Camara de Lobos
|
|
Hedvika, 28. 1. 2018
Plán na dnešek byl jasný: Počkat, až přestane pršet, a pak vyrazit ven. Co se týče ranního deště, všechny předpovědi se shodovaly v tom, že přijde, bude vydatný a nezmizí před polednem. Půl dne jsme tedy vyhradili na lenošení - a taky na přemýšlení, kam bychom se mohli vydat odpoledne. Z předem vytipovaných polodenních výletů jsme nakonec zvolili cestu autobusem do Camara de Lobos, rybářského městečka vzdáleného asi 10 km od Funchalu, a návrat zpátky pěšky přímořskou promenádou.
Osobně beru přípravy na dovolenou dost vážně. Mám pocit, že doma jsou tak nějak daleko lepší podmínky najít, jak je co od čeho daleko, jak to tam vypadá, co je tam zajímavého a čím se tam dá dojet. Jasně, v dnešní době si sice člověk s mobilem v ruce poradí i ztracený na saharských dunách, ale mít aspoň rámcovou představu předem je podle mě k nezaplacení. Co se týče dopravy do Camary de Lobos, měla jsem to docela promáklé: jezdí tam dva městské autobusy, číslo 1 a 3. Jednička staví trochu blíž Camary a taky jezdí častěji, takže ta se nám hodí víc. Navíc máme její zastávku ve Funchalu víc při ruce. Podle jízdního řádu odjíždí z Funchalu v neděli ve 13:05, takže s Honzou o dvanácté poobědváme - tou dobou se akorát začínají trhat dešťové mrky a prosvítá sluníčko - a sesypeme se k funchalské marině, odkud autobus vyráží.
Jsme tam s asi dvacetiminutovým předstihem, takže Honza už promýšlí, kam bychom mohli zapadnout na kafe, když nám dojde, že něco je špatně. Čtyřproudá funchalská hlavní třída, po které autobusy jezdí, je totiž obdivuhodně tichá. I na neděli. A pak v dálce na silnici zahlédneme klusajícího chlapíka s číslem na tričku. A kus za ním dalšího. A u krajnice ceduli “km 41”. Z toho odvodíme dvě věci: 1) ve Funchalu se dnes zřejmě běží maraton a 2) po téhle silnici v nejbližších hodinách rozhodně žádný autobus nepřijede. Přiznávám bez mučení, že s tímhle moje příprava skutečně nepočítala.
Naštěstí hned u mrtvé zastávky stojí městská policistka, ovládající nejen solidní angličtinu, ale hlavně změnu linek městských autobusů. Směruje nás k obchodnímu centru La Vie - odtamtud prý už linky na Camaru pokračují normálně. To je pěšky ještě dobrý třičtvrtěkilometr - a náš dvacetiminutový předstih najednou nevypadá vůbec tak obrovský, jak se zpočátku zdál. Kromě toho se nám u obchodního centra nějak nevede zastávky městských autobusů najít. Což o to, ty meziměstské tu mají celé autobusové nádraží, ale městské…? Honza nás nakonec tvrdohlavě dovede až na konec autobusáku, kde je skutečně jedna zastávka městského autobusu a kam shodou okolností právě přijíždí autobus číslo 1. Ale ten tu jen zastaví, nepokračuje, jeho jízda tady končí. Je to ale dobré znamení - ten správný, jedoucí autobus do Camary přece nemůže být daleko! Zaklepám na dveře u řidiče, kterému právě skončila šichta, a ptám se: Co autobus do Camara de Lobos? Kde ho najdeme? To musíte zpátky na pobřežní čtyřproudovku, paní, a chytnout si červený meziměstský autobus - ty městské žluté tam vůbec nejezdí.
Uff! Kdybych uměla portugalsky, asi bych se s chlapíkem chvíli hádala - ne nadarmo jsme přece doma dělala předdovolenkovou přípravu, tak snad vím, jak ve Funchalu jezdí autobusy! Ale jednak portugalsky neumím a druhak nemáme moc času. Odněkud odsud musí každou chvíli jet ten NÁŠ autobus - a my ho chceme stihnout! Honza nakonec na Google mapách dohledá zastávku městského autobusu číslo 1, která už vypadá dostatečně vzdálená od uzavřeného městského centra, takže se - už skoro poklusem - vypravíme tam. Zastávka stojí přesně na místě, kde ji Google předpověděl, na informační ceduli je vypsán autobus 1 - a ten taky asi za dvě minuty přifrčí. A je to - světe, div se - přesně ten autobus, který před pár okamžiky skončil svou cestu na autobusovém nádraží. A za jeho volantem sedí - světe, div se ještě jednou - přesně ten řidič, který nás před chvílí poslal k červené konkurenci. Když u něj kupuji jízdenky, dávám si pozor, abych nevyslovila “Camara de Lobos”, ale správné jméno zastávky, kde autobus staví, což je “Ponta Laranjeira”. Ta je totiž od Camary ještě asi kilometr daleko - proto nás řidič nejspíš ze svého vozu tak rychle vypoklonkoval.
