Jdeme do finále
|
|
Hedvika, 16. 12. 2016
S Jirkou se hned ráno domluvíme, že si dáme minimálně do půl jedenácté volno - že si zajdeme s Honzou na kávu a zastavíme se u pekaře, abychom na loď donesli čerstvé bagety, a pak si uděláme společnou velkou snídani, abychom včas a pohodově vypluli. Do nekonečna vyplutí odkládat nemůžeme, protože nás přece jen ještě dnes čeká nějakých pětadvacet mil cesty. Navíc nám marina v Santiagu neposkytuje vlastně žádné zázemí - kromě tří pacholat, ke kterým jsme přivázání, a včerejšího hekacího sekuriťáka tu vlastně nic není. O elektřině, vodě nebo třeba i záchodech si můžeme nechat jen zdát. Takže nás srdce nijak bolet nebude, když včas vypadneme. Vyrazíme tedy s Honzou do městečka, nabereme pár baget, zastavíme se v jediném místním podniku, který má v devět ráno už otevřeno, a dáváme si cortado.
Před půl jedenáctou se teprve všichni doharcujeme zpět k lodi a začneme chystat snídani. Roman s Radkem zatím uklidili to olejové nadělení, které jsme si včera během zážitkového jachtingu pořídili. Snídat ale po náročné noci chceme zvolna, čili odjezd nakonec domluvíme až na jedenáctou. Jakmile ale v jedenáct začneme uvolňovat lana, objeví se u naší lodi úředník místní mariny. Tenhle neheká, normálně mluví, i když jen španělsky, a z jeho pokynů je jasné, že kapitán má dorazit do kanceláře s papíry od lodi a také (hlavně!) s penězi. Drzost, se kterou si naúčtují za 9 hodin, které jsme tu bez záchodu strávili, celkem 32 EUR, je takřka chorvatská. Jedeme pryč.
Odplouvací manévr si za kormidlem zkouší Honza, fouká proti nám mírný vítr a je třeba se vyhnout kamenům při ústí mariny, ale zvládá to bez větších komplikací. Hned po opuštění marinového bazénu vytahujeme plné plachty, vítr se zvedá až ke 20 uzlům, moře je ale o poznání klidnější, skoro placaté, takže na předoboční vítr svištíme v náklonu, jen to stříká. Dokonce musíme asi po půlhodince trochu zrefovat, protože Radek za kormidlem vykoupe bort lodi ve vodě s takovým zápalem, že na návětrné lavičce jen kvíkám. A ani tak není plavba úplně klidná, což se dá usoudit jednak podle věcí vypadávajících z poliček a druhak podle Honzova volání od kormidla, které slyším až do podpalubí: “Povolte mi hlavní otěž! Povolte mi hlavní otěž! To červenobílý lano! Povolte to TEĎ!” Postupně upravujeme kurz směrem k Las Galletas a jedeme na boční vítr, takže loď se méně naklání a rychlost neklesá, ba naopak - v jednu chvíli ukazuje rychloměr lodi přes 9 uzlů. Už se vidíme, jak ve dvě odpoledne pozdně obědváme v cílové marině. Netěšíme se ale dlouho.
Meteorologické modely předpovídaly za Tenefire větrný stín - a na něj taky nakonec opravdu narazíme. Zagorka přivázaná na bočním vantu se skoro ani nehne. Nejdřív přidáme k plachtám ještě motor, nakonec nás ale pleskající plachtoví tak rozčiluje, že plachty zase smotáme a zůstaneme u potupného hrkání. Aspoň můžeme namířit kurz rovnou do Las Galletas. Cestou prohlížíme hotelové komplexy na Playa de las Americas a v Los Cristianos, což není zas tak zajímavý výhled, a tak upíráme zraky aspoň k pruhovanému majáku na Punta Rasca, který je vidět už z dálky a za nímž se nachází naše marina jen v asi půlmílové vzdálenosti. Cestou dokonce zahlédneme ploutve dvou velikých ryb - možná dokonce velryb! Motor nás ale posílá kupředu jen zvolna, asi čtyřuzlovou rychlostí, takže naše vize oběda v marině se rozplývá. Dáváme si aspoň sendviče na palubě a zoufale hledáme někoho, komu by se ještě chtělo chvíli sedět u kormidla. Ke vjezdu do mariny se dohrkáme až kolem páté, po čtyřech hodinách perného motorování.
Jirka navrhne hned při příjezdu zastavit u benzinky, která je na kraji mariny. S vyvázáním bokem trochu válčíme, ale zejména proto, že benzínka má tam, kde jsme chtěli z lodi ležérně vykročit na molo, místo mola jen díru do vody. Ale s dopomocí pozemního personálu uvázání zvládneme a doplníme do nádrží těch necelých padesát litrů nafty, co jsme za celý týden projeli. Je to jeden z důkazů toho, že nám foukalo opravdu pěkně. Dalším jsou řádně prosolené jachtařské bundy a kalhoty, které nám visí v kajutách.
Nás už teď ale čeká poslední manévr, a to zamoorování lodi v marině. Jirka si nejdřív do uličky najede špičkou, jenže ulička je na takhle velkou loď příliš úzká, takže loď znovu vyveze a do uličky zacouvá. Na břehu už se motají tři chlapíci z půjčovny, aby sledovali, jestli lodi náhodou něco neuděláme, ale jakmile jsme zastrčení ve škvíře mezi dvěma dalšími jachtami, už stačí vše jen důsledně obložit fendry, všude přivázat a dílo je hotovo. Nám nic není, lodi nic není, a to chce přípitek.
Dnes si dopřejeme na palubě skutečně opulentní večeři. Radek připravuje milánské těstoviny, ze kterých nám po oddělení kapitánské veganské porce vyrobí (pomocí dvou konzerv párků) těstoviny boloňské. K semolinové pastě (Radek má dnes další “den lebek”) je salát a hlavně dvě láhve červeného vína, vykoupeného potem na treku z hierrského Valverde. A taky čokoláda, sušené ovoce, pražené mandle, zkrátka všechno, co je ještě na lodi třeba dojíst a u čeho si můžeme vyprávět. Radek s Romanem o tom, jak se motorovou jachtou prohánějí po Slapech. Jirka o tom, koho všeho při svých cestách - pod plachtami i bez - potkal, protože cestování, a to je známá věc, je vždycky víc o lidech než o místech. No a my o tom, jak sbíráme své jachtařské zkušenosti - a že jsme jich při téhle, tak trochu sportovní plavbě, zase nabrali. A společně si pochvalujeme, jak jsme si to užili a jak nám na tom malém kousku pevniny se stěžněm bylo společně v partě tak nějak dobře.
Do jachtařské knížky dnes napíšeme mizerných 30 mil, ale ono taky není k zahození přijet jednou do mariny za světla, pár hodin v kokpitu jen tak sedět se sklenkou v ruce, bez harnessu, a nebát se, že se přes nás převalí vlna. I to spaní při pořádném, pevném vyvázání má něco do sebe. Takže o jedenácté, když jsou všechny láhve hierrského červeného prázdné, využijeme výdobytků místní civilizace, jakým je například sprcha, a spokojeně zalezeme do zcela nehoupacích kajut. Dobrou noc.
RSS