A tak pohodově to vypadalo...
|
|
Hedvika, 15. 12. 2016
Tedy, ve skutečnosti dnešní denní plán nevypadal úplně pohodově ani ráno. Věděli jsme, že nás čeká přesun na ostrov Gomera, což je opět kolem 50 mil vzdušnou časou, tedy podobná vzdálenost, jakou jsme upluli včera. Včera jsme ale plavbě věnovali celý den - a dnes se chceme po Hierru přece jen trochu porozhlédnout, když už jsme sem v potu tváře dorazili, takže nám na plavbu zbyde jen půlden. U snídaně se tedy dohodneme, že vyplujeme ve 14:00, abychom se na tu Gomeru přece jen ještě dnes nějak dohrabali, a do té doby máme čas na procházky či projížďky ostrovem. Jirka zkouší ráno vzburcovat někoho v kanceláři mariny, abychom včas zaplatili a nemuseli se po obědě zdržovat. Marinero, který nás včera odkázal na “maňána”, není ale nikde k nalezení a kancelář je zamčená. Jdeme tedy na výpravu a placení za marinu odkládáme na později.
Naším cílem je pětitisícové městečko Villa de Valverde, hlavní město ostrova, které se nachází nějakých 7 kilometrů od mariny a asi 600 výškových metrů nad ní. Roman s Radkem, kteří se dnes ujímají nákupu, si nahodí na záda batůžky a pojmou výpravu jako trek - do městečka vede značená turistická stezka, která je za nějaké dvě hodiny do města dovede. My s Honzou bychom si ji rádi prošli směrem dolů, ale nahoru bychom preferovali svezení autobusem nebo taxíkem. A Jirka plánuje odvoz tam i zpět a volný čas věnovat hlavně samotnému Valverde.
Jirka vyzískal z holandské lodě, která s námí v marině sousedí, číslo na dispečink taxi, telefon ale vytrvale hlásí nefunkční linku. Vypravíme se tedy do kanceláře trajektového terminálu a tam sedí kupodivu velmi vstřícná a anglicky mluvící slečna, která, ač je její úlohou jen prodávat lístky na trajekty, sežene nám jak jízdní řád autobusu, tak skutečné a funkční číslo na taxi. Busy tu jezdí jen celkem zřídka, takže se nakonec v pěti naskládáme do velkého taxíku a necháme se vyvézt do horské metropole.
Centrum Valverde tvoří vlastně jen jedna ulice s pár obchody a restauracemi, nabízí se tam ale úžasné výhledy na pobřeží a moře. Jirka nakonec vyrazí ještě na jeden taxivýlet k ještě lepším výhledům, my s Honzou se ale koncentrujeme na nalezení solidní kavárny ve městě, což se nám s pomocí Googlu záhy povede. Asi kilometr od městského centra má usměvavá baculatá Španělka Coffee Plus, malou kavárnu s širokou nabídnou kávy, čajů a sladkostí. O desáté dopolední tam vyškrábneme poslední dvě volná místa a necháme si za 80 centrů udělat excelentní cortado s latté artem. Nabiti kofeinovou energií ještě přibrzdíme u sousedního pekaře, který, když slyší moji angličtinu, vystrčí za pult manželku. Ta sice taky mluví jenom španělsky, ale asi se cizinců bojí míň a pečlivě hláskuje, že tahle taštička je plněná “QUE-SO” a tahle “CAR-NE”, a doufá, že si s tím ti divní, španělsky nemluvící lidé holt nějak poradí.
