Oddychový den
|
|
Hedvika, 13. 12. 2016
Zatímco každý správný lyžařský zájezd má oddychový den ve středu, my si to vybíráme v úterý - což si jakožto námořníci nelyžaři můžeme dovolit. Dnes žádný sailing, žádná povolená kormidla (aspoň doufáme), dnešek trávíme celý na pevnině. Náš kapitán dokonce ustoupil od ambiciózního plánu navštívit během naší týdenní plavby i ostrůvek El Hierro, což by nám přidalo do plánu plaby ještě pěkných pár desítek mil, a zítra budeme zřejmě jen obeplouvat La Palmu. A dneska jsou z nás každopádně suchozemské krysy.
Pozná se to už od rána: Budíme se pěkně kolem půl osmé a snídáme pohodově do devíti. Už i komentáře jsou celkem tradiční. Kapitán Jirka: Jen si dejte ty svý mrtvý zvířata, já si zaleju vločky. Roman: Kde mám svůj litrovej hrnek na čaj? Pavel: To si mám kafe zalejt sám? Kde je sakra Lenka?? No, hlavně že nám všem chutná.
Zatímco my s Honzou jsme dnes v náladě vyložene dovolenkové a plánujeme jen nějakou procházku po městě či okolí, zbytek posádky je v náladě objevné a dobrodružné a chystá se vyrazit na hvězdné observatoře, kterými je La Palma proslulá. Mně se sice povedlo najít na webu, že nejbližší volný termín prohlídky je za čtyři dny, ale to endorfiny nabitého kapitána nezastaví, ten nadchne celou posádku a vypravují se do města pronajmout auto. My sepisujeme nákupní seznam a míříme se loudavě procházet po příbřežní promenádě La Palmy. Obloha je úplně blankytná, až k moři se ale jít nedá, protože pobřeží s černočerným lávovým pískem se zrovna nějak stavebně upravuje. Zapadneme ale do kavárničky El Café de Don Manuel, kde nám vystřihnou úžasné cappuccino i s latté artem, a osvěženi pak (přes lékárnu, kde si pořizuji obinadlo na svůj, drsným jachtingem natažený lýtkový sval) pokračujeme do městké tržnice. Proti tenerifské je tahle úplně maličkatá, ale na nákup ovoce a zeleniny úplně postačí. A velkým bochníkům tvrdého kozího sýra odoláme. Cestou zpět se ještě zastavujeme v supermarketu, kde doplňujeme zásoby.
Telefonát od našeho kapitána dává tušit, že se asi změnil plán - prý míří zpátky na loď, kde se s ním také srazíme. Nakonec je - jako obvykle - všechno jinak. Auto prý k půjčení nesehnali, tak si s Radkem a Romanem vypůjčili skútry, a jedou se podívat nikoliv na observatoře, ale na sopku. Pavel s Lenkou se k nim nepřipojí, protože se nějak nemohli shodnout, jestli tedy na výlet na motorce chtějí nebo ne, takže si udělají nějaký jiný program. My s Honzou do oběda ještě vyřizujeme pracovní resty a přemýšlíme, jakou nenáročnou vycházku po okolí bychom mohli podniknout.
Nakonec odpolední výpad zahajujeme sendviči v cafébaru Habana, kde to máme i se španelskou zpěvačkou (a Slavíky z Madridu ve španělské verzi). Projdeme ještě městem k námořnímu muzeu, které tvoří vlastně jen replika Kolumbovy karavely - a jak se s takovou kocábkou zvládl dostat až do Ameriky, to nám doopravdy není jasné. A pak už vyrážíme do kopce, na cestu Ruta de Los Molinos, kde bychom měli potkat historické vodní mlýny, pak kostel Panny Marie Sněžné a potom soutěsku Barranca del Río. Sluníčko celkem pálí, takže když se drápeme kolem starých vodních mlýnů (dneska už z nich tedy zbývá jen pár zdí), docela se u toho potíme. Však taky nastoupáváme do výšky skoro 400 metrů a ještě u toho odháníme psy, kteří se k nám z okolních stavení sbíhají a výhružně štěkají, abychom jim nechodili na dvůr. Odměnou jsou nám ale kouzelné výhledy na Santa Cruz de la Palma a na modré moře. U kostela pak zastavujeme v malé hospůdce se zahrádkou, kde je tak narváno, že se musíme vmáčknout ke stolu k jedné paní, která čeká na placení. Vzápětí se k ní připojí ještě pán, a než vstanou a odejdou, ptají se nás - asi jsme příliš nápadně propocení - jak jsme se sem dostali. Pár je, jak je již na Kanárech obvyklé, německý, takže německy vysvětlujeme, že jsme šli z města pěšky. To oni se vyvezli autem, ale narozdíl od nás až z druhého břehu ostrova. Slovo dá slovo a už víme, že létají na La Palmu před Vánoci rok co rok, vždycky na tři týdny, aby si trochu odpočali od německé zimy. A opět dostaneme (Hedvika) pochvalu za naši němčinu, až se studem zatetelíme. Od Panny Marie Sněžné už na své procházce vlastně jen klesáme, procházíme soutěskou řeky s nudným názvem Río, ale řeka je teď suchá, takže si můžeme jen představovat, jak v kamenitém korytě zurčí voda. Zpátky na loď se dostaneme chvíli před západem slunce.
Zatímco zbytek odpoledne trávíme romanticky s hlavami strčenými mezi kormidelními řetězy, kde mi Honza ukazuje, jak vlastně všechny ty převody fungují a co se kde může rozbít, zbytek posádky se postupně vrací domů. Lenka s Pavlem mají za sebou pořádný talíř krevet, koupání na blízké pláži a nákup kabeličky. Jirka s Radkem a Romanem absolvovali adrenalinovou jízdu na skútrech, byli se podívat na jihu ostrova u kráteru sopky a pak projeli přes centrální hory zase zpátky sem. Sluníčko už je teď definitivně za obzorem, venku se udělala tma jak v ranci a nám už zbývá jen udělat něco k večeři a zalehnout. Zítra žádné suchozemčení, zítra nás znovu čeká - aspoň doufáme - nějaký pořádný jachting.
RSS