Teď už je každopádně všechno v nejlepším pořádku. Jedeme správným směrem, sluníčko se opírá do autobusových oken a my postupně odkládáme jak bundy, tak mikiny. Když vystoupíme, závěrečný kilometr do rybářského městečka si dáme jen v tričku - a Honza na půli cesty dokonce odhazuje nohavice.
Včera jsem na webové stránce “What to do in Camara de Lobos” našla, že se tu dají dělat vlastně jen tři věci: prohlédnout si rybářský přístav s barevnými bárkami (máme hotovo asi za dvě minuty), nahlédnout do námořnické kaple, ale tu hledáme marně, a navíc už nás značně láká bod tři - dát si ponchu! Honza si nakonec v baru za přístavem dá raději pivo, ale já si poručím ponchu v mandarinkové verzi a servírka přidá i povinnou misku pražených arašídů, takže si konečně můžeme plnými doušky vychutnávat nedělní odpoledne.
Kolem druhé se vypravujeme na cestu zpět domů. Betonový chodník, který madeirská turistická kancelář nechala natáhnout až do Funchalu, je celkem nový a vzhledem k téměř nulovému převýšení ho využívají i davy seniorů, kteří jezdí na Madeiru z celého světa (dle řeči identifikujeme Němce, Francouze, Rusy, ale třeba taky Poláky a Čechy). Chodníček vede nejdřív areálem camarské teplárny a cementárny - mám dojem, že z těchhle výdobytků moderní ekonomiky asi místní moc velkou radost neměli, ale zase to holt přinese pracovní místa. Jakmile se dostaneme z tohohle ocelového města, jdeme dlouhou plážovou pasáží - a ta s sebou nese vše, co takový plážový život vyžaduje: V první řadě samozřejmě stovky hotelů, které příbřežní promenádu lemují. Táhnou se podél pobřeží celé kilometry. Na rezervačním portálu jsme zjistitli, že i na dnešní noc by se pro nás v pohodě našla volná postel, akorát by nás to přišlo na nějakých 90 - 120 eur za dvoulůžák. Zase bychom ale měli na dvoře bazén.
A to se na Madeiře počítá, protože koupání v moři je téměř nemožné. Prvním háčkem je teplota: zatímco v létě tu prý moře může mít i celkem přijatelných 24 stupňů, teď má zcela nesmlouvaných 18. Možná ještě větším zádrhelem ale bude vstup do vody. Funchal v reklamních prospektech své pláže popisuje sice jaké oblázkové, ale ty několikakilogramové valouny se jako oblázky nedají označnit ani s největší fantazií. Nedovedu si moc představit odvážlivce, jenž by dobrovolně vstoupil do vln, které obří valouny zvedají, semelou a se zlomyslným zarachocením zase hodí zpátky na břeh. Ono i ležet na dece na těch šutrech musí být o zdraví - i když pár takových nadšenců jsme dnes na pláži našli. Většinou ale turisté posedávají v plážových kavárničkách a barech, popocházejí tam a zase zpátky, pijí madeiru, ukusují bolo do caco, obdivují hrady z písku a vůbec tak nějak plážově lenoší.
My se s příbřežní promenádou rozloučíme ve zmrzlinárně, kde nám zmrzlinář dá za 3 eura dva oplatkové kornouty tak zahrnuté zmrzlinou, že je není skoro za co držet - až si myslíme, že se při účtování snad musel splést. Pak už se přímořský chodník stočí zase zpátky do města a stane se chodníkem přísilničním. Stále ještě procházíme hotelovou čtvrtí, pak se posuneme na staré město a záhy už začínáme některé ulice poznávat - tady už stojí katedrála, a radnice, a tady jsme si dávali včera večer ponchu z mučenky. Sluníčko stále ještě svítí jak o život a obloha je úplně modrá, a protože ještě nejsme úplně na konci sil (i když můj krokoměr ukazuje za dnešek skoro 15 kilometrů), protáhneme návrat domů ještě o nákup. V jednom z blízkých supermarketů totiž prodávají grilovaná kuřata, a ta má Honza radši než všechny moje pomalu takžené jehněčí kýty a vepřové krkovice.
Náš prosklený apartmán, kde jsme se po včerejších mokrém výletu dlouho marně snažili zahřát, je teď sluníčkem vytopený k nesnesení, takže honem otevíráme dveře na terasu, abychom vyvětrali, a při té příležitosti pozorujeme ve vzdáleném přístavu mořské vlny, na kterých se houpavě odrážejí sluneční paprsky. “A teď bude tejden ch*át…,” pronese dojemně Honza. Jojo, jeho smysl pro romantiku, to se hned tak nevidí.
Takže jdeme na to grilované kuře a na sklenku madeiry. Víkend končí, zítra šup šup do práce.
RSS