Na Hierro!
|
|
Hedvika, 14. 12. 2016
Po oddychovém dni na La Palma se ráno už docela těšíme, že si zase zaplachtíme. Odjet se chystáme kolem půl deváté, takže máme dost času na pořádnou snídani. U párečků (my) a ovesných vloček (Jirka) ale dojde na debatu, kam budeme vlastně směřovat dál. A jakmile Jirka začne s tím, že “s námi chce něco důležitého probrat”, je jasné, že se to bude týkat plánu plavby. Původní plán, že bychom dnes jeli jen kolem jižního cípu La Palmy do Tazacorte, cestou se trochu vykoupali, odpoledne si užili na pevnině na druhé straně ostrova a zítra se vrátili zase na Gomeru, totiž náš kapitán přehodnotil: Vítr se zdá být příznivý, počasí dobré a posádka, jak to vypadá, prý taky něco vydrží, takže je na stole návrh vyrazit na ostrov El Hierro. Ten je od nás ale přes padesát mil vzdálen, čili by to znamenalo dnes celý den jachtingu, žádná šnorchlovačka, žádná koupačka. My s Honzou nejdřív necháváme ostatní, aby se vyjádřili oni, protože nám se na Hierro chce, ale nechceme, aby byl zbytek posádky otrávený nebo utopený. Nakonec ale všichni - více či méně nadšeně - přikývnou. Takže hurá na Hierro!
Skipperské role se dneska pod Jirkovým dohledem ujímá Radek. Jednak se chystá si záhy udělat kapitánský průkaz, takže je to pro něj vítaná praxe, a druhak si chce v létě půjčit loď a veškeré nabrané zkušenosti se mu tedy budou hodit. Má tu kliku, že mu při odplouvání NEchcípne motor (to se stalo vůbec poprvé!), a bez větších problémů loď vykličkuje z uliček lapalmské mariny a vyvede ji ven na volné moře. Fouká příjemný čerstvý vítr, takže loď vzápětí oplachtíme, a ukazuje se, že nám fouká ze zadoboku, což znamená docela příjemnou cestu - moře se skoro nevlní a loď se skoro vůbec nenaklání. Roman ale už snáší pohupování lodi o poznání lépe než předevčírem a dokonce od Radka přebírá kormidlo.
Honza využívá momentů, kdy nemusí pomáhat s přenastavováním plachet ani s kormidlováním, a odchází nabrat síly do kajuty. Za mírného pohupování na vlnách si vrazí do uší bluetoothová sluchátka, z mobilu si pustí Toulky českou minulostí a už v roce 1868 pokládá základní kámen Národního divadla. Já zůstávám v kokpitu, ale nejsem tam moc platná: máme skoro ideální kurz, plachty nejsou potřeba moc ladit, čas od času tedy aspoň na chvíli vezmu kormidlo nebo v kuchyni namažu pár sendvičů, ať jsem trochu užitečná.
Kurz držíme skoro ideální. Radek, jako řádný day skipper, pečlivě sleduje vítr. K tomu používá Jirka na lodi dobrý trik: Na jeden boční vant uváže do výšky asi dvou metrů kousek staré pásky z magnetofonové kazety. Proužek je lehoučký, takže na vítr výborně reaguje, a z kormidelny je dobře viditelný. Radek tedy pozoruje, jak se “mrcasí Zagorka”, ale směr i síla větru se dnes mění jen nepatrně. Spíš ze sportu než z nutnosti si zkusíme, když Honza znovu vyleze na palubu, přiohnout loď na zcela zadní vítr a oplachtit na motýla. Kormidlování při téhle konfiguraci je ale čiré peklo, plachty se prolamují a po asi dvaceti minutách pokus vzdáváme a nasadíme zase osvědčený zadobok. Jede nám to docela svižně, chvílemi děláme až pět, šest uzlů, ale uvědomujeme si, že Kanáry nejsou Chorvatsko a ostrovy jsou tu prostě hodně daleko od sebe. Plynou hodiny, my postupně sníme kromě sendvičů i jablka, banány, sušené datle a uvaříme zeleninové karí, aby si náš veganský kapitán mohl dát s námi. Roman se u vyjedeného talíře zděsí, že snědl veganský oběd, a všechny zapřísahá, aby to nikomu neprozrazovali, jinak ztratí svou pracně budovanou masožroutskou pověst. I mytí nádobí probíhá úplně v pohodě - a to nám předevčírem při předobočním větru myšlenka jakéhokoli delšího pobytu v kuchyni připadala úplně nereálná. Taky se rozhlížíme dalekohledem po okolí, abychom si našli nějakou zábavu, ale za celý den nezahlédneme na moři ani loďku.