Nasvačení a s pár dobrotami v batůžku najdeme turistickou stezku směřující zpátky do mariny a začneme sestupovat k moři. V naší výšce se kolem hor už sbírají mraky a dokonce spadne pár kapek deště. Honza průběžně kontroluje naši pozici na Locus mapách, abychom někde nezahnuli špatně (přece jen, o druhé potřebujeme vyplout), cesta je ale překvapivě dobře značená jak turistickými značkami, tak šipkami na rozcestích. Krajina je na vrcholech kopců travnatá, ale jak sestupujeme níž, příbývají spíš kaktusy a různé sukulenty, a taky holé kameny a suť. Stezka je chvíli solidní polní cesta, pak ale přechází spíš v kozí stezku, na které člověk zakopává o lávové šutry - zaplaťpánbůh, že jsme si vzali pohorky. Říkáme si, že jestli Radek s Romanem skutečně touhle cestou vyrazili směrem vzhůru, budou snad mít dost rozumu, aby se dolů s nákupem svezli autobusem. A přesně v ten moment zaslechneme, jak na druhé straně údolí někdo mluví česky. Kluci nás na své cestě z města za pár minut dohoní, s batohy narvanýmí jídlem a pitím, a pochlubí se, že výstup nahoru jim trval hodinu a osmnáct minut, no a dolů to samozřejmě dají ještě mnohem rychleji. Ani se nesnažíme jim stačit - za pár chvil už je ze stráně vidíme, jak si na lodi berou plavky a jdou se koupat - a jsme rádi, když se po dvou hodinách konečně sesypeme až do přístavu. Je 13:00.
Vezmeme zavděk nabídkou teplých tapas a chlazeného piva v bistru v trajektovém terminálu a narazíme na zoufalého Jirku, který se nechal svézt z Valverde zpět autobusem, aby stihnul včas vyřídit papírování v marině, ale našel kancelář opět zavřenou. Z nouze burcuje nějakého sekuriťáka, aby proboha našel někoho, komu bychom za dnešní noc mohli zaplatit, ale zatím se nedaří. Připijeme chlazenými pivy na úspěch jeho konání a jdeme na loď, abychom ji připravili k odplutí. Doplnit vodu, odpojit elektřinu...
Zatímco celá posádka už je na lodi a lana jsou nachystaná k odvázání, Jirka ještě honí marinové úředníky. Druhá hodina padne, jako by se nechumelilo, a než se všechny papíry dořeší, je 14:50 a nám je jasné, že je dost pozdě. Všichni jsme unavení už z dopoledních výletů, teď nás ještě čeká dost dlouhá plavba, z velké části nejspíš noční, a Jirka při nastupování navíc jakoby mimochodem prohodí, že moře má být dle předpovědi dneska trochu drsnější. Když Honza upevní všechny předměty v naší kajutě a nachystá záchranné vesty, přijde mi to jako vtipné přehánění. Ďáběl se chechtá v ráhnoví…
Radek se znovu ochotně ujímá role denního skippera a začíná se s ní docela sžívat. “Posádko, odvázat lana!” “Posádko, hlásit vzdálenosti od mola!” “Posádko, fendry uklidit!” “Ještě jednou mi řekneš “posádko”,” haleká Roman s balíkem fendrů přes rameno, “a takovou ti fláknu!"
Hned po vyplutí z bazénu mariny využíváme osmnáctiuzlového větru a loď oplachtíme. Provázejí nás nepatrné přeháňky a na moři jsou vlnky tak metr, metr a půl vysoké. Je nám jasné, že dneska to bude tak trochu zážitkový jachting. Všichni, kdo s sebou mají jachtařské oblečení, se do něj uvědoměle nabalí. Jirka si zatím frajersky bere jen šusťáky, bundu ne - ale ono na něj taky dojde. U kormidla se postupně střídáme. Když už to nebaví Radka (i když toho to baví skoro nekonečně dlouho), vezme kormidlo Honza, pak na chvíli já… Jirku se snažíme šetřit na dobu, až bude nejhůř. Honza nejlíp z nás usuzuje, že silami bude potřeba šetřit, a jakmile má hodinu u kormidla za sebou, sleze dolů do kajuty a znovu se zaposlouchá, jak v roce 1868 pokládali základní kámen Národního divadla. Za další hodinu mi přijde říct, že dál než ke slavnostní premiéře se ještě nikdy nedostal, a jak to vlastně chytlo, se nejspíš nikdy nedozví, protože vždycky odpadne.
