pralesa nejpralesovatějšího. A abychom si ho pořádně užili, plánujeme propojit hned tři treky, které Národní park Garajonay na webu doporučuje jako na prales vůbec ty nejlepší.

Ráno si samozřejmě dopřejeme pomalé, protože první autobus směrem do hor odjíždí v 10:30. Na autobusáku jsme stejně s předstihem a dáme si ještě u pekaře kafe a šneka, než si půjdeme stoupnout do fronty na lístky. Když si je u řidiče kupujeme, ještě se pro jistotu ptám, jestli autobus zastavuje na zastávce Apartecaminos (tedy "Vedle silnice"). To je taková zastávka uprostřed ničeho, kde chceme svojí dnešní túru zakončit a odkud plánujeme odjet zase zpátky do civilizace. Poněkud mě tedy rozhodí, když řidič řekne, že tam nestaví. Vyjmenovává, že jede přes Las Creces, Acardese, Arure, ale Apartecaminos tedy ani vůbec a v žádném případě. Ač mluví jenom španělsky, intenzita vrtění hlavou je všeříkající. Jdeme si s Honzou sednout dovnitř do autobusu, naše plánovaná zastávka směrem TAM evidentně funkční je, když nám tam řidič jízdenky prodal, ale co budeme dělat s tím zatraceným návratem? Cestou tedy ještě nad mapou v mobilu vyvineme alternativní plán, jak túru zakončit v Arure - nebude to zas tak velká změna, z posledního pralesního treku se odpojíme o něco dřív a zamíříme do města.

Autobus nás veze po jihozápadních svazích ostrova a klikatí se na místních silničkách dobrou hodinu. Výhledy odsud nejsou na sopku Teide, jak jsme zvyklí z domovského San Sebastianu, ale na západní ostrovy La Palma (ta je se svými dvouapůltisícovými vrcholky fakt dramatickou dominantou uprostřed vod) a El Hierro, které s ušmudlaným patnáctistovkovým kopcem vedle ní vypadá jako směšná rovina. Zajímavý je i rozhled po krajině, která tady není ve znamení tufu a kaktusů, jako na naší straně ostrova, ale je porostlá regulérními stromy a trávou, i když ty stromy jsou často palmy. 

Z autobusu vystupujeme ve vesnici Las Hayas, ve skutečnosti tedy asi půl kilometru od ní, protože tam je autobusová zastávka (se zajížděním do centra si tady autobusáci moc hlavu nedělají). Tam se napojíme na turistickou trasu směrem do národního parku Garajonay a během pár minut už pochodujeme po první doporučené trase: Las Creces. Cesta vede skoro po rovině a prochází typickým gomerským vavřínovým lesem. Vedeme s Honzou debaty, jak staré asi jsou ty stromy. Kdesi jsme se dočetli, že zdejší prales je třetihorní, a to už je přece jen nějaký ten pátek - kmínky zdějších stromů nicméně nevypadají nijak majestátně. Částečnou odpověď nám poskytne pokácený a rozporcovaný jehličnan, který potkáme cestou. Ve větvi o průměru kolem dvanácti centimetrů napočítáme přinejmenším dvacet letokruhů. Zřejmě tedy tihle drobci nerostou nijak rychle. 

Z trasy Las Cruces se překulíme přes silnici, které vede po horském hřebeni, a z jihozápadního svahu ostrova se dostaneme na ten severovýchodní, tedy návětrný, a proto i deštivější. Tudy vede druhá stezka: k Risquillos de Corgo. Hned na začátku Honzovi prezentuji, že tenhle les, i když má botanicky stejné složení, má být hledem ke svému umístění o hodně vlhčí a mechovitější. Honza se sice ze začátku směje, že jsme z toho předchozího lesa ušli asi dvacet metrů a že tedy velké změny nečeká. Ve skutečnosti je ale změna už po pár krocích dost patrná. Jednak je v lese regulérní mlha. Mračna, která přicházejí se severovýchodními větry, se tu evidentně zachytávají. Ze stromů prší - nikoliv déšť jako takový, ale kapky zkondenzované vodní páry. A kmeny jsou opravdu zarostlé o hodně hustším mechovým kobercem než na druhé straně silnice. I kapradí na zemi je o dost víc. Tohle je nepochybně to místo, kde se vyrábějí reklamní fotky na gomerský mlžný prales. Tuto naši teorii potvrzuje  nejen vyhlídková plošina, ze které není vidět nikam ven, prostě tam jde koukat jen do hustšího lesa, ale taky profi fotograf, který se s dělovým foťákem na stativu snaží vyrobit další z těch reklamních snímků. 

