Opravdová námořničina
|
|
Hedvika, 11. 12. 2016
Dneska nám začíná skutečné jachtaření - a začíná už o šesté ranní, na kdy máme nařízeného budíka, abychom se stihli umýt a pak už šup, šup do kuchyně, protože před odjezdem je třeba něco teplého do žaludku. Než se osprchuje celá posádka a než si všichni dáme míchaná vajíčka, přece jen to chvíli trvá, takže nakonec nevyplouváme o slíbené sedmé, ale asi s půlhodinovým zpožděním. Stejně je to obdivuhodný výkon.
Vyvézt padesátistopou loď ze stání není úplně sranda. Kormidla se chopí skipper Jirka, my si stoupneme tam, kde se zdá, že budeme vadit nejmíň, s Jirka na nás volá: “JO! Ještě by možná bylo fajn odpojit tu elektrickou přípojku!” Což uděláme. A následuje: “JO! Tu lávku by bylo třeba někam uklidit.” Takže uklízíme. “JO! A ze předu mi říkejte, kolik metrů mi asi zbejvá, než narazím do těch jachet naproti.” A Radek poslušně hlásí. A není to moc. Když se loď konečně zvolna vybrblá ze svého stání a Jirka ji začně pomalu zatáčet do uličky, motor udělá “škyt” - a usne. Tou dobou je katamarán za námi vzdálen asi 3 metry a jeho majitel dost napjatě pobíhá po přídi. K jachtám před námi máme asi 4 - 5 metrů a k boční zdi možná 10 metrů. Naše loď má metrů víc než patnáct a připadáme si teď jako chromý slon v porcelánu. Vítr sice moc nefouká, takže splouváme jen velmi zvolna, ale ať se Jirka u startétu snaží, jak chce, motor vzdoruje a vzdoruje. Až po nekonečné minutě naskočí a my můžeme manévrovat z uličky ven. Tou dobou už jsme v marině nastrčení tak něšťastně, že nám vycukání ven trvá pěkných pár dalších minut - ale nakonec se to Jirkovi podaří a my skutečně vyplouváme. A nad moře se zrovna vylouplo sluníčko.
První půlhodinu jedeme na motor, protože vítr se odmítá zvednout nad tři uzly. Jirka toho využívá nejdřív k bezpečnostnímu školení posádky ("JO! A kdyby nám někdy spadnul do vody…”) a potom k nácviku práce s plachtami. Cvičeně tedy vytahujeme genu a hlavní plachtu a zjišťujeme, že nám to jede. Sice jen nějaké dva uzlíky (vítr pořád odmítá foukat víc než pět), ale už můžeme vypnout motor - stejně jsme na něj od rána ještě trochu naštvaní - a užívat si klidu, sluníčka a šplouchání vody.
Jakmile se loď rozjede a kurz nastaví (máme docela kliku a až na Gomeru nebudeme muset plachty přehazovat), na lodi se rozhostí tradiční pohoda. Není co dělat, takže pijeme kafe, ujídáme sušenky a banány a vykládáme si. Hovor se samozřejmě záhy stočí na témata, na která se vždycky stočí, když se sejdou alespoň dva chlapi pohromadě: kdy jsem o vlásek unikl smrti, kde můj kamarád o vlásek unikl smrti, kde nějaký debil smrti neunikl ani o vlásek a tak. Ukáže se, že shodou okolností každý člen posádky jezdí na motorce, lítá letadlem, skáče padákem, jezdí na skateboardu nebo něco podobného. Ale je třeba říct, že Romanova historka o tom, jak bagr jeho stavební firmy překopl v Liberci elektrický kabel zrovna v momentě, kdy vysílali mistrovství světa ve fotbale, byla, co do zajímavosti, jen těsně druhá.
Počasí nám přeje a vítr se začíná trochu zvedat. U deseti uzlů už tleskáme rukama, jak hezky nám to jede, ale nakonec dosáhne vítr až na nějakých 15 kn (s dvacetiuzlovými poryvy). Vítr stále drží a my rychlostí sedmi uzlů úspěšně vplouváme do mariny. Komunikaci vysílačkou s marinou má na starosti Honza a v úvodu se veškerá jeho komunikace zužuje na “Sorry, I do not speak Spanish, we need to talk in English”. Když to španělskému marinerovi řekne asi třikrát, vystřídá ho u vysílačky šikovná, anglicky mluvící slečna a naviguje nás na první molo nalevo hned za vjezdem. Důrazně taky upozorní, že z bezpečnostních důvodů musíme využít pro příjezd plavební dráhu vyznačenou žlutými bójemi - a my zjistíme, že už asi 100 metrů jedeme VEDLE ní a skrz bóje do ní nemůžeme. Přiblížíme se tedy k bráně mariny mimo vyznačenou plavební dráhu, ale nám ani lodi se nic nestane a marinero už nás uvnitř naviguje na volné místo. Za kormidlem stojí Jirka a my se zase více či méně motáme kolem vázacích lan. Jsme připraveni k přistávání zadem, ale ukazuje se, že marina je prstová, takže: “JO! A někoho s lanem bych potřeboval na špičku!” Radek tedy narychlo vyhrabe z bakisty lano a jde na špičku podniknout něco, co by mohlo při přistávání aspoň trochu pomoct. Ve skutečnosti není celý manévr zas tak zlý: Jirka zajede bravurně zádí k molu, marinero chytí jak naše zadní springové lano, tak potom naše přední lano, takže jsme vyvázáni, aniž bychom se o tom moc snažili. Je pár minut po jedné hodině a my máme za sebou 27 mil plavby a celý půlden na objevování ostrova.
