Na ostrově
|
|
Hedvika, 5. 8. 2018
Spala jsem mizerně. Těžko říct, jestli to bylo spíš tím, že postel má kvalitou do naší domácí daleko, nebo spíš tím, že se zavřeným oknem je v ložnici horko a s otevřeným hluk z hospody na ulici. Možná to bylo taky trochu tím, že jsem měla na dnešek naplánovaný výlet na Ile d’Arz a věděla jsem, že první loď odjíždí už 8:40.
S ježděním na ostrovy už jsem totiž poučená. Vím, že Francouzi považují příbřežní ostrůvky za ultimátní místa k piknikování a lenošení na pláži, navíc dneska počasí znovu slibovalo přes třicet stupňů, a taky je neděle. Zaváhání by se nemuselo vyplatit. Gare maritime (loďonádraží), odkud loď odjíždí, je od apartmánku asi dva kilometry, čili nějakou půlhodinku chůze. Takže jak jsem se tedy tak převalovala v posteli, po sedmé ranní jsem se z ní vyvalila úplně, vzala do batůžku foťák, na hlavu slamák a vyrazila.
Město bylo tou dobou skoro prázdné, ale překvapilo mě, že nebylo prázdné úplně: v sousední ulici už měl (v neděli!) otevřeno jeden pekař a za branou Saint Vincent u přístavu dokonce trafika. Lidí ale bylo venku jen maličko, vlastně jen pejskaři, takže jsem nerušeně pokračovala po břehu přístavního kanálu a u gare maritime jsem byla dokonce nějakých dvacet minut před odjezdem lodi.
Tou dobou už tam ale stála fronta v délce desítek metrů - nicméně dost jsem si oddychla, když jsem zjistila, že jsou to výletníci na celodenní popojíždění po ostrovech Morbihanského zálivu. Na ostrov Arz nás tam stálo nějakých dvacet, nalodění jsme byli za pár minut a načas vypluli za dobrodružstvím. Pro jistotu se ještě chlapíka z posádky ptám, jestli nebudou lodě zpátky moc nacpané. Uklidňuje mě, že fakt těsné to začne být až tak kolem páté odpolední. Času mám tedy až až.
Kolem nás je samozřejmě odliv. Skoro mám pocit, že to s tím pětimetrovým přílivem v Bretani je pěkný humbuk, protože kdykoli vyrazím v Bretani k moři, je tam sucho na stovky metrů od břehu. Kapitán musí vodu v přístavním kanálu skoro hledat, a i po vyplutí na volné moře je třeba se důsledně držet navigačních bójí, abychom si nesedli na dno. Během půlhodiny už ale bezpečně přistáváme u Ile d’Arz. Těch pár piknikářů, které s sebou vezeme, ihned zahájí zápas o nejlepší místo na pláži, a my ostatní se prostě jdeme podívat, co všechno ostrov nabízí.
Původně jsem zamýšlela obejít ostrov kolem dokola. Pak jsem ale v jedné turistické mapě zjistila, že by to vydalo na nějakých 16 km, a to byl pro mě na letní den přece jen trochu příliš ambiciózní plán (zvlášť když už mi včera krokoměr naměřil 12,5 km). Chvíli jsem zvažovala i pronájem kola - dokonce je tu mají levnější než na pevnině - ale nakonec jsem se rozhodla ostrovní okruh zkrátit zkrátit asi na polovinu, zahrnout do něj městečko Le Bourg, hlavní město ostrova, které leží asi uprostřed, a vyrazit pěšky.
Začínám na západní straně ostrova, kde se nachází největší místní pamětihodnost: přílivový mlýn. Princip je jednoduchý - mlýn stojí na hrázi, která jeden ze zálivů odděluje v uzavřenou nádrž. Když voda stoupá, stavidla se otevřou a nádrž se napustí, když voda klesne, otevře se náhon, zadržená voda vytéká ven a přitom pohání mlýnské kolo. Celá tahle technická stavba není žádný drobek. Tedy, mlýn samotný celkem jo, to je taková nenápadná chaloupka. Ale hráz, na které stojí, má zdéli půl kilometru, a celá nádrž má plochu přes deset hektarů. Škoda, že už do ní teď tu vodu nějak nenapouštějí či co, protože je celá zarostlá travou (normální suchozemskou, ne tou mořskou). Mořská tráva pak leží všude na pobřeží kolem - nejspíš je to rostlinný druh, který dobře snáší to věčné odlévání a zase přilévání vody.
Za mlýnem se odpojím od mořského břehu a zamířím do vnitrozemí, do civilizace. Městečko Le Bourg je plné typických bretaňských kamenných domečků s modrými okenicemi. Všechny naklizené, vydrhnuté, radost se podívat. Nemalá část těch domků je samozřejmě určena k pronájmu pro návštěvníky - ostrov má v současné době jen kolem 250 stálých obyvatel (ale ti zase zůstávají i přes zimu, což může být hodně drsný život). Na chvilku si sednu na lavičku před radnicí a vyhlížím na chaloupky a na moře. Konečně se mi daří trochu zpomalit. Na další moment pak přibrzdím v jednom z bister a sednu si na café au lait (v podání zdejší baristky espresso + litrová krabice mléka k vlastnímu obsloužení). A pak pokračuji v přímořské procházce - tentokrát už trochu rozvážněji - na tom druhém, východním břehu.
Blíží se jedenáctá hodina a sluníčko začíná připalovat. Být tu Honza, touhle dobou už se dávno koupe. Mě, upřímně řečeno, ani nenapadlo vzít si s sebou plavky. Ale pláže na téhle straně ostrova jsou písčité, voda už se pomalu začíná vracet ke břehům (tak přece jen v Bretani ten příliv umějí) a všude kolem vládne koupací a dovolenková idylka.
Kromě plavců jsou vidět i paddle boardy, větší i menší motorové čluny a nekonečné množství plachetnic. Většina je jich sice přivázaná, pluje jich jen málo, ale kdo má plachtu vytaženou, tomu to docela fičí. Od rána taky nad hlavou slyším motory malých letadel - a není divu, pohled z blankytného nebe na modré vody Morbihanského zálivu se zelenými ostrovy rozesetými všude kolem a hrstí bílých lodí tuhle, hrstí támhle (žádné mariny, všude jen řady a řady bójí), to musí být úžasné.
Jsem tak zaujatá vyhlížením na moře, že úplně přehlédnu další ostrovní pamětihodnost: La Fontaine Varia. Buď byla fontána malá, nebo dobře schovaná, ale já se zastavím až u Le Manoir du Kernoel, pevnůstky ze 13. století, ze které jsou dnes už vlastně jen zbytky, ale která ukazuje, že se tady žilo - a nejspíš i válčilo a dobývalo - už v dost dávných dobách.
U les salines, bývalých solisek (Bretaň byla historicky jediné francouzské území, které smělo sůl produkovat), začnu pomalu kalkulovat, na kdy naplánovat odjezd. Je kolem poledního, loď ve 12:20 nestihnu (k přístavu to mám ještě dobrá dva kilometry a nechce se mi spěchat), ale tu v jednu bych stihnout mohla. Po ní totiž následuje jedenapůhodinová pauