|
|
To nám to pěkně začíná…
|
|
Hedvika, 4. 8. 2018
Líně se převalím v posteli, a když zjistím, že venku se sotva rozednívá, otočím se ještě rozespale na druhý bok. Pak mi ale dojde, že už jsem vlastně docela vyspaná, a mrknu na hodinky: no jasně, čtvrt na osm. Včera mě Volotea popovezla letadlem nějakých 1500 km směrem na západ, ale časové pásmo zůstalo stejné. V Nantes se holt rozednívá asi o hodinu později - a stejně tak je na později posunuté i stmívání.
Nejdřív vyrazím na hotelovou snídani, která - co to budu zapírat - neprobíhá úplně hladce. Tubus, ze kterého si do misky sypu müsli, nějak ne a ne zastavit příval ovesných vloček, ať točím zavíracím kohoutkem, jak točím. Rozběhnu se tedy za recepční a doufám, že ji zastihnu dřív, než bude celé přízemí hotelu plné ovsa. Říct, že ta dáma není ráda, je slabé slovo. Jde ale se mnou do snídaňárny a upozorní mě, že tubus se zastavuje “automatiquement” - stačí jen misku vyndat. Což mi taky názorně předvede. A na co je tam tedy ten zavírací kohoutek? Na ozdobu.
V hotelu můžu zůstat až do dvanácti hodin, ale raději se vycheckuji hned po snídani a nechám si kufr schovat v kanceláři u recepce. Nevím totiž přesně, kolik času mi zabere program, který mám pro Nantes připravený - a ten je docela nabitý.
Bod č. 1: Botanická zahrada. Neplatí se tam žádné vstupné a otevřená je už od půl deváté ráno, čili jsem očekávala, že za tímhle honosným názvem se bude skrývat běžný městský park. Chyba lávky! Zahrada sice není obří, má na délku nějakých 300 metrů, ale byla založena už v 19. století ve stylu anglického parku, a tak dneska oplývá velmi vzrostlými stromy dost exotických druhů, jako je téměř dvousetletá magnolie, obří cedr, stařičké gingko, celá alej tulipánovníků a další a další zajímavé kousky. Celá zahrada je protkána sítí jezírek a potoků a na klíčových místech jsou instalace moderního umění - a jak já moderní umění nemusím, tady mi docela sedlo. Park by vydal - zvlášť teď ráno, kdy je v něm příjemný chládek a ne moc lidí - na celé hodiny bloumání a rozhlížení. A já se musím několikrát opakovaně přimět, abych se posadila na lavičku, zhluboka se nadechla a uvědomila si, že už jsem ve Francii, že už nemusím nikam spěchat, stihnout žádné další letadlo ani nejbližší autobus. Jediný plán na dnešek zní posunout se do 100 km vzdáleného Vannes, a na to mám dnes celý den. Takže žádný spěch.
Bod č. 2: Chateau des ducs de Bretagne - zámek bretaňských vévodů. Pevnost si chci vlastně jen obejít, na mapě mě zaujalo, že je dodnes celá obehnána opravdickým vodním příkopem. Z botanické zahrady se k ní dá buď dojít pěšky, nebo dojet tramvají. Tedy, tramvají... Možná si myslíte, že Praha je v létě rozkopaná, ale ve srovnání s Nantes jsme směšní břídilové. Tady totiž vytrhali tramvajové koleje na klíčové trase kolem hlavního nádraží v délce tří zastávek, takže k zámku se dá buď dojít pěšky (kličkováním mezi obnaženými pražci), nebo vůbec.
Když pevnost obejdu, postaví se mi do cesty první funkční tramvajová zastávka - a na ní i automat na jízdenky. Ten mi trochu zkomplikuje život, protože když do něj naházím mince, zahlásí, že jejich hodnota neodpovídá přesně požadované částce, a nabídne mi čtyři další volby, z nichž u žádné nevím, co znamená. První klik způsobí, že se na mě mnou vhozené mince zase vysypou zpátky. Až na druhý pokus z automatu vyrazím lístky, nicméně přeplatek mi nevrátí. Až pak zjistím, že je na něm napsáno, že zpátky nevrací, za což se dopravní podnik velice omlouvá. Ale to už je tu tramvaj a já se mohu konečně posunout k bodu č. 3.