Jirka má zpočátku celkem ambiciózní plány. “JO! Byla by škoda nezajet si do vnitrozemí do hor!” Nakonec se ale držíme mnohem méně ambiciózního plánu - najdeme první bistro, které nám přijde pod ruku, a zaútočíme na jeho vitríny s tapas. Cpeme se na přeskáčku tuňákem v kanárském koření, pečenými brambory, dušeným hovězím, tuňáko-bramborovým salátem, prostě vším, co v bistru najdeme (však tam taky každý necháme nějakých 15 éček), a zalíváme to ovocnými smoothies. Oběd nás téměř vyřídí, takže se musíme hooodně přemlouvat, abychom se vůbec zvedli a vydali se aspoň na krátkou procházku po okolí. Zatímco Radek s Romanem jdou z lodi sundat gumový člun a trochu se projet při pobřeží, my s Honzou a Jirkou se vypravujeme na kopec, odkud je vyhlídka na marinu a městečko San Sebastian. Když obhlídneme vyhlídkovou plošinu a uděláme pár fotek, Jirka nás přesvědčí, abychom vystoupali ještě výš, drze nás protáhne recepcí hotelového komplexu situovaného až na špičce skaliska - a tam se sebevědomě procházíme po okrasné zahradě, která je určena jen hotelovým hostům, a vykukujeme přes jejich venkovní bazén ven na moře. Zatímco Jirka obdivuje místní palmy, aloe a opuncie déle, my s Honzou se vypravíme ze strmého kopce zase dolů do městečka. A jdeme si prohlédnout lodě v marině.
Shodou okolností odtud za tři dny startuje závod Talisker Whisky Atlantic Challenge, což kupodivu není soutěž o to, kdo vypije víc whisky Talisker, ale je to závod veslic přes Atlantický oceán. V San Sebastianu se tedy scházejí chlapíci (a taky holky), kteří se v nějakých sedmimetrových veslicích chystají na 3000 mil dlouho cestu. V lodích stráví 40 - 90 dní, podle toho, jak rychlí budou - a je třeba říct, že jim jejich osud opravdu nezávidíme. Lodě mohou být až čtyřmístné, ale ty, co jsme viděli, byly buď pro jednoho nebo pro dva lidi. Nepojede s nimi žádná doprovodná loď, veškeré zásoby si musejí vézt s sebou, na lodích mají i odsolovač mořské vody, aby měli co pít, a ve špičce nebo v zádi je i místečko na přespání (samozřejmě nikterak pohodlné). Když se díváme na maličké loďky, které se budou v nejbližších dnech prát s několikametrovými vlnami, bouřkami a vichřicemi, máme pocit, že ti lidé jedou zcela dobrovolně umřít.
Heslo tohohle závodu je “sleep - eat - row - repeat”, což nás inspiruje - “row” škrtáme a jdeme si na chvíli zdřímnout, abychom se probudili akorát k večeři. O tu se dnes, stejně jako i včera, stará Radek - asi se doma ke sporáku moc nedostane - a máme česnečku; skipper ve veganské variantě a my ostatní poctivě se šunkou a sýrem.
Venku začíná krápat - kdo ví, jestli nám počasí bude přát i zítra stejně jako dnes a jestli místo triček nebudeme muset nasadit nepromokavé bundy. Sousedi, kteří kotví vedle nás, jsou Němci, kteří vyjeli asi před půl rokem z německého Lüneburgu, a něco mi říká, že zdejší vlahý deštík vlastně docela vítají a za německé baltické pobřeží by teď, v prosinci, rozhodně neměnili. V kokpitu si ale zapálili na adventním věnci tři svíčky, aby si připomněli, že Vánoce už jsou opravdu za dvěřmi. Nám Radek po večeři ještě upraží slané mandle, my otevřeme červené víno a připijeme na přízeň všech mořských bohů. Zítra nás čeká padesát mil.
RSS