Nejhezčí den
|
|
Hedvika, 27. 1. 2018
Dle předpovědi počasí, která, přiznejme si to, nepůsobí právě optimisticky, má dnešek být nejhezčím dnem celého našeho pobytu. Funchal hlásí polojasno, beze srážek, teploty kolem 14 stupňů, a nic lepšího už nás tu nejspíš nepotká, takže není na co čekat. Po snídani na sebe navleču jedenáct kousků oblečení, dvanáctý (rukavice) strčím do kapsy a vyrazíme do půjčovny motorek. Vstupní dveře otevíráme společně s chlapíkem, který tam zrovna přijel do práce. Přisype nám lehce sůl do ran nonšalantní zmínkou, že ještě před dvěma týdny tu měli příjemných dvaadvacet supňů, ale pak nám vybere z flotily skútrů jeden bílý, překontroluje, jestli mu všude svítí, co svítit má, a nesvítí, co nemá, a za jeden podpis a pětadvacet eur je vozidlo na celý den naše.
Ribeiro Frio, kam máme dnes namířeno, je s Funchalem spojeno vlastně jedinou silnicí, která protíná ostrov z jihu na sever. Pro Honzu, který se samozřejmě chápe řídítek, není zas tak obtížné tuhle státovku najít a začít po ní šplhat od pobřeží směrem vzhůru do hor. Já se zatím kochám výhledy zpět do funchalského údolí, do kterého se zpírá ranní sluníčko. Říkám si, že kromě krátkých treků kolem Ribeiro Frio bychom se mohli podívat i pod nejvyšší vrcholky Madeiry. Konkrétně pod horu Pico de Arieiro (1816 m.n.m.) vede z naší státovky jen krátká odbočka.
Jak tak ale plánuji, co všechno bychom v tom úžasném slunečném počasí mohli podniknout, stoupáme se skútrem stále výš a výš k mrakům, které se na madeirských vrcholcích líně rozvalují. Cítíme, jak klesá teplota (Honza si na řízení motorky půjčuje moje rukavice), začíná se do nás opírat vítr - předpověď hlásila kolem 40 uzlů a nemáme důvod se s ní přít - a za chvíli už cítíme i jemné mžení. V sedle pod Pico de Ariero, tedy ve výšce asi 1400 metrů, jsme definitivně v mraku, nic nevidíme, mrzneme a máme starosti, aby nás to z motorčičiky nesfouklo. Naštěstí cíl naší cestu leží o dobrých 600 výškových metrů níže, a jak po silnici znovu klesáme, tentokrát k severní straně ostrova, z mraku vyjíždíme, vítr trochu utichá a občas prokoukne i sluníčko. Akorát silnice je mokrá - a i svěží zeleň všude okolo dává tušit, že tahle strana ostrova si srážek užije o něco víc.
Asi o čtvrt na jedenáct parkujeme skútr na parkovišti, kde už jedno auto stojí. V průvodci psali, že do Ribeiro Frio je dobré jet brzy, než se zaplní turisty - ale buď je 10:15 na turisty ještě skutečně příliš brzy, nebo se v takovém počasí, jaké dnes na horách panuje, na výlety prostě nevydávají. My se každopádně stulíme v jediné místní restauraci u krbových kamen a další dvacet minut roztáváme ze svého cestovního zážitku u horké čokolády.
Protože se ale počasí jeví příznivě, pouštíme se do první zdejší túry - ta je vlastně skoro povinná. Jedná se o asi dvacetiminutovou vycházku k vyhlídce na hory. Cestička vedoucí podle levady, tedy místního zavlažovacího kanálu, je skoro úplně rovná, jen místy blátivá, a prochází lesem plným kapradin, mechů a lišejníků v takové míře, že by se za to nemusela stydět ani novozélandská džungle. Cestou potkáme jedinou rodinu na vycházce, jinak jsme na trase úplně sami, a když vyhlížíme z vyhlídkové terasy na cetrální masiv hor a k mořskému pobřeží, ruší nás u toho akorát hejna skoro ochočeného ptactva, které se sem asi létá porovnávat s vlastními obrázky na naučné ceduli.
