Loď je jen balík průšvihů
|
|
Hedvika, 12. 12. 2016
Dneska nás čeká dlouuhý den, to víme už od včerejška - Santa Cruz de la Palma, kde chceme dnes spát, je od nás vzdálen asi 50 mil vzdušnou časou, což dá i při dobrém větru nějakých 10 - 11 hodin plavby. Nemůžeme vyjet úplně se svítáním, protože kancelář mariny otevírá až v o půl deváté a my tam ještě potřebujeme vyřídit nějakou administrativu. Ale krátce po deváté už jsme připraveni k vyplutí. Odvazujeme loď od mola - a chcípá nám motor. Už je to asi taková folklorní tradice. Zřejmě se mu při nízkých otáčkách nechce fungovat. Bohužel to je přesně ten okamžik, kdy potřebujeme, aby fungoval nejspolehlověji. Naštěstí je gomerská marina o něco prostornější než ta tenerifská, takže se ani moc nenervujeme, když loď volně splouvá, a věříme, že po několika desítkách sekund se Jirkovi povede motor znovu nahodit - což taky povede. Pak už se doopravdy vybatolíme z mariny, tentokrát poctivě koridorem ze žlutých bójí, jak nám to včera doporučili, a vyjíždíme ze zátoky.
Celkem záhy můžeme loď oplachtit, protože vítr fouká solidně, a namíříme si to směrem na severozápad, což je sice úplně na druhou stranu, než leží La Palma, ale my tak nějak nejdřív potřebujeme obeplout Gomeru, protože po souši by se nám přes ní loď přenášela těžko. Naše skutečná vzdálenost od cíle se tedy chvíli zvětšuje, ale co na tom, když fouká nějakých 15 uzlů a na metrových vlnách voda jen šplouchá. Při té příležitosti, se udělá blbě nejdřív Romanovi, který už včera zjistil, že houpání mu nějak nesvědčí.
Vlny se postupně snižují a prodlužují, takže posádku mořská nemoc trochu opouští, nicméně klesá i vítr, takže postupem času musíme potupně zase nahodit motor a hrkat se dál nikoli na vítr, ale na naftu. Naštěstí bezvětří trvá jen asi půl druhé hodiny a můžeme znovu plachtit.
Je vidět, že jachting není pro běžného člověka moc zábavným sportem. Stát za kormidlem každého baví tak hodinu, občas si někdo s chtuí zatáhne za to či ono lano, ale vcelku běžně si sem tam jde někdo přečíst maily, otevřít detektivku nebo jen tak zdřímnout. Nás na palubě trochu znervózňuje, že kormidlo, které používáme, trochu přeskakuje. Honzovi se při kormidlování občas stane, že převodový řětez o toubek přeskočí. Když po něm převezmu kormidlo já, už je hrkání přes zuby častější. Nakonec kormidelní kolo předám Jirkovi s tím, že mi přijde kormidlo divně vyosené a moc nereaguje - a jemu převodový řetěz praskne v podstatě přesně v tom okamžiku, kdy kolo vezme do ruky. Okamžitě velí sbalit plachty, což uděláme tak rychle, jak jen to na lodi, kterou nelze proti patnáctiuzlovému větru dobře namířit, lze (mimochodem, ten rolfok si asi taky zaslouží revizi - nějak nemotá, jak by měl). Loď je na dostatečné hloubce a k jakékoli pevnině má víc než dvacet mil, čili jsme v bezpečí - nic to ale nemění na faktu, že naše loď je teď neovladatelná.
Metrové vlny s námi házejí sem a tam, loď má obrovský výkyv a vítr ji na vlnách otáčí chvíli doleva, chvíli doprava. Jirka najde nářadí a veškeré náhradní díly, kterými loď oplývá, a do opravy se pouští technik Radek. Vysvětluje, že kormidelní kola - loď má dvě - jsou spojená stejným řetězem, takže nám nepomůže ani to druhé kolo. Zkrátka a dobře bude třeba přetržený řetěz spravit, což půjde jen novou řetězovou spojkou.
Vysílačkou se nám ohlásí německá jachta, se kterou jsme jeli stejným směrem (a vyhrávali jsme!), a ptá se, jestli nepotřebujeme pomoct. Po dohodě s kapitánem je prosím o vyčkávání, protože se zdá, že bychom si s porochov mohli dokázat poradit vlastními silami. Zatímco chlapi se vrtají v kormidelním řetězu, já visím na drátě s Němci.