Tou dobou už se sice rozjasnila obloha a ustaly přeháňky, vítr ale zesílil k 25 uzlům a hlavně začíná trochu divočit moře: Vlny můžou mít kolem třech metrů a provést jimi oplachtěnou loď není úplně snadné, do laminátových boků vlny narážejí silnými tupými ranami a navíc nás každou chvíli větší vlna vyhodí z kurzu a kormidelník má pak plné ruce práce nabrat vítr znovu do plachet. Stoupáme ostře proti větru, takže loď jede ve výrazném náklonu, a plavba se se sebevětší nadsázkou nedá označit za “komfortní”. Zrovna když mám kormidlování tak akorát a předávám kolo Jirkovi, abych se šla dolů podívat, jak je na tom Honza s Národním divadlem, slyším z podpalubí známé “ku*va, do p*če!!!”. Opatrně najuknu do salónu. Náklon lodi vykulil z kuchyňské poličky láhev olivového oleje, která se okamžitě otevřela a asi tři čtvrtě litru vyteklo na sporák, kuchyňskou linku a podlahu. Honza, kterého to vyhnalo z kajuty, bosky bruslí po naolejované podlaze a snaží se minimalizovat škody. U toho samozřejmě kontinuálně nadává. Sáhnu po papírových kuchyňských utěrkách a společnými silami dáváme do pořádku to, co ve třicetistupňovém náklonu zvládneme. Tekutý olej se povede odstranit všude, ale podlaha, sporák i linka jsou pořád mastné - na odmašťování Jarem teď fakt nemáme, už takhle se nám v podpalubí dělá mírně blbě. Honza nakonec vydá celé posádce zakáz zacházení s otevřeným ohněm v blízkosti kuchyně, protože nevíme, kam všude olej natekl, a zejména upozorní na kluzkost podlahy. Zvlášť v obrovském salónu naší megalodi, který je udělán spíš na taneční zábavy než na přeplavby ve větších vlnách, se není moc čeho držet - a jedno sklouznutí by mohlo klidně skončit zlomeninou nebo otřesem mozku.
Roman vymyslel pro cestovní plavbu úžasnou a velmi stabiní pozici, je zaseknutý vleže na závětrné, tedy té nižší lavičce. Tam funguje velmi dobře ve stand-by režimu, čili během plavby v polospánku sbírá síly, a když je třeba pracovat na plachtách, leží vlastně hned u vinšny.
Po šesté večerní rozsvěcíme, jako již tradičně, poziční světla. Máme za sebou tři hodiny jachtingu, ale kvůli křižování - vítr vane skoro přesně proti našemu kurzu - jsme se posunuli do ani ne třetiny vzdálenosti, kterou máme dnes překonat. Gomeru, kam dnes jedeme, aspoň chtivě sledujeme dalekohledem, ale neblíží se, neblíží. Konečně se domluvíme na zrefování genuy, to loď sice zpomalí, ale trochu to vyrovná nepříjemný náklon a plavba bude snesitelnější. Taky se trochu začíná ozývat hlad, ale při téhle jízdě nezvládneme připravit nic jiného než přinést z podpalubí pytel jablek a rozlámat v kokpitu suchou bagetu. Radek tedy bude mít další lepkový den, který jsme překřtili na “den lebek”, ale na žádné alternativy skutečně není síla ani podmínky. Chuť suché bagety si zpestřujeme vůní olivovéno oleje, kterou je načichlá celá loď.