Cestou zpět už přece jen tu a tam narazíme na nějakého túristu, a když vylezeme z lesa zpátky do civilizace, málem Ribeiro Frio nepoznáme. Parkoviště je plné a podél asfaltové silnice se jeden za druhém štosují autobusy nejrůznějších cestovních kanceláří. Nakoukneme ještě do pstružích sádek, ale tam už se samozřejmě tvoří hloučky jak u nádrží samotných, tak i u akvária, kde se jeden pořádný exemplář vystaven na okukování zblízka. Nahlédneme tedy, jak vypadá situace v místní restauraci, ale tam se zatím davy neshromažďují, takže k obědu rovnou vyzkoušíme jednoho z těch čerstvých pstruhů. Zatímco jíme, venku se spustí drobný déšť, ale po chvilce zase přejde, takže se rozhodneme podniknout ještě jednu vycházku, tentokrát trochu delší. Okruh, který si vybereme, zpočátku vede pohodovou cestou kolem levady do Furado, ale to vydrží jen necelé dva kilometry.
Pak se začínáme drápat do kopců. To je nepříjemné nejen kvůli převýšení - během další hodiny chůze nabereme asi tři sta výškových metrů - ale taky proto, že s touhle trasou se pro turisty nepočítá, není tedy nijak zvlášť značená a ani moc prochozená. Cestička se nám jednoduše občas úplně ztrácí. S přibývající nadmořskou výškou se navíc záhy dostáváme do toho mraku, kterým jsme dnes ráno projeli na motorce. To nám jak snižuje teplotní komfort, protože provlháme a je nám zima, tak zhoršuje možnost orientce, protože mrak už se seriózní mlhou.
Tou dobou se náš výlet definitivně mění v zábavu druhého typu: to je taková činnost, která se stane zábavnou až v momentě, kdy o ní v suchu a teple se smíchem vyprávíte kamarádům. S pohledem upřeným na mapu v mobilu bloudíme v mlze po náhorní plošině nad úrovní lesa, mezi ukazateli, na kterých není napsáno vůbec nic. Nakonec v dálce prokoukne bílou tmou silueta nějakých polorozpadlých obydlí, a to už víme, že silnice už nemůže být daleko. Čeká nás sice ještě sestup kluzkou stezkou plnou morkých spadaných listů, ale už máme aspoň jasno v tom, kam směřujeme - a to přímo k motorce, která nás za chvilku odveze zpátky do vyhřátého apartmánku.
Ještě je třeba přežít třičtvrtěhodinový motonávrat do Funchalu. Klikatá silnička je slizká mrholením, navíc jak znovu stoupáme do horského sedla, teplota znovu klesá. Přes zapršené helmy navíc jen matně tušíme, kam to vlastně jedeme. Jakmile se ale přes horský hřeben znovu překulíme na jižní stranu ostrova, mrholení ustává - a silnice je tu dokonce úplně suchá. Tady to nejspíš déšť dnes moc nepřeháněl. Nad mořem se sice honí mraky, ale občas mezi nimi prosvitne sluníčko. A ve Funchalu samotném teploměr u lékárny ukazuje rozmařilých 19 stupňů. Motorku nasměrujeme nejdřív domů - přece jen si zasloužíme po cestě zase trochu roztát. Sházíme mokré oblečení, zahřejeme se jedním hrnkem kafe a jednou sklenou pětileté Madeiry, a Honza dokonce na chvilku zeleze pod deku, jen z čiré radosti nad tím, že má z postele výhled přímo do přístavu a že je dnes sobota, takže si trochu povalování může dovolit. Náhradou za všechna ta příkoří, která se nám během dneška stala.
Večer nás samozřejmě ještě čeká zastávka u benzínky, abychom dokrmili skútr, a pak jeho vrácení zpět do půjčovny. Musím přiznat, že když motorčičku vracíme ve stejném stavu, jako jsme si ji ráno půjčovali, dost mi spadne kámen ze srdce. Přece jen jsme neměli dnes na motorkování úplně nejlepší podmínky. Pak dostane Honza nápad, že bychom si někam zašli na ponchu - tradiční místní alkoholický nápoj, jehož základem je pálenka z cukrové třtiny. V klasické verzi se do ní přidává jen trocha medu a spousta citrónu, ale podnik Rei de Poncha, kam zapadneme, dělá i ovocné verze s čerstvým ovocným pyré. Chutnají tak báječně, že neskončíme u jahodové, ale pokračujeme mučenkovou, pak mandarinkovou… A víte, co je na celé věci nejlepší? Sedíme venku na zahráce. Sice v bundách, ale přece.
Na večeři míříme domů - lednička je zásobená dostatečně, aby to na nějaké čerstvé těstoviny s pestem a parmezánem dalo. Věci z odpoledního treku už máme suché. Tedy, jestli tohle byl ten nejhezčí den, který se nám za celý pobyt měl nabídnout… No, jsme docela zvědaví, s čím se Madeira vytasí zítra
RSS