Jirka nachází v náhradních dílech řetězovou spojku, Roman zafixuje obě kormidelní kola, Honza proleze do kormidelního systému zespoda, z kapitánovy kajuty, a společně s Radkem, který tam dosáhne shora z kokpitu, přetržený řetěz zase spojí. Při té příležitosti dokonce zjistí, že druhé kormidelní kolo má řetěz zcela nezávislý - a mohli bychom se tedy poradit jenom s ním. Takhle ale máme znovu funkční obě kola, já tedy mohu čekající Němce vysílačkou zase propustit - a dál už si poradíme sami. A zatímco chlapi se vzájemně poplácávají po zádech, jak ten svět zase jednou zachránili, Lenka, zelená jak čtyřlístek, důsledně pokračuje ve strouhání sýra, aby mohla rizoto vzápětí servírovat na palubě. Přitom se omlouvá, že k němu nezvládla udělat aspoň trochu kuřecího na kari. Pánové, takovou ženu chcete všichni mít doma.
Pozdní oběd je tedy naservírován a všichni mají plné právo se do něj po takové krizové situaci s chutí pustit. Trochu problém je v té chuti. Jirka a Honza to zvládají bez komplikací. Já se taky trochu přidám, i když mně po pobytu v podpalubí u vysílačky není úplně nejlíp a musím rizoto trochu přemlouvat, aby v žaludku zůstalo. Roman si odváždně nandá talíř, ale při druhém pohledu na nej ho zase rychle odloží. No a Radek, zřejmě zasažený dlouhodobým dívaním na malinké články řetězu, rovnou skáče k zábradlíčku a ulevuje si přes palubu.
Naše odhodlání a vytvrvalost ale nejspíš znovu usmíří kanárské mořské bohy, protože vlny mírně klesají, vítr se naopak zvedá, takže můžeme v pohodě plachtit, a kolem naší lodi začínají skotačit delfíni. Dojezd, který jsme už tipovali mezi jedenáctou a půlnocí, znovu nabírá reálnějších obrysů někdy kolem deváté večerní. Hurá!
O půl sedmé, když zajde slunce, rozsvěcíme poziční světla a začíná nám noční plavba. To nám pořád do přístavu ještě nějakých 12 mil zbývá, ale potmě už je moře klidnějsí, loď klouže po hladině jakoby sama a my můžeme pozorovat okolo plující lodi (na celém obzoru vidíme jen dvě nebo tři), lapalmské letiště s přistávajícími a vzlétajícími letadly (tak za hodinu jedno) a taky pobřeží, kde se pouliční osvětlení a světla s domečků ve městě mísí s navigačními světly majáků. Vítr se nám mírně stočil, takže ještě chvíli plachtíme, kam nás plachty pustí, a asi čtyři míle od pobřeží se rozhodujeme pro motorování. Tou dobou už má Honza za sebou odpolední spánek, takže se připojuje k vyhlížení navigačních světel, probudí se i Roman, který na lavičce v kokpitu zaspával svůj rozhoupaný žaludek, a všichni můžeme obložit loď fendry a přichystat vázací lana. S marinou se spojujeme vysílačkou, ale jednak v ní není moc slyšel, jednak paní mluví jen španělsky - takže se nakonec rozhodneme jednoduše vplout dovnitř a uvidí se.
Marina má recepční molo, u kterého se vyvazujeme, a recepční od nás vyzvedne papíry od lodi a odkáže nás na volné stání, kterých tu, mimochodem, mají víc než dost. Marina je, stejně jako včera prstová, ale vázací manévr už máme celkem nacvičený a zvládneme ho bez větších komplikací. Dokonce ani obvyklé vysazení motoru v nejnevhodnější chvíli nác moc nerozhodí.
U půl desáté jsme vyvázaní u mola. Dvanáct hodin jachtingu, včetně kulturní vložky s kormidelním řetězem. Uff. Nechápu, kde zbytek posádky vezme tolik energie, aby vyrazili najít do městečka otevřený café bar a dát si aspoň kávu. My s Honzou dojdeme tak akorát do sprchy. Já navíc na mole udělám tak nešťastný krok, že si nepříjemně natáhnu lýtkový sval. Mám ten dojem, že zítra si zasloužíme plnohodnotný odpočinkový den. Dál poplujeme zase až pozítří.
RSS