Na pláž

Dnes je pátek, tedy ještě pracovní den, ale venku je moc hezky, a tak se Honza nechá přesvědčit, že si dáme pauzu od práce už v poledne a kdyžtak zasedneme k počítačům ještě večer (jejich firma přes noc zase něco releasuje, což, mi přijde, dělá vlastně pořád). Obědváme tedy už o půl dvanácté a na dvanáctou míříme na autobusové nádraží.

Ze San Sebastianu odjíždějí autobusy třemi směry: na sever na Hermiguu a Vallehermoso, na západ přes Národní park Garajonay do Valle Gran Rey a na jih přes Playa de Santiago na gomerské letiště (tenhle autobus jede sice nejdřív taky na západ, ale pak se stočí k jihu). Zajímavé je, že všechny spoje vyjíždějí z autobusáku vždycky ve stejnou dobu. Takže zatímco v každou jinou hodinu je autobusové nádraží zcela opuštěné, v těchhle klíčových okamžicích - ve všední den pětkrát, v neděli třikrát - je to hotové mraveniště domácích i turistů.

Vystojíme si tedy frontu u dveří autobusu. Dneska vybíráme autobus číslo 3, který nás vyveze do nadmořské výšky přes 1000 metrů - to nastane už pár kilometrů od pobřeží, kopce tu mají fakt prudké - a nabídne nám úžasné výhledy na mořský břeh, aby se pak stočil do sousedního údolí a o půl hodiny později nás vysypal v plážovém letovisku Playa de Santiago. Autobus zpátky můžeme chytit buď za hodinu a půl, nebo za tři a půl hodny - podle toho, jak moc se nám poflakování na plážích bude líbit a jak dlouho nám zabere.

Hned první aktivita, kterou máme v plánu - procházka po skaliscích k vyhlídce Pinta de Marechal - ale skončí dřív, než vůbec začala. Na skále je vybudovaný hotelový resort a vyhlídková pěšina k němu patří. V cestě nám stojí závora, a pro případ, že bychom ji chtěli přelézt, je připravena ještě druhá linie obrany v podobě osobního strážce hotelu. Vyklízíme pozice, za nepříjemnosti s ochrankou nám výhled asi nestojí. Ostatně, jak Honza podotkne, výhledy jsou tu všude.

Takže scupitáme z vrcholu skaliska po nekonečných kamenných schodech dolů do městečka, k přístavu. Přístavní bazén už ve skutečnosti trochu známe, před pár lety jsme tu o půl třetí v noci vyvazovali loď. Teď se ale chystáme potulovat se po přímořské promenádě, včas lokalizujeme autobusovou zastávku, abychom věděli, kam směřovat po skončení potulky, a pak zapadneme do jedné zmrzlinárny na dvě baraquita.

Je celkem jasné, že na další dvě hodiny nám Playa se Santiago program neposkytne. V pohodě stihneme zpátky autobus už ve dvě odpoledne - zbývá nám do něj ještě nějakých 20 minut času. Když už jsme na té pláži, Honza zamíří do moře, ale mám pocit, že tentokrát to ani nedělá s nijak velkou chutí. Zatímco u nás v San Sebastianu tvoří pláže černý písek, tady na Playa de Santiago.má moře ještě dost velký kus práce před sebou, protože pláž je z valounů o průměru dobrých deset, patnáct centimetrů. Není to moc příjemné ani na procházku po pláži, a už vůbec ne na skotačení ve vlnách, kde ty šutry samozřejmě skotačí taky. Honza se tedy v moři jen smočí, převlékne se a ještě s mokrýma nohama vyleze z pláže zpátky na promenádu, abychom došli k té vyhlédnuté autobusové zastávce. Do té právě vidíme vjíždět zelený meziměstský autobus (a další pojede až za ty výše uvedené dvě hodiny), takže se oba - Honza ještě s mokrými plavkami v ruce - rozeběhneme, abychom na poslední chvíli naskočili na palubu a nechali se svézt zpátky do San Sebastianu. Domů tak dojdeme ještě ve žhavém odpoledni, už kolem třetí, a počasí je, jak už jsem zmiňovala, velmi příznivé, Honzu to tedy ještě zláká jít si zaběhat. 

Oba se pak necháme vylákat ven ještě vlahým večerem a na večeři. Blízko našeho apartmánu je restaurace El Asador, tedy Gril. Primárně se tam chodí na steaky, ale my chceme vyzkoušet jednak tradiční pollo asado, čili grilované kuře, a venezuelskou specialitu pabellón - trhané hovězí s černými fazolemi a pečenými banány. Restaurace má otevírat o půl osmé, ale když k ní pět minut po půl osmé dorazíme, dveře jsou ještě zavřené, akorát visací zámek už někdo odemkl. S volným přístupem k otvíračkám máme na Gomeře už bohaté zkušenosti, tak se jdeme trochu projít po pěší zóně. Je vidět, že touhle dobou San Sebastian ožívá:  ulice je plná hloučků lidí, a to jak německých turistů, tak nejspíš i místních. Obvykle jsou vyfiknutí v něčem svátečnějším a zcela zjevně míří za nějakou večeří v lepším podniku. Když se asi po čtvrthodině vrátíme k El Asadoru, dveře už jsou dokořán a stoly uvnitř v podstatě všechny opatřené rezervační cedulkou - servírka nás vmáčkne k poslednímu volnému stolu pro dva. Grilované kuře i trhané hovězí jsou OK, ale notujeme si, že to není pokrm, za kterým by nám stálo za to se na La Gomeru ještě vrátit. Na druhou stranu je fajn, že se nám někdo postará o večeři - na zítřek plánovaný pralesní trek jde zcela mimo civilizaci a budeme ho přežívat na mazaných houskách. Tak se na to jdeme s plnými bříšky dobře vyspat.

×