|
|
Domů, do Prahy, do Podolí...
|
|
Hedvika, 17. 12. 2016
Pevné vyvázání v pořádné marině nese své ovoce - chrníme déle než do osmi hodin. Pak už ale musíme začít balit - dnes se totiž vracíme domů. Naštěstí to s balením není zas tak horké, loď si můžeme nechat až do oběda a naše letadlo letí dokonce až skoro o půl páté. Rozprchneme se tedy ještě nakoupit pár suvenýrů, něco na zub na cestu, vykoupat se na blízké pláži (voda je studená, až brrr!) a pak teprve zkoušíme nacpat do tašek všechnu tu neuvěřitelnou spoustu věcí, kterou jsme za celou dobu našpinili, namočili a prosolili. Klučina z půjčovny přijde loď převzít něco před dvanáctou, hoch je ale povídavý, takže než se nám pochlubí všemi svými jachtařskými zážitky a vyzpovídá, co všechno nám na lodi nefungovalo (a že mu máme co vyprávět), je hodina v tahu. Na pár chvil se ještě přesuneme do přístavní hospody, kde urazíme pár pohárů sangrie, a pak už na autobusovou zastávku. Před druhou hodinou jsme na letišti.
Tam se loučíme s naším skipperem Jirkou Kučerou, který pokračuje dalším autobusem na severní letiště. Jirkův lehce bohémský a neortodoxní styl nejen skipperování, ale života vůbec byl pro nás zase něčím jiným, než na co jsme u kapitánů běžně zvyklí. Při plánování plavby s ním je třeba počítat s tím, že má vždycky dost endorfinů, aby dokázal svým nadšením nakazit celou posádku, a že jeho plány jsou vždycky na jedné straně velmi ambiciózní a na druhé hodně flexibilní. A když si zvyknete na jeho veganské průpovídky o mrtvých zvířatech, je třeba mu ke cti připsat solidní námořničinu, kterou má - hlavně v zacházení s lodí - asi fakt dost v ruce.
My ostatní pokračujeme do letištní haly. Nás čeká nacheckování velké tašky do zavazadlového prostoru. I Radek s Romanem se k nám přidávají, protože chtějí nacheckovat své dva rybářské pruty (a zvažují možnost přidat je k našemu zavazadlu, kdyby s tím úřednice u přepážky dělala jinak nějaké problémy). Úřednice problémy dělá. Samotné se pruty do zavazadlového prostoru naložit nedají, do naší tašky taky přidat nejdou, její šéf nic takového za žádných okolností nepovolí a snad může pomoci jedině přepážka s nadměrnými zavazadly. My tedy naši tašku odhodíme, klukům popřejeme hodně štěstí a jdeme si stoupnout k frontě u bezepečnostní brány.
Jsme nachystaní na komplikace se záchrannými vestičkami, takže je ještě před rentgenem vyndaváme ven z příručního batůžku a přibalujeme anglicky vytištěné evropskounijní nařízení, že přeprava vest s CO2 cartridgemi je povolená. Za rentgenem si nás sekuriťák volá k vestičkám a ptá se, jestli jsou uvnitř plynové cartridge, což potvrzujeme a ukazujeme vytištěné nařízení. Sekuriťák ale neumí anglicky ani jinak ani koukat, veškeré naše pokusy o komunikaci v různých jazycích okázale ignoruje, jen důrazně opakuje “no posible” a chystá se vesty vyloučit z přepravy. Honza ho anglicky požádá, ať zavolá nadřízeného. Přijde další sekuriťák. Těžko říct, jestli je nadřízený, rozhodně je větší a ramenatější. Mluví samozřejmě také výhradně španělsky a z jeho řeči chápu akorát to, že nás upozorňuje, že když jedeme do Španělska, měli bychom, do háje, mluvit španělsky. Co se týče vest, je stejně nekompromisní - “no posible”. Honza opakuje, že chceme mluvit s nadřízeným. Sekuriťáci přitáhnou třetího Španěla, ten je pro změnu malý a vyhublý, ale důrazně si poklepává na nášivku na rameni, pečlivě vysloví “policía espaňol” a znovu zopakuje “no posible”. Dělá se mi tma před očima. To tihle magoři vážně budou mít pravdu jen proto, že mají nášivku?? Budou. Honza naštěstí zachová natolik chladnou hlavu, že naznačí, že cartridge lze odmontovat, s čímž jsou bezpečností úředníci nakonec spokojení, takže nám vykuchané vestičky bez cartridgí zase vrátí a nám bude stačit si doma koupit nové oxidouhličité bombičky. Příval adrenalinu ale vydýchávám ještě hodnou chvíli. Až po řádně dlouhé době si vzpomenu na starý vtip o dvou policajtech (“Fando, a neměli my bysme se taky učit nějaký cizí jazyky?” “A proč? Ten chlap, co jsme ho zatkli, uměl pět řečí - a co mu to bylo platný?”).