Tou dobou na mě trochu dolehne únava a Honza mi jde do naší kajuty ukázat, jak leží zkušený matador při takovém náklonu lodi. Je třeba si peřinami vystlat tu postel, která je v náklonu níž, a pak se stulit do dolíku, který tím vznikne. Mlácení vln do dna lodi je sice nepříjemné, ale dá se na to zvyknout. Sice neusnu, ale asi hodinu si užívám, že ty problémy a nepřízně tam nahoře řeší někdo jiný. Když vylezu znovu do kokpitu, jsou venku vlny, jaké jsem ještě nikdy v životě neviděla. Podle odhadů našeho kapitána budou mít kolem čtyř metrů. Honza sedí na lavičce v záchranné vestě a přicvaknutý harnessem. Přijde mi to jako docela dobrý nápad a taky se do vestičky navleču. Postupně nás napodobí i ostatní - představa, že by někdo v té tmě vypadl do takového vlnobití, není příjemná nikomu. Vítr se v poryvech dostává nad 30 uzlů a nás čeká další refování - genuy necháváme venku sotva třetinu. Občas se nám převalí vlna přes příď a na nás v kokpitu dopadné studená slaná sprcha. Na téměř jasné obloze před námi právě vychází obrovský měsíc přímo za Pico del Teide. Ten obrázek má zvláštně uklidňující, až meditační charakter. My tady bojujeme s živly - a sopce i měsíci je to úplně jedno.
Odpočinek si na pár hodin dopřeje i Radek - to už je co říct! - a dokonce i kapitán Jirka se jde na chvíli natáhnout, i když spát se mu nedaří. Když si s Honzou odkroutíme svou chvíli kormidlování a máme se s kým vystřídat, taky slezeme na chvíli dolů do kajuty, abychom znovu posbírali síly. Honza si odvážně sundává šusťáky, já si je radši nechávám. Honza se zavrtá pod svou deku, přesvědčí se, jestli jsem taky zavrtaná - “Jseš tady? Tak jedem…” - a klikne na přehrávač v mobilu. Ozvou se “Toulky českou minulostí…” - a tentokrát nevydržím ani k položení základního kamene.
Budíček si dáváme asi za hodinu, to je kolem půl jedenácté v noci, abychom šli na palubu zase přiložit ruku k dílu. Když tam vylezeme, nevěřícně se rozlížíme. Vypadá to totiž, jako by nám někdo vyměnil moře. Vlny jsou jen opět metr, metr a půl vysoké a vítr opadl na pět, šest uzlů. Radek ještě chvíli zkouší na plachty nějaký vítr posbírat, ale je to čím dál tím marnější. Blíží se půlnoc.
Jirka rozmýšlí, do jaké mariny to nakonec namíříme. Marinu Vuelta, která je k nám na Gomeře nejblíž, jsme kvůli větru trochu podpuli a museli bychom se do ní vracet. Lepší tedy bude namířit si to až do mariny v Santiagu, která je sice o chlup dál, ale zase do ní míříme přímým kurzem. Navíc to tam Jirka zná, což může být při nočním moorování podstatná výhoda. Naší šumící vysílačkou jsme ostatně nezkoušeli ani jednu z těchhle destinací a telefonem jsme se nedovolali do jedné ani do druhé, takže z tohohle pohledu je to vlastně fuk.
Blíží se půlnoc a nám se skoro nechce věřit, že jsme před pár hodinami bojovali s divokými živly. Moře se skoro klidné, vlny nám do boků lodi spíš láskyplně pleskají, než že by se jí snažily rozlomit, a vítr už klesl pod pět uzlů. Nakonec potupně stahujeme pleskající plachty, protože už nám k ničemu nejsou, a motorujeme měsíčnou nocí k Santiagu de la Gomera. Ve dvě v noci jsme tam jako na koni.