Les Machines de l’île se trochu těžko popisuje. Jedná se vlastně o výstavu situovanou v oblasti chantiers navals, tedy v prostoru starých loděnic. Expozici zřídila umělecká skupina orientovaná na umění na ulici a dle jejich vlastních slov se jedná o dílo na křižovatce vysněných světů Julese Verna (toho tu všichni hrozně žerou, protože se v Nantes narodil), mechanických světů Leonarda da Vinciho a průmyslové historie města Nantes. Hlavním trhákem výstavy je Le Grand Éléphant, 12 metrů vysoký mechanický slon, na kterém se návštěvníci mohou svézt. Já ale o svezení nestojím, mířím do Galerie des Machines, kde jsou k vidění další mechanická zvířata: housenka, pavouk, volavka, mravenec… U každého průvodce hovoří o jeho vzniku a fungování, ale já bych přes jeho mikrofon špatně rozuměla i česky, natož francouzsky. S každým mechazvířátkem je navíc spjato taky svezení několika návštěvníků, což výklad protahuje, takže nakonec odejdu o něco před koncem plánované túry a mířím na ochoz, kde se dá vyhlížet do výrobní dílny zdejších umělců a mechaniků. Tam se nesmí fotit (jsou tam nachystané kusy nově připravovaných mechanických zvířat), ale prostor bývalého suchého doku je dechberoucí a jeho vybavení nekonečnými policemi s nejrůznějšími materiály a různými stroji, nástroji a přístroji pro zpracování čehokoli by bylo jistě splněným snem každého kutila. Posledním kouskem expozice je ukázková větev stromu volavek (l’Arbre aux Hérons). Strom volavek je nově plánovaný projekt zdejších tvůrců, má se jednat o 50 m široký ocelový “strom”, na jehož “větvích” budou umístěny visuté zahrady a návštěvníci je budou moci normálně po žebříku navštívit, a dokonce se mezi větvemi proletět v dřevěných mechanických volavkách. Jak to bude celé vypadat, si moc představit nedovedu ale a) tahle jedna ukázková větev s visutými zahradami vypadá super, b) jednu dřevěnou lítací volavku už v Galerie des Machines ukazují a c) požadovaných 100 000 EUR se na Kickstarteru na tenhle projekt vybralo během 24 hodin, takže ta realizace vypadá po všech stránkách velmi pravděpodobně. Z větve ještě slezu zpátky na zem podívat se, kudy zrovna chodí ten olifantózní slon, a zvolna zamířím zpět na tramvaj do centra města (nebo tedy aspoň tam, kde zatím nejsou vytrhané koleje).
Tou dobou už mě telefonem shání Eric, v jehož apartmánu mám ve Vannes bydlet. Slíbil, že mě vyzvedne na nádraží, ale na to by potřeboval vědět, kdy tam přijedu. Mrknu na hodinky - do vlaku ve 12:26 zbývá asi hodina. Cestou se chci zastavit pro něco k obědu, ještě jednou mrknout na zámek bretaňských vévodů (až v tramvaji jsem na wikipedii našla, že pevnostní hradby jsou jen zástěrka - samotné paláce uvnitř prý jsou krásnou ukázkou prvních vlivů italské renesance v Bretani, a kdy se zase příště dostanu do Nantes, abych to prověřila, že?), pak je třeba vyzvednout z hotelu kufr a dorazit na nádraží. Ne že by se to za hodinu nedalo stihnout, ale - už zase trochu spěchám. Ach jo.
