Déšť
|
|
Hedvika, 29. 1. 2018
Probouzím se kolem půl sedmé, to je tady ještě tma tmoucí - sluníčko nevstává před osmou. Skrz okno ale vidím, jak se do přístavu blíží rozzářená výletní loď. Marella Dream je se svými dvěma sty padesáti metry délky mezi ostatními cruise shipy vlastně drobek, ale i tak dá kapitánovi dobrých čtyřicet minut tvrdé práce, než ji domanévruje k přístavnímu molu. Možná mě vlastně probudil tím, jak prudce zatáhnul ruční brzdu. Každopádně kolem sedmé už je tak jako tak čas vstávat, protože zdejších osm je pražských devět - a to dobou je už potřeba být v kanceláři.
Po snídani se tedy hned pouštímě do práce a kocháme se výhledem na moře a palmy, což se nám v těch pražských kancelářích moc nedaří - zvlášť takhle koncem ledna. Ani tady ale není povětrnostní situace úplně růžová. Blankytné nebe, kdy by člověk s chutí celou Madeiru koupil, se střídá s lijáky, při kterých si jeden připadá jak někde v tropech, ale s větší zimou. Prostě hodina sluníčka, deset minut slejvák. A tak pořád dokola. Takže si střídavě říkáme, jaká je škoda, že musíme pracovat, a střídavě jsme vlastně velmi rádi, že jsme dneska zůstali pod střechou.
Naše pracovní soustředění přeruší až Honzovo kručíčí břicho, a to přesně v 10:55. Jeho žaludek se na madeirský čas nejspíš ještě nenastavil a má prostě poledne. Honza to chvíli zahání suchým chlebem, ale během půlhodiny už vyhládne i mně a jdu na pánvičku hodit čerstvé lososí steaky, které jsme si včera pořídili.
O další vyrušení se nám postará až ve dvě odpoledne pokojská. Apartmán je totiž - narozdíl od doby přede dvěma lety - uklízen každý den. Paní vydrhne koupelnu, otře všechny stoly, židle a křesla, vymění nám utěrky a ručníky a hlavně ustele postel tak, že na prostěradle ani peřině není jediný fald! Nenápadně jí od počítače koukám pod ruce, abych se něco přiučila. Moje stlaní totiž zdaleka nedosahuje takových kvalit, a bez dovednosti pořádného stlaní si nebudu moci v důchodu pořídit ten penzionek v Provence, po kterém tak toužím. Čerstvě ustlanou postel z vědeckých důvodů sice bourat nehodlám, ale hned zítra ráno musím vyzkoušet, jestli jsem se dneska od služtičky něco přiučila.
V kanceláři sedíme až do čtyř, to je pražských pět. Už během odpoledne pozorujeme, že se suché intervaly mezi slejváky trochu zkracují, ale nakonec nás odpolední sluníčko přece jen vyláká aspoň na krátkou procházku do města. Našla jsem totiž na webu jeden podnik, kde podle obrázků dělají docela slušné kafe. Od našeho apartmánu je tedy víc než kilometr daleko, ale za solidní kávou se vyplatí si dojít.
Cestou licitujeme, že Funchal není moc dobře udělaný na chození - chodníky jsou uzoučké, a někdy chybí úplně - ale ještě o něco méně je udělán pro ježdění autem - v klikatých křivolakých uličkách se skoro nedá zatočit, o hororu parkování nemluvě.
Možná proto místní občas preferují motorky a různá minivozítka, která se tak nějak všude líp vejdou. Po pár minutách procházky je nám jasné, že další slejvákový interval se blíží - zmoknem už cestou tam - a navíc se ve finále do vybraného Theo's Bazar Café dobýváme marně, dveře jsou zamčené, židličky složené… Čert ví, co se kavárně přihodilo.
Namísto dopoledního sluníčka s momenty deště se odpoledne počasí definitivně mění na déšť s momenty, mno, skoro bez deště. Teď zrovna nastává jeden takový, takže Honza po neúspěchu v kavárně navrhne projít se k promenádě u moře, kde už jsme několikrát prošli mezi mini food trucky, aniž bychom si cokoli dali. Teď bychom se tedy mohli na nějakou kávu nebo sváču zastavit. Jaké je naše překvapení, když i mini food trucky najdeme uzavřené.
Snad jako náhrada se nad nimi a nad Funchalem v mrholení rozklene duha. Ale duha není kafe, že? Naštvaní a mokří zapadneme do nejbližší pekárny, kde mají kafe samozřejmě strašlivé, ale croissanty obrovské, což nám trochu zvedne náladu. Honza se snaží na různých meteoserverech vypátrat, jestli se meteorologická situace na Madeiře bude v nejbližších dnech vyvíjet k lepšímu, ale moc to nevypadá. Snažíme se vzájemně přemlouvat, že toho aspoň uděláme víc do práce a že nám to na pracovním pobytu vlastně zas tak moc nevadí - ale co si budeme povídat: když člověk vyrazí v zimě za sluníčkem, tak nějak předpokládá, ehm, sluníčko...
I cestou zpět do apartmánu nás provází déšť se suššími momenty. V okamžicích optimismu se Honza vždycky rozhodne, že by si šel večer zaběhat - ale vydrží mu to jen do další přeháňky, kdy vrtí hlavou, že v tomhle tedy rozhodně nikam neběží. Jeho “tohle by šlo - tak tohle by nešlo” schizofrenie nás provází až k domovním dveřím, kde se definitivně rozhodne, že klus po mokrých dlažebních kostkách nemá zapotřebí. K večeři si nalijeme skleničku těžkého portugalského červeného a přes francouzské okno zatáhneme závěsy, aby na nás v noci netáhlo. Než se zachumláme pod dvě deky, přemýšlíme, kam bychom mohli na zimní pracovnu vyrážet jinam, aby tam bylo pro změnu doopravdy teplo.
RSS