Na svačinu se přes silnici, a tedy i přes horský hřeben, přehoupneme zase zpátky na sušší svah. Je to skoro neuvěřitelné, v mokru jsme ušli jen asi kilometr - a najednou ze stromů už zase neprší, na zemi je hlína, ne bahno, a i piknikový stůl, u kterého si dáme obložené rohlíky, je celkem suchý. Po svačině se pouštíme do třetího pralesního segmentu, Cañada de Jorge (Jorgeho strž). Tahle túra je vlastně okruh, ale my už z ní jdeme jenom část. Ostatně, velmi se podobá lesu v Las Cruces, akorát teď místo po rovině jdeme dost fest z kopce.  Když se přiblížíme k hranici národního parku, vyjdeme z něj ven a zamíříme zpátky do civilizace.

Ta má podobu nejdřív městečka Acardece. Už tady by nám autobus nejspíš zastavil, ale my pokračujeme kolem obdělaných terasových políček a lenivých koz a koček, které se odmítají zvednout z asfaltu jen proto, že jdeme zrovna kolem, až do městečka Arure. Tahle část naší trasy je shodou okolností součást pouti El camino de Santiago entre volcanes (Svatojakubská cesta mezi sopkami). To je taková kanárská odbočka tradiční svatojakubské pouti, kterou mají Španělé v pevninském Španělsku. Je to záležitost poměrně nová, papežskou bulu na tuhle kanárskou trasu dostali Španělé jednorázově až někdy v 60. letech 20. století a na trvalo dokonce až v roce 1992, a to ještě jenom pro Gran Canarii. Tady na La Gomeře musela stezka vznikat úplně nedávno, protože články z roku 2022 ji ještě zmiňují jako "budoucí ambiciózní plán". Kromě značení tady pro poutníky vznikla taky infrastruktura: u kostelů - které jsou mimochodem všechny opravené a září novotou - jsou buď alespoň přístřešky s piknikovými stoly, ale dost často taky kohoutky s vodou na pití a umytí. A několik poutníků s dlouhou poutnickou holí jsme skutečně potkali. I když většina turistů to pravděpodobně dělá jako my a kousek vulkánové svatojakubské cesty si střihne jen tak mimochodem, autobusem tam a autobusem zase zpátky. 

Nás každopádně poutní stezka dovede do Arure, kdy si za dnešní výkon (horentních devět kilometrů) dáme dvě oslavná piva. Hospoda El Jape je kromě lokálu taky obchůdkem s místními produkty. Kromě všudypřítomného almogrote, mojo rojo a mojo verde tady taky mají dost širokou nabídku místních vín. Vedle hospody je dokonce přímo vinotéka - nic takového jsme zatím na Gomeře ještě nezahlédli. Dokonce i pár hlav vinné révy je tady v okolních zahrádkách k vidění. Víno ale kupovat nechceme, v apartmánu máme ještě rozpité jedno z La Palmy, a tak dobré víno, abychom si ho vezli až do Prahy, zase na Gomeře nedělají. Kromě toho nejsou zdejší domorodci zřejmě turistům moc nakloněni: vrchní v El Jape se radši uklidil v kuchyni, i když u pultu už se mu nahromadila fronta aspoň pěti lidí na objednání a placení, prodavač ve vinotéce se sice při příchodu čtvrtého zákazníka zvedne ze židle, ale to je taky všechno, a na zastávce se u nás ještě zastaví jakási kolemjdoucí babička jen proto, aby Honzu upozornila, ať si o lavičku laskavě neopírá botu.  Možná už jsou tady zahraničními návštěvníky přesycení - turistické letovisko Vale Gran Rey je odsud jen deset kilometrů. My každopádně s chutí nasedneme do autobusu, který v Arure skutečně staví, a dokonce témeř přesně podle jízdního řádu, a necháme se dovézt zase na náš konec ostrova, s vyhlídkou na Teide. A s kaktusy v tufu. Člověk holt nemůže mít všechno.

×