Jdeme se uklidnit do nejbližší kavárny. Honzu s taškami posadím ke stolu a jdu k pultu objednat kávu. Až když nám ke stolku donesu dvě americana, uvědomím si, že jsem si zapomněla říct o mléko, tak se pro něj k pultu vrátím. Ale chlapík u kávovaru mě místo mléka lámanou angličtinou školí: “Americano black coffee!” Když chci kafe s mlékem, prý si mám říct včas. Lehce udiveně naznačuji, že americano se přece servíruje i s mlékem. Pak prý je ale dražší, utře mě - a vztekle po mě hodí dvě mlíčka. Jdu si sednout k Honzovi ke stolu, dávám si do kafe vyhádané mléko, smutně prohlížím vykuchanou vestičku a nemůže se zbavit dojmu, že mi ti Španělé jdou ale zatraceně na nervy. Honza mě ale uklidňuje, a já mu musím dát za pravdu. Když se někdo dohodnout nechce, nepomůže ani deset různých světových jazyků - a může to být Španěl, a nebo třeba Čech, je to jedno. Na druhou stranu člověk, který se domluvit chce, může být třeba z kmene Zulu - a společnou řeč nakonec najdete. Prostě dnes nějak nemáme kliku na ty správné lidi.
Po kávě už se přesouváme k bráně, kde se taky setkáváme s Radkem a Romanem. Jak uspěli s pruty? Nijak. Jediná možnost, kterou jim EasyJet nabídl, bylo nacheckovat pruty jako sportovní vybavení za příplatek 45 EUR. A za to prý si doma v Liberci radši koupí nové. Asi holt taky neměli kliku na ty správné lidi.
Pětihodinový let máme zpestřený jen pár turbulencemi, ale když nás kapitán vysypává o jedenácté místního času z Airbusu na plochu, potřebovali bychom tak akorát teplou sprchu a postel, ne další čtyři hodiny v autobusu do Prahy. Zatímco my ještě vyčkáváme, než se ze zavazadlového prostoru letadla vykulí naše společná maxitaška, ostatní jachtaři, vybavení jen příručními batůžky, už mohou zamířit k autům schovaným na dlouhodobém parkovišti a vyrazit k domovu. Radek a Roman vypadají další případné jachtařině celkem nakloněni. Radek dokonce už s Honzou domlouvá, že by od jednoho z obchodních partnerů půjčil nějakou závodnější lodičku a mohli by se spolu konečně pořádně svézt… Zbytek posádky pak záhy vykročí k parkovišti a my k zastávce FlixBusu.
Autobus je tu skoro načas, takže ani dlouho nemrzneme venku. Zdejší teploty jen lehce nad nulou jsou pro nás, vyhřáté kanárským sluníčkem, teď dost neobvyklé. Řidič vystoupí, otevře zavazadlový prostor a Honza se chystá uložit tam naši maxitašku. Řidič mu v tom ale zabrání: “Nein! Zuerst Name schreiben!!” Němec - a taky blbec. Je to definitivní, dneska prostě nemáme na komunikační partnery štěstí. Opatříme tedy tašku papírovým proužkem s naším jménem - a pak je nám teprve dovoleno ji uložit a usednout do autobusu. Čtyři hodiny cesty z velké část prospíme, i když zkroucení na sedadlech jen nevalně. Na Florenci nás FlixBus vyloží o čtvrté ranní.
Taxikář, kterého si zavoláme, je po dlouhé době celkem příjemný člověk na popovídání. V brzkém nedělním ránu nám cestou ukazuje různé opilce, kteří se chystají nám spadnout pod kola - a zdá se, že v jejich vyhledávání má docela trénink. My už se ale ze všeho nejvíc těšíme na postel, která se pro změnu nebude houpat. Doma vypadá všechno celkem v pořádku. Tedy, kvásek je skoro mrtvý. Přece jen dva týdny jsou dva týdny. Kytky jsou mrtvé jen napůl, protože je sousedi byli v průběhu týdne zalít. A kočku jedeme vyzvedávat odpoledne - tak jsme zvědaví.
|
|
RSS