Na drink

Dneska nás čeká další pracovní den. Já si udělám chvilku volna aspoň ráno. Je po dešti, město je mokré, ale voňavé jarem, jak se do kaluží vzpírá sluníčko. Dojdu do jediné pekárny ve městě, kde dělají kváskový chleba. Mají ho jenom ve středu, což je dneska, ale možná jsem za těch pár dní čekání byla natěšená až příliš - chleba je jen z bílé pšeničné mouky a typickou nakyslou chuť kvásku úplně postrádá. Cestou se projdu kolem přístavu, kde se pro dnešek uvelebila Mein Schiff - třísetmetrová výletní loď s patnácti palubami pro celkem dva a půl tisíce pasažérů. Něco mi říká, že v uličkách starého města bude během dne celkem narváno. Projdu taky parkem, ve kterém monumentálně trůní Torre del Conde, pevnostní věž z poloviny patnáctého století.  Snad byla tehdy součástí nějakého většího pevnostního systému, protože takhle sama by toho asi moc neubránila. Nejzajímavější na celé stavbě tedy je, že je to prý vůbec nejjižnější gotická stavba na světě.

Pak už se vrátím domů, abych se připojila k Honzovi do domácí kanceláře. Ten si udělá volno pro změnu odpoledne. Už když jsme včera obcházeli Kristovu rundu, dělal si zálusk, že by to byl hezký terén na běhání. Dnes tedy připraví alternativu - Krista navšívit nemusí, bude mu stačit kolečko o pár desítek výškových metrů nižší, což je vykoupeno tím, že je o nějaký ten kilometřík delší. Při včerejší procházce mi ten terén moc běhací nepřipadal, měla jsem problém se na kamenitých stezkách udržet i v běžném tempu chůze, ale Honza je za hodinu zpátky úplně spokojený, akorát zmoklý.

Večeříme dneska doma. Za normálních okolností bychom tomu říkali "zbytky z lednice", ale Španělé používají daleko lákavějí výraz "tapas", což se pro naši sušenou vepřovou panenku, kozí sýr a marinované olivy vlastně docela dobře hodí. Ven nás to zláká až po večeři. Byl by to koneckonců hřích, nezajít si na subtropickém ostrově po práci aspoň na panáka. Cestou po pěší zóně kroutíme halavmi, jako už tolikrát, jak nepředvídatelné jsou otvíračky jednotlivých podniků restaurace, které měli včera otevřeno, jsou dneska zavřené, ty, co otevřely na oběd, zavřely na večeři a naopak. Jediné vysvětlení, na které připadneme, je, že se takový gomerský hospodký ráno vzbudí, hluboce se zamyslí a řekne si: Ale jo, dneska by to šlo. My každopádně skončíme v našem oblíbeném café-baru Ambigú na náměstí, kde už jsme testovali sangrii. Honza si poručí klasický koktejl a já si odvážně objednám místní specialistu gomerón, což je likér, který vzniká mícháním vinné pálenky a palmového medu. Má to, jako skoro každý likér, asi dvacet procent alkoholu, ale servíruje se to v tak maličkých skleničkách, že vypadají jako pro mateřskou školku. My tedy přípitkem na zdraví ukončujeme další pracovní den a už pomalu spřádáme plány, co podnikeme, až se přiblíží víkend. Koneckonců, pátek je už pozítří.

×