Slunce zapadá kolem šesté večerní, takže rozsvěcíme poziční světla - cílová marina je ale pořád ještě přes deset mil daleko. Aspoň už ji ale máme na dohled a vidíme, že v ní stojí jedna z několikapatrových výletních lodí. Když se trochu přiblížíme, zkoušíme marinu volat vysílačkou, vysílání je ale hodně špatně čitelné. Zatímco já zkouším znovu a znovu válčit s vysílačkou a kontaktovat kancelář mariny, kluci zatím s Jirkou za kormidlem staví loď proti větru a stahují plachty. Zrovna na tenhle moment, kdy je loď v podstatě neovladatelná, nejspíš čeká výletní parník, protože si zahouká a začne se z mariny šinout směrem k nám. Všechny nás okamžitě napadne, že mu bude nějaká pármetrová jachta, byť předpisově osvětlená, úplně jedno. V takový okamžik nám samozřejmě žádné lano nejde tahat, jak by mělo, všechno se zasekává, kde nemá, žádná klika není, kde by měla být, je tma jako v pytli, lehká panika na palubě - ale nakonec jsou všechny plachty v pořádku uklizeny, loď má na motor dobrou manévrovací rychlost a parník si jede svou cestou, aniž by měl o našich trablech sebemenší tušení.
Do mariny vjíždíme bez předchozího kontaktu vysílačkou, protože jsem se tam prostě nedovolala, Honza ale z přídě lodi baterkou okamžitě po vjezdu ukazuje na dostatek volných stání. Marina je prstová a lodě v okolí jsou všechny upevněné špičkou k molu, což volíme i my. Mooring na prstech už máme z předchozích dní celkem zmáknutý, takže loď vyvážeme během chvilky. A vlastně už nás ani nepřekvapí, že při přistávání opět chcípne motor - Jirka ho jednoduše znovu nahodí a nám připadá, že u téhle lodi to vlastně ani není porucha, ale spíš vlastnost.
Marinero je na mole ještě dřív, než je loď pořádně přivázaná, ale jen nám dá klíče od sprch a záchodů a ubezpečí se, že všechny papíry bude stačit vyřídit až “maňána”. Chraň pánbůh, aby po něm v osm večer ještě někdo chtěl nějakou práci. A nás čeká volný večer. Radek se, jako správný acting day skipper, po vyvázání lodi vrhne ke sporáku, aby připravil něco k večeři. Nad balíkem toustového chleba chvíli krčí nos (s jeho bezlepkovou dietou se moc neslučuje), ale pak prohlásí, že když už měl dnes ty pšeničné sendviče a všechny ty sušenky z pšeničné mouky, tak dneska završí “den lepek” pořádným toustem se slaninou a vejci. Náš kapitán se spokojí s veganskou verzí bez slaniny, ale pro jistotu k tomu ještě udusíme v páře pár kukuřičných klasů a otevřeme láhev dobrého španělského červeného.
Další úspěšný den na vodě, kdy jsme si příjemně zaplachtili, nikomu se nic nestalo a na lodi se nic neporouchalo. Co budeme podnikat zítra? Jirka má, jako vždy, ambiciózní plány na půjčení auta a průzkum ostrova, ale my si říkáme, že na rozumnou úvahu bude možná lepší se jít nejdřív pořádně vyspat.
RSS