|
|
Pevnina se houpe
|
|
Hedvika, 10. 1. 2015
S budíkem na půl šestou jsme spali celou noc, no, jako na vodě. Nakonec jsme celí nervózní vylezli ze spacáků ještě pár minut před zazvoněním a deset minut před šestou se vyhrabali z kajuty na palubu. Mezitím jsme promýšleli plán B, tedy co budeme podnikat, kdyby si pro nás objednaný taxík nepřijel (při španělské pečlivosti nám tahle možnost připadala docela reálná). Taxík už byl ale vzorně přistavený hned vedle lodi a nějakých pět minut po šesté už jsme i s taškami stáli před jižním tenerifským letištěm.
Nechali jsme zabalit tašky do ochranné fólie (Španěl se s tím nepáral ani zdaleka tak, jako pečlivý Němec v Berlíně, ale peněz si za to naúčtoval víc), načekovali je a sedli si na chvíli na snídani. Jak jsme tak seděli u kafe, baget a muffinů, zaznamenali jsme houpací efekt, který už známe z předchozích výletů na moře: když si tělo zvykne na věčné pohupování, pobyt na pevnině je pak provázený pocitem mírného houpání, jako by tělo říkalo "chci zpátky na ty vlny, konečně jsem se to naučilo trochu vyrovnávat, tak teď nemůžu chodit po pevné podlaze!". My ale vábení moře odoláme, protáhneme se bezpečnostní bránou a o půl osmé už nás skládají do Boeingu společnosti Norwegian. A tady máme spoustu času bilancovat, co jsme se na palubě La Grace dozvěděli a naučili.
Tak předně: Plavba na La Grace není poznávací zájezd. Hlavním cílem je plavba samotná, pobyt na lodi, práce s plachtami. Pro lidi, kteří si chtějí prohlédnout městečka, zajít se podívat na nějakou tu pamětihodnost nebo do muzea, posedět někde u skleničky nebo si dát večeři - pro ty plavba prostě není. Přestože mám pocit, že kapitán Pepa Dvorský se snažil maximálním způsobem, aby nám i tyhle aktivity zařídil (dodal knižní průvodce, zajistil mapy, hledal a vyřizoval autopůjčovny...), pravdou je, že loď byla za celý týden vyvázaná u mola jen dvakrát, jinak v noci plula nebo stála na kotvě, což přístup na pevninu dost komplikuje. Když už je šance se na pevninu dostat, je to v okolí přístavu, což nebývá vždycky právě srdce města (pokud kanárská města vůbec nějaké srdce mají). Pro milovníky tradičních poznávacích zájezdů tedy plavba není vhodná. Pro koho naopak extrémně vhodná je, to jsou rodiny s dětmi. Sedmiletá Marianka, která zažila výstup lanovím do strážního koše, houpání v nákladové síti, a ještě mimochodem na palubě vystřihla úkol z matematiky, si plavbu užila z nás všech asi nejvíc.
Před plavbou se vyplatí vědět něco o jachtingu. Ani ne tak moc kvůli ovládání lodi. V tomhle ohledu je dobré přečíst si předem příručku pro kadety a získat tak aspoň předběžný přehled o názvosloví. Ale zkušenosti ze třicetistopé Bavarie jsou tu platné podobně jako řidičák na Babetu pilotovi raketoplánu. Nicméně jachtařské znalosti se velmi hodí po stránce sociální. Na palubě totiž spolu žije na dost malém prostoru komunita velmi různorodých lidí. Může se vám třeba stát, že mezi nimi bude - jako v našem případě - jihočeský harlejář a ekonomka z Antarktidy. Se všemi je třeba najít nějakou společnou řeč, a téma lodí a jachtingu je celkem osvědčenou konverzační kotvou, na kterou se chytí všichni.
Na lodi se opravdu málo pije. Mluvím teď o alkoholu. Jinak kotel čaje a konvici kafe kuchař připravuje několikrát za den, takže v tomhle ohledu se nouzí netrpí. Ale dát si rum na zahřátí nebo pivo k večeři není ani zdaleka běžné. Ve srovnání s naším kapitánským kurzem, který trávili někteří frekventantni v podstatě s permanentní hladinkou, byla tahle plavba vyloženě suchá. Bocman to vysvětloval tím, že si s nimi chce každý večer připíjet každý turnus, který na loď přijede, no a oni mají každý jen jedna játra. Spíš bych ale řekla, že je to známka určitého respektu a pokory vůči moři, které může loď dostat do problémů kdykoli a kdekoli - a problémy, zvlášť když jsou třicetimetrového rozměru, se prostě líp řeší za střízliva.
Na lodi se překvapivě dobře jí. Přestože jsem očekávala především těstoviny v různých variantách, kuchař Pavel se dokázal vytasit s takovými překvápky jako kuře na paprice nebo vývarová polévka. Kromě omezených skladovacích prostor a minimalistické kuchyně jsem se nejvíc podivovala nad tím, jak zvládne se železnou pravidelností vždycky včas připravit snídani, oběd i večeři, a to bez závislosti na síle větru a výšce vln. Já jsem v kuchyňce strávila jednou asi tři minuty při vaření kafe a musela jsem se jít na palubu nadechnout, aby se mi z houpání neobrátil žaludek. Takže kuchař si rozhodně zaslouží respekt.
Teď už jsme ale na cestě zpátky domů, Berlín hlásí teplotu pět stupňů a trvalý déšť, tak jsme zvědaví, jestli svým slibům dostojí a jak se k tomu pak postaví Praha. Mám ten dojem, že sluníčko, modré nebe a dvacetistupňové teploty nám doma budou ještě pár měsíců chybět.
|
|
RSS