Levada da Serra do Faial
|
|
Hedvika, 30. 1. 2018
Už to máme nacvičené. Já se ráno probouzím tak akorát s první připlouvající výletní lodí, a než spáchám něco k snídani, vyhrabe se z postele i Honza. O osmé už oba poctivě sedíme ve své kanceláři, i když u toho třeba ještě dopíjíme ranní kávu nebo čistíme zuby.
Honza tentokrát peřiny i prostěradlo řádně zvalchoval, aby prý mi dopřál pořadný tréninkový materiál pro mé učení se stlaní. Schválně to hned po ránu zkouším, ale musím říct, že kvalit naší služtičky nedosahuji ani omylem. “Ona by zase nezaložila externího uživatele v Teradatě,” chlácholí mě Honza. Takže se nechám uklidnit a jdu zakládat externí uživatele. Skoro všechno, co do práce potřebuji, se dá z Madeiry obsloužit bez komplikací. Akorát když mi volá kolegyně z centrály KB Na Příkopech, jestli bych jí nemohla vyzvednout dokument, který omylem poslala k tisku do centrály KB na Stodůlkách, musím ji zklamat - to dneska fakt nedám.
Během kávové pauzy, asi o desáté, vyhodnocujeme meteorologickou situaci. Kromě jedné ranní přepršky se totiž počasí tváří obdivuhodně příznivě, a několik on-line předpovědí se shoduje, že pršet by mělo až večer, a to jen trochu. Záhy se tedy rozhodneme: odpoledne vyrazíme na nějakou kratší, polodenní túru. Já mohu svou práci přesunout i na zítřek, a u Honzy je odchod omezen především telekonferencí mezi dvanáctou a jednou. Oběd připravím před dvanáctou, takže jíme tak nějak v pracovním procesu, a jakmile Honza o jedné zavěsí konferenční hovor, navlékáme trička, obouváme pohorky, balíme trekové hole a vyrážíme.
O půl druhé (a osm minut, protože v Portugalsku se nikdy nic neděje načas) nás naloží meziměstský autobus 129 a veze nás do horského městečka Camacha. Cestou se ještě snažíme telefonáty a SMSkami pofackovat nedodělanou práci, ale v serpentinách je nám od žaludku tak šoufl, že toho radši necháme. Zatímco ve Funchalu Honza na zastávce zvažoval sundání nohavic trekových kalhot, v Camache je rád, že je má - autobus s námi vystoupal do nějakým osmi set výškových metrů, a příjemných funchalských 18 stupňů teploty kleslo o dobrých pět. Navíc se tu v kopcích docela prohání vítr, což subjektivně zimu ještě zhoršuje. Vyhlídka dolů k moři je ale úžasná: z modrého moře ční k modrému nebi rozeklaný hřbet ostrovů Ilhas Desertas a vypadá, jako by se k Madeiře pod hladinou blížila Godzilla. Na náměstíčku, kde jsou kromě vyhlídkové plošiny vlastně jen dva kostely a kavárna, si sedneme na kávu, kterou jsme si po hektickém obědě nestihli dát, a rozmýšlíme další program. Nakonec volíme cestu zpět do Funchalu podél levady da Serra do Faial. Během asi tří hodin bychom měli být zpátky doma.
Energeticky nejnáročnější úsek nás čeká hned ve městě, kde musíme ještě pár výškových metrů nastoupat, abychom se k levadě vůbec dostali. Dál už pokračuje téměr vodorovný chodník, na jaké jsme podél levad zvyklí. Je ale trošku bahnitý a kluzký, takže se po pár desítkách metrů túry složím k zemi tak šikovně, že si naráz natáhnu kotník, odřu koleno a narazím zápěstí (což Honza komentuje: "Ty se sesouváš jak Světový obchodní centrum, když do něj vrazí letadlo..."). Naštěstí jsem po menším oklepání zcela chůzeschopná - akorát z kalhot budu muset doma oloupat bahno - takže můžeme pokračovat vstříc světlým zítřkům.