Na zastávce, kde vystupuji, je supermarket hned při ruce, takže sbalím kuskusový salát s sebou, pak nahlédnu na hlavní nádvoří vodního zámku, z recepční v hotelu vyrazím kufr a zamířím na nádraží, které je bohužel taky částečně postiženo tramvajovou rekonstrukcí, takže když konečně najdu prodejnu jízdenek, zbývá do odjezdu vlaku 20 minut. A prodejna má pořadníkový systém, což je super věc, když člověk nikam nespěchá, ale nervy drásající, když vidím, kolik lidí tady už s lístečky sedí a jak to agentkám za přepážkami pěkně po francouzsku trvá. Mladičká vítací agentka, která stojí hned u vchodu, si ale mého zděšeného výrazu všimne, a ještě než si stačím vylosovat pořadový lísteček, ptá se mě, v čem je problém. Inu, potřebovala bych za 20 minut stihnout vlak na Redon. Můžete zaplatit platební kartou?, ptá se. To můžu. A slečna už mě vede k automatu na lístky, který zručně obsluhuje sama. Jen se mě ptá: Kam to bude? Vannes, s přestupem v Redonu, ve 12:26. Nějaká sleva? Ne, bohužel. Takže 23 EUR, platební kartu přiložte sem, taky máte lístek a před vstupem na nástupiště ho nezapomeňte orazítkovat - jsou tam na to ty malé žluté strojky. Šťastnou cestu!
S vděčností opustím jízdenkovou slečnu a na perónu stojím ještě dobrých deset minut před příjezdem vlaku. Tak jsem to stihla!, píšu s hrdostí Ericovi. Vlak do Redonu tady v Nantes začíná, je tedy úplně prázdný a já vážně přemýšlím, kam si mohu sednout, protože všechna naklizená plyšová sedadla vypadají jako první třída. Naštěstí je nad každými dveřmi jasně napsaná dvojka, takže s úlevou usednu a vybalím kuskusový salát. Když jde kolem průvodčí, zatvářím se trochu provinile - nejsem si jistá, jestli se na tom plyši smí jíst. Dáma v uniformě se ale jen usměje a popřeje mi bon apetit. Když kontroluje lístky, chystám se přeptat, na jaké nástupiště se mám v Redonu přesunout - na přestup mám totiž jen dost vražedných 10 minut. Než ale zvládnu cokoli vyslovit, průvodčí už mě ubezpečí, že můj příští vlak bude stát hned na druhé straně nástupiště. Cesta trvá slabou hodinku a městečko je tak pravověrně francouzské, že by v něm mohl Hallström natočit svou Čokoládu (i když prý ji ve skutečnosti natáčel kdesi v Burgundsku). Můj vlak skutečně přijíždí ke stejnému nástupišti, jen k opačné koleji, a za další půlhodinku už vystupuji na nádraží ve Vannes.
Tam mě vyzvedává Eric, gymnazijní učitel matematiky, který ale přislíbil, že si se mnou dá i nějakou tu hodinu konverzace ve francouzštině (protože kvůli té sem hlavně jedu). Od první chvíle je jasné, že to bude dost obtížné, protože mu fakt není moc rozumět. Naloží mě do svého skoro půl století starého Peugeota 304, na kterého je náležitě pyšný. Mně tedy utkví zejména to, že auto je nepohodlné, nechladí a trochu smrdí benzínem, ale podle toho, že nás lidi z ulice zdraví a fotí si nás, je to asi fakt muzejní kousek. Když zaparkujeme blízko Place des Lices a vystoupíme, dá se s Ericem do řeči nějaký náhodně kolemjdoucí Belgičan, který se chlubí, že je do historických kousků velký fanda a doma má Spitfire. To mě velice zaujme, ale jen do té doby, než vyjde najevo, že je to taky auto.
Do apartmánu je to teď už jen pár kroků, je v samotném centru města a vlastně je součástí Château-Gaillard, paláce z 15. století, který původně sloužil jako kancelář kardinála. Eric mi ukáže, kde v bytě co je, a domluvíme se, že se zítra večer potkáme u palačinky, abychom si víc popovídali.
