Pracovní středa
|
|
Hedvika, 31. 1. 2018
Ač jsme si původně mysleli, že ve středu bychom si mohli udělat volno a vyrazit někam ven - o středách nás totiž zpravidla v práci potřebují nejméně - nakonec nás proměnlivé počasí přitlačilo do židlí a my pěkně od rána sedíme u počítačů.
Mě to vyláká ven krátce po poledni. Ráda bych se totiž šla podívat na tržnici Mercado dos Lavradores. Z minulého pobytu si pamatuji, že tam měli slušný výběr mučenek, a ty se v žádném ze zdejších supermarketů neseženou. Cestou tam asi třikrát střídavě nandavám a zase sundavám kapucu, tak se nakonec radši nechám zmoknout. Stejně jsou to jen takové přepršky.
Na tržnici mají k mému překvapení nejen ovoce, ale i ryby. Je asi jedna odpoledne, a touhle dobou už jsem čekala, že bude v rybím sektoru i vytřeno. Kromě hrůzostrašných černých espad tam na ledu leží i různí jiní mořští živočichové, nebo aspoň jejich části. Jeden chlapík má snad dokonce zbytek ocasu z tuňáka - možná se tu při nějaké příští příležitosti ještě znovu zastavím. Primárně ale mířím k ovocnářům, kteří jsou vyložení jak v přízemí, tak kolem ochozu v patře. Chvíli mi trvá, než najdu zrovna toho mučenkového, ale jakmile mě chlapík lapí, už jsem jeho.
Všechny mučenky musím samozřejmě ochutnat - a že jich má na výběr! Záhy se stará, jestli budu mučenky někam transportovat, to prý by se mi hodily ty míň zralé. Uklidním ho, že ovoce nikam vozit nebudu, protože bydlím tady ve Funchalu - to prodavače evidentně překvapí, na místní, vracející se zákazníky tu zjevně nejsou moc zařízení. Jeho prodejní systém se s touhle informací nedokáže vyrovnat, drží se pořád standardního procesu: natlačit mi toho co nejvíc a podojit mě, jak jen to jde.
Je vidět, že když odmítám manga, banány a chilli papričky, začíná ho to čím dál tím víc štvát, a za sáček mučenek, prodávaných na váhu, nakonec nechám nekřesťanských třináct eur! Až doma Honza zjistí, že v pytlíků bylo kromě mučenek přihozené ještě jedno pepino, aby byl nákup těžší. Inu, tím se hoch za pultem definitivně postaral o tom, abych ani já nebyla vracející se zákazník.
Odpoledne si tedy uděláme mučenkovou (a pepinovou) degustaci, a po pracovní době si Honza vyrazí zaběhat. Má kliku, protože se zrovna trefí mezi dešťové přeháňky, akorát je vidět, že zdejší převýšení mu dává trochu zabrat. Pak si dopřejeme rychlou večeři a dostaneme chuť na ponchu. To se nám tady ve Funchalu prostě občas stává. Ponchs se tu dá v obchodech samozřejmě koupiti v lahvích, ale proti té čerstvě připravené neobstojí, a navíc máme aspoň dobrou záminku jít se večer ještě projít do města.
Skončíme v našem oblíbeném poncha baru Rei da Poncha, kde přechutnáme podstatnou část jejich kokejlového lístku, a abychom trochu vystřízlivěli, jdeme se ještě projít do starého města uličkou Rua de Santa Maria, která slouží jednak jako nekonečná řada restaurací s venkovním posezením a druhak jako galerie, protože dveře starých domů jsou tu pomalovány nejrůznějšími motivy.
Zastavíme se u jedné proluky mezi barem a tapas restaurací, kde číhá celá tlupa koček - všechny otočené směrem k tapas podniku, nikoli k baru, takže na drink asi nečekají. Jinak jsme se ale z uličky záhy vzdálili, protože je plná restauračních nahánečů a my, byvše navečeření i naponchaní, je akorát dráždíme, aniž bychom jim dali sebemenší šance nás do některého podniku skutečně zlákat.
Otáčíme se tedy zpátky k domovu. V modrém měsíci (dnes je ve Funchalu už druhý lednový úplněk) nás celkem romaticky chytne teplá noční přeháňka, a sotva se přežene, už jsme skoro doma. Úplněk je krásně vidět i od nás z terasy - mraky se teď kolem něj mihnou jen tu a tam... Skoro se zdá, že bychom si zítra mohli užít i téměř jasnou oblohu.
RSS