|
|
Přilétáme
|
|
Hedvika, 26. 1. 2018
Cestou do naší zimní pracovny, pro kterou jsme po předloňských dobrých zkušenostech vybrali opět ostrov Madeira, nás potkalo pár zapeklitostí. Naštěstí ale končily vesměs happy-endem. Například vstávání ve 3:30, které se na nás obou dost podepsalo - ale spánkový deficit se nám povedlo celkem obstojně dohnat během letu. Nebo obvyklé polosvlékání a celozouvání na securitě, kde na nás ale agenti při vší snaze nakonec nenašli ani stopu střelného prachu, ani gram kokainu. Pak taky šibeniční třičtvrtěhodinový přestupní interval v LIsabonu - ten ale vyšel ťip-ťop akorát na přesun z jednoho letadla do druhého. No a potom jeden nezručný stevard, který v uličce hned vedle nás zvrhl kelímek nafialovělého džusu z lesního ovoce, ale místo na naše životem poznamenané šusťákovky se trefil na oproti sedícího businessmana v obleku a bílé košili. Naštěstí to chlapík vzal dost s humorem (přestože ta košile bude podle mě k vyhození).
Pár minut před jedenáctou místního času už sedíme na funchalské ranveji. Přistávací manévr na zdejším letišti - prý nejnebezpečnějším v Evropě - dokonce někteří cestující odměnili potleskem, což je na linkovém letu hodně neobvyklé. A teprve u pásu s bagáží si vybíráme dluh za všechny ty příjemné náhody, které až dosud hrály naším směrem: monitor nekompromisně ukazuje, že všechna zavazadla už byla vyložena, naše tašky mezi nimi ale nebyly. Podobně dopadlo ještě pár dalších spolucestujících z Prahy. Oněch 45 minut na lisabonském letišti holt nám na přestup stačilo, ale kufrům prostě ne. Tanečky kolem přepážky se ztrátami a nálezy, kde nám přislíbí dodání tašek do apartmánu ještě dnes odpoledne, způsobí, že zmeškáme o dvě minuty letištní autobus, který jezdí v hodinových intervalech. Sedáme si tedy v letištní hale na další cestovní kávu, dnes už asi čtvrtou, a baristka ji přizdobí takovým množstvím skořice, že na to musela padnout snad třetina roční srílanské produkce.
Letištní autobus, který spojuje letiště s centrem Funchalu, nakonec není vůbec tak narvaný, jak jsme se obávali, a za dvacet minut už nás vyloží na hlavní funchalské třídě. Dalších deset minut pěší cesty nalehko - hmm, vlastně je to cestování bez báglů občas docela příjemné - a už nás vítá ubytovatelka v našem apartmánu. Dostaneme přesně ten stejný jako před dvěma lety - tak jsme si to objednali. Na první pohled ale rozpoznáme pár změn. Tedy, angličtina naší recepční se nezlepšila skoro vůbec. Zato výbava apartmánu prošla skoro kompletní proměnou: nejvíc nás potěší pořádná postel a sprcha. Výhled z terasy malinko zastiňují sousedé, kteří se rozhodli zvýšit svůj dvoupatrový domeček ještě o jedno patro. Inu, na moře pořád ještě vidíme a rozhodně doufáme, že se nebudou stavebním pracem věnovat po dobu našeho pobytu - jako by nestačilo, že v Praze předělávají sousedi nad námi byt už čtvrtý měsíc. Padla obří palma, která stála přímo před vchodem, ale to nám zas tak moc nevadí. A z ulice dobře rozpoznáváme řev z blízké školy. Dokonce i v kuchyni najdeme stejného švába jako předloni. Jojo, přesně takhle si to tu pamatujeme.