Marina v Santiagu je převážně rybářská, nekotví v ní žádná jachta. Většina bazénu je zabraná bójemi pro malé loďky, nám zbývá vlastně jen jediné možné místo, a to vyvázání bokem u hráze. Jirka tedy uvnitř bazénu na pětníku otáčí loď, abychom směřovali špičkou ven - pro případ nouzového odplutí - a samozřejmě v tu chvíli opět chcípne motor. Už je to sice takový folklór, ale po jedenácti hodinách plavby, navíc převážně noční a v ne moc příznivých podmínkách, nám to ani nepřijde moc veselé. Motor, jako již tradičně, po pár sekundách zase chytí a my můžeme vyvazovat loď bokem. Máme kliku, že jsme v marině skoro za plného přílivu, takže na hráz dokážeme bez větších problémů z lodi vystoupit a obhodit lana kolem pacholat. Docela nás překvapí, že se na hrázi začne i v tuhle noční dobu okamžitě motat chlapík v bundě s nápisem “security”, evidentně zaměstnanec mariny, ale žádné pomoci s vyvazováním se od něj nedočkáme. Na angličtinu nereaguje a dokonce i na španělský pozdrav odpovídá jen zvláštním hekáním, takže máme podezření, jestli ve španělské sekuritě neslouží mentálně postižení. Držíme se od něj radši dál, aby nás nezačal po jednom házet do vody nebo zpracovávat tím obrovským obuškem, co má u pasu.
Betonová hráz mariny není pontonové, gumou obložené přílivové molo, na které jsme zvyklí z předchozích přístavů. Loď je třeba na straně hráze pečlivě obložit fendry, aby se o beton nepoškrábala, a hráz navíc nebude s přílivem a odlivem stoupat a klesat. Musíme tedy zařídit, aby loď byla dobře uvázaná jak teď, když je maximální voda, tak za šest hodin, kdy bude voda - a tedy i naše loď - o dva metry níž. Když podle Jirkových doporučení naměříme a uvážeme správně dlouhá lana, aby vystačila i při odlivu, a otřeme si po tom všem zpocená čela, napadne Honzu podívat se na hloubkoměr. Ukazuje 3 metry. S odlivem hladina o 2 metry klesne. Náš kýl má 1,80. A příští, hlubší marina, kam bychom případně mohli dojet, je San Sebastian, dobrých dalších šest nebo osm mil cesty.
Ukazuje náš hloubkoměr hloubku od hladiny, nebo pod kýlem?, ptám se. Radek, který loď přebíral, odpovědně prohlásí, že z chlapíka v půjčovně lodí to nevyrazil - a zatím nějak nebylo potřeba to zjišťovat. Mno, je na čase - tady, v Santiagu de la Gomera, o půl třetí v noci, po půldni šílené plavby - tenhle problém rozlousknout. Zkusíme spustit olovnici. Nakonec se rozhodneme spustit potápečskou baterku, která snese hloubku snad padesáti metrů a jejíž světlo bude dobře indikovat, jak se baterka blíží dnu. Navazujeme ji tedy na jedno tenčí lodní lano a spouštíme ze zádi, v blízkosti kormidla. Když světelné kolečko na dně zcela zmizí, začne Honza odmeřovat, kolik lana jsme namočili - je to pět a půl metru. Jednat se nám tedy povedlo vyřešit záhadu hloubkoměru - měří pod kýlem, a asi i s nějakou rezervou - a druhak si konečně můžeme ta zpocená čela otřít. Dnes už nikam dál nepřeplouváme.
Ještě z posledních sil dohadujeme proces kontroly lodi během budoucího odlivu. Ten kulminuje kolem sedmé ranní a Radek shodou okolností vstává v 6:50, protože ho čeká konferenční hovor s německým šéfem. Může tedy lana obejít a případně povolit. Honza dokonce tvrdí, že když se před spaním kapku nalemtá, vstane díky bolavé hlavě už tak ve čtyři. Na návrh našeho kapitána “Víte co? Pojďme se z bezpečnostních důvodů ještě všichni nalemtat.” už ale reagujeme jen upadnutím do postele.
RSS