Nejpracovnější den

Dnešek byl ze všech pracovních dnů ten nejpracovnější: Jednak tím, že je to Hedvičin schůzkový den, kdy se obvykle zavírá na dlouhé hodiny do soukromí nějaké temné místnůstky a tam se svými kolegyněmi snová temné plány na ovládnutí světa Komerční bankou. Za druhé pak předpověď počasí na dnešní den už dlouho dopředu tvrdila, že dneska má být všeobecně nejošklivější počasí z celého týdne, takže jsme se ani příliš nesnažili vymýšlet nějaký alternativní program - a jak jsme ráno zasedli k počítačům, tak jsme u nich taky hodlali celý den vydržet.

Naše plány nakonec nezměnilo ani to, že venku bylo dneska stejně hezky, jako vlastně všechny předchozí dny - jen jsme roztáhli záclony, abychom lépe viděli na modrou oblohu a kopce kolem, a dál jsme klofali do svých počítačů, aniž bychom se nechali rozptylovat počasím, které by se dalo považovat vpodstatě za jarní.

Ze židlí se zvedáme až kolem třetí hodiny na drobnou procházku po městě a přístavu. Nejdřív se stavíme na koupacím molu, protože voda dneska přímo láká ke koupání - teda mě, Hedviku ne, ta pro dnešek zůstane na lavičce s chabou výmluvou, že mi ohlídá věci, aby mi je neodfoukl vítr (který se teda dneska zase předvádí). Pod vodou ale žádný vítr nefouká a voda je vlastně docela příjemná, takže se chvíli nechávám vláčet proudem sem a tam, než se prohlásím za dostatečně propláchnutého a schopného pokračovat v dalších akcích.

Další akcí je konkrétně návštěva lodního terminálu: Hedvika už před pár dny koupila lístky na trajekt zpátky na Tenerife (protože máme právě jednu možnost, jak chytit letadlo zpátky, a neradi bychom ji promeškali), nicméně webové stránky trajektové společnosti Armas ji sice ochotně stáhly o 90 euro, ale lodní lístky z nich už nevypadly. Pán v kanceláři je ale už evidentně na takové věci zvyklý, takže bez jakéhokoliv zaváhání sáhne do systému a během chvilky mu tiskárna vyplivne oba naše lístky a ještě dostaneme fešnou kapsičku, do které si je můžeme schovat. Je to první připomínka toho, že se nám zdejší pobyt přece jen začíná chýlit - když se koukáme na počasí doma, říkáme si, že bychom se asi měli začít zavírat do ledničky, abychom si na tu slotu zvykali postupně.

No, a když už jsme takhle venku, byl by skoro hřích nestavit se v naší oblíbené barokavárně Ambigú na něco menšího. Já si dávám osvědčené barraquito, Hedvika (které je asi líto, že se v moři dostatečně nevychladila) sklenici sangrie s ledem. Vítr kolem fučí jak o soudném dni, ale nám je, díky prozíravě zvoleným židličkám v závětří, nadmíru dobře.

Cestou domů ještě obrazíme několik podniků s místními kuriozitami - konečně se nám podaří sehnat skleničku místního "palmového medu", tedy vlastně mízy, kterou místní sbírají podobně, jako kanaďani javorový sirup, trochu místní sýrové pomazánky almogrote a navrch ještě dvě zmrzliny. U zmrzlin dojde k mírnému jazykovému zmatení, protože moje zmrzlina, která byla původně avízována jako kaštanová, chutná trochu divně a už vůbec ne kaštanově. Naštěstí se vše vyjasní poté, co se Hedvika plácne do čela s tím, že vlastně platanas nejsou kaštany, ale banány. Jako banánová pak zmrzlina chutná už daleko líp a tak ji zdolám statečně až do hořkého konce.

A to je v podstatě konec našeho dnešního velmi pracovního dne. Zítřek bude sice taky pracovní, ale jenom z poloviny, protože hned po obědě zase vyrážíme za dobrodružstvím - ale to už nechám na Hedvice, ona o těch nabitých dnech beztak píše radši.

×