Stezka se vine listnatým lesem, pod nohama nám rozkvétá nějaká ta jarní květena a sluníčko svítí jak o život, dokonce i vítr tady mezi stromy ustal, takže si konečně doopravdy připadáme jako na ostrově věčného jara (a taky nám konečně začíná připadat, že jsme peníze za letenky nevyhodili z okna, protože TAKHLE tedy v Praze mít NEMŮŽOU). Občas se mezi stromy objeví průhled na moře, ale postupně se dostáváme víc a víc do vnitrozemí, takže vyhlídek ubývá, a navíc levada, která nás provází, je vlastně suchá, takže nijak zvlášť zábavná. Pobaví nás až protijdoucí skupina turistů pod vedením místního, evidentně velmi zkušeného průvodce (“Look, this is a very old tree!”).
Po celou dobu si libujeme, jak jde pěšinka vodorovně, ale na konci nám to dá osud nevyhnutelně sežrat: těch osm set výškových metrů, do kterých nás na začátku vyvezl autobus, teď musíme sešlapat dolů v pěkně prudkém svahu. Cesta se navíc záhy mění v asfaltku, protože už jsme vlastně ve Funchalu, a sice máme úžasný výhled na celé město stulené v údolí, ale jdeme dolů, dolů a dolů, a moje kolena začínají protestovat už tak někde ve třetině sestupu. Čili nastává čas na trekové hole, ale i ty situaci zachraňují jen částečně.
Procházíme mezi načančanými domky Funchalanů, kteří si mohou dovolit takovéhle epesní vyhlídky (u jedné vilky dokonce vidíme “nekonečný” bazén s výhledem na moře a do přístavu). A tou dobou Honza někde nabalí psa. Připadá mi, že se mu to stává celkem běžně - dost často se k němu na našich cestách nějaký ten voříšek přidá. Tohle je béžová pouliční směs malého formátu, ale metelí s námi z kopce, seč mu krátké nožičky stačí. Honza sice tvrdí, že pes s námi nejspíš ani nechce, že mu prostě jen nefungují brzdy - ale podvraťák suverénně pokračuje, svojí drzou přítomností rozštěká celou ulici plnou hlídacích vlčáků a retrívrů uvězněných za vraty a sebevědomě se po nich ohlíží s výrazem “víte, co mi můžete, a hádejte kam”. Oddělí se od nás až někde u botanické zahrady.
Zatímco vořecha čeká návrat nějakých 400 výškových metrů zase zpátky, mě tady čeká hluboká deprese. Botanickou zahradu si totiž z našeho předchozího pobytu dobře pamatuji - od našeho apartmánu byla neuvěřitelně daleko. A vysoko. Tehdy jsme navíc šli na procházku jen do botanické. Teď mám v nohách 14 kilometrů a za sebou čtyřsetmetrový sestup. To jsme vážně teprve u botanické zahrady?? Na druhou stranu, v poměru k dnešnímu výkonu už nám doopravdy domů zbývá vlastně jen kousek, takže jdeme do finále a za chvíli jsme dole.
Dokonce ještě nejsme ani tak vyřízení, abychom šli domů rovnou. Nejdřív si dáme na ulici na posilněnou jedno slaninové bolo do caco, a hned potom doplníme potravinové zásoby v supermarketu, který máme při cestě. Není sice tak solidně zásobený jako naše oblíbené Pingo Doce, ale většinu věcí, které potřebujeme, tu dostaneme (ale vykuleným zubatým espadám, které tu ve Funchalu prodávají na každém rohu, opět odoláme).
Domů dorazíme kolem šesté - akorát abychom na terase stihli v zapadajícím slunci svoji večerní sklenici madeiry. Pršet začne, právě když ji dopijeme. O večeři se dnes stará Honza - a stihne u toho ještě programovat (nebo co takoví softwaroví architekti vlastně v práci dělají). Já už se dnes do kanceláře nevracím, až zase zítra. Řekla bych, že na dnešek byl ten výkon úplně, ale úplně postačující.
RSS