Dám si rychlou sprchu (venku je kolem pětatřiceti stupňů), vyměním cestovní kraťasy za letní šaty a vyrazím objevovat Bretaň. Dnes jen tak trošku (jsou tři odpoledne), a moje první cesta vede kolem městského opevnění do supermarketu pro něco k jídlu na další dny (i když mi Eric nechal v ledničce jako nouzovou zásobu balíček palačinek a lahev cidru). Když se s nákupem vracím zpátky, k mému nemilému překvapení zjistím, že čip, který má sloužit k otevírání domovních dveří, sice rozbliká kontrolní světýlko, ale nic neotvírá. Zkouším znovu a znovu, beru za dveře vší silou, ale dovnitř se nedostanu. Volám tedy znovu Ericovi. Je znát, že není rád, ale upřímně řečeno, mě tahle situace taky nijak netěší. I jestli se to dnes podaří nějak vyřešit, budu se do konce pobytu obávat, abych některý den prostě nezůstala venku na ulici. Eric přislíbí, že pošle syna - ten prý je někde blízko v centru města a s otvíráním mi pomůže. Do patnácti minut by měl být na místě. Už po deseti minutách ale Eric volá znovu.
“Tak kde jste?”
“Pořád u těch zamčených dveří do domu.”
“U těch je teď můj syn - a nevidí vás. Jsou to ty zelené vstupní dveře.”
“Ano, zelené dveře.”
“S tou černou čtečkou čipů napravo?”
“Ano, ta černá čtečka napravo nefunguje.”
“Je to vedle restaurace?”
“Ano, hned vedle je restaurace.”
“Která se jmenuje La Brasserie des Halles?”
“Ano, tak se jmenuje.”
“Tak vlevo od ní?”
“...” (Merde!)
“Neotvíráte vy úplně jiný dveře??”
Fajn. Takže vlevo vbok, pár kroků tím směrem a tam u zelených dveří s černou čipovou čtečkou stojí Eric junior. Pozdravím se s ním, poděkuji, že dorazil, a zkusím přiložit čip k téhle čtečce. Ta ale ani neblikne. To nefunguje?, ptám se. Ne, je to rozbitý už pěknou chvíli. A jak se dá tedy dostat dovnitř? Eric junior, vida, jak se složitější francouzštinou válčím, sebere veškeré své středoškolské znalosti angličtiny a pronese: “You just open.” Což doprovodí praktickou demonstrací, prostě vezme za kliku a odemčené dveře bez sebemenšího problému otevře. Podívá se na mě, jestli tahle jeho intervence bude postačující, a pak se zeptá, jestli se mnou má dojít do patra pro případ, že bych nemohla otevřít zámek. Poděkuji ještě jednou a rozloučíme se. Eric starší mi pro jistotu znovu volá, jestli všechno proběhlo v pohodě. Nebudu do detailu popisovat, kde a jak hluboko bych se nejraději viděla.
Po tomhle mentálním lapsu a po ranní příhodě s ovesnými vločkami se reálně obávám vypravit se znovu mezi lidi. Je jasné, že dneska nemám svůj nejfajnovější den. Nakonec se přesvědčím a dojdu k přístavu, kde je mimo jiné turistická informační kancelář. Zapomenu se zeptat akorát na spojení k loveckému hradu Suscinio, jinak odcházím se všemi informacemi, které potřebuji. A řeším svůj obvyklý problém - jak tu během jediného týdne všechno stihnout.
Spokojená s tím, jak jsem si v infokanceláři poradila, sednu si hned ve vedlejším bistru na skleničku růžového vína - v dusném podvečeru mi přijde k chuti. Až když ji vrchní přede mě postaví, dojde mi, že mezi “rouge” a “rosé” je velmi podstatný rozdíl. Ehm, tak jsem tedy objednala červené. V tom horku. Po něm už ale rovnou domů a tam se pečlivě zavřít. Jakákoli další dnešní interakce s okolním světem by mohla vést ke katastrofě. Doufám, že se z téhle mozkové indispozice snad aspoň do zítřka nějak vyspím.
P.S.: Otevření láhve cidru se obešlo bez zranění, což považuji za svůj dnešní nejskvělejší počin.
|
|
RSS