Bavíme se tím málem, co jsme si přivezli v příručních batůžcích (což je pro mě knížka a pro Honzu počítač) a vyčkáváme, kdy dorazí naše velká zavazadla. Na letišti nám řekli, že další letadlo z Lisabonu přilétá kolem druhé - to by je mělo přivézt. O třetí nám píše naše ubytovatelka (touto dobou už je samozřejmě kdesi na druhém konci města), že jí právě volal řidič: naše tašky má v autě a jede k nám. Máme si pro ně přijít ke vchodu asi za 15 minut. Uplyne patnáct minut, uplyne třicet - a neděje se nic. Píšu slečně zpátky, ta ale nemá žádné šance řidiče urgovat - volal z neznámého čísla - takže nám doporučuje obrátit se na infolinku letecké společnosti TAP Portugal, která naše bágly tak zručně zasela. Když se prolámu všemi plechovými hubami, klasickou hudbou a mačkáním různých voleb v menu, konečně hovořím s živou operátorkou. Ta v systému zjistí, že naše zavazadla už sice jsou na funchalském letišti, ale nemohou je opustit před pátou hodinou. Znamená to, že do pěti tedy máme volno a můžeme se jít projít po městě? To je informace, kterou mám v systému, madam. No a do kdy je tedy máme po té páté očekávat? Mezi pátou a desátou večerní, madam, tak to mám v systému. Honza je svědkem celého hovoru a smutně se usmívá - kdo ví, kde budou dneska naše zavazadla nocovat? Jenže jakmile zavěsím telefon, pípne mi SMSka od naší ubytovatelky: řidič jí právě volal, je před vchodem i s našimi taškami. Letmý pohled z terasy - a fakt jo! Honem sklušeme dolů po schodech, podepíšeme předávací protokoly a o půl čvtrté už jsme kompletně nastěhovaní v našem novém působišti. Ať žije informační systém TAP Portugal.
Konečně tedy můžeme jít objevovat město. I když dnes jen trochu - to krátké noci a dlouhé letu jsme docela utahaní. První naše cesta míří do podniku s neoriginálním názvem Rent-a-scooter-Madeira. S půjčovnou jsme byli v mailovém kontaktu už z domova, ale chceme se přesvědčit, že nějaké skútříky na půjčení fakt mají. Půjčovna je vlastně jen větší garáž na Rua Dos Ferreiros, ale skútrů je skoro plná a hned kolem nás skáčou dva šikovní chlapíci, mluví solidně anglicky a vysvětlují, jak to u nich chodí. Mají padesátkové a stopětadvacítkové skútry, ty silnější smějí i na dálnici a na den stojí 25 EUR. Půjčují je s plnou nádrží a s plnou je zase chtějí vrátit. Na půjčení stačí ukázat řidičák a pas. Rovnou si na zítřek na devátou ranní jednu motorku předběžně zabookojeme - má být totiž docela hezky.
A propos: počasí. Z minulé Madeiry jsme byli zvyklí na teploty kolem 18 stupňů a polojasno. Občas nám zapršelo, to zas ne že ne, ale spíš jen krátce a zřídka. Ještě ve čtvrtek slibovaly předpovědi počasí pro náš letošní madeirský pobyt totéž. Dneska, když jsme na ně mrkli, se ale výrazně posunuly k oblačnu s deštěm a teplotám spíš kolem čtrnácti. Skoro jsme si říkali, že jsme málem mohli zůstat v Praze. Ale tam je o hodně míň hor. A moře. A palem. Takže to tady snad nějak přežijeme.
Abychom si proměnlivého počasí užili už dnes, potká nás hned po odchodu z půjčovny přeprška. Nás to ale nerozhodí a jdeme se podívat do místního přístavu: na majitelské jachty, které sem připluly z pevniny, na obrovské katamarany, na kterých se zřejmě dělají turistické projížďky po okolí, a taky na Saga Sapphire, výletní loď, které se s námi za chvíli rozloučí troubením a odhodlaně zamíří přes Atlantik, na Antiguu.
Ve městě mlsně obhlídneme pár food trucků - vyhradili jim tu celé malé náměstíčko, a my jsme od rána živi jen sandwichi, bagetami a kafem - nakonec se ale zastavíme pro osvědčené bolo do caco, bílý chleba s uzeninou zavinutou uvnitř. Pak nás ještě čeká povinná zastávka v supermarketu, abychom pořídili zásoby na nejbližších pár dní. Teď, v pátek večer, se tam rozpoutává docela peklo, takže se ven dostaneme s vypětím sil za dobrou půlhodinu a s chutí vyrazíme zpátky domů. Což se sice na vzdálenost jen pár kroků, ale na výšku do pořádného krpálu. Honza v šest večer, ještě za plného světla, upadne do postele s tím, že si dá jen odpoledního šlofíčka. Mno, byl to dnes náročný den.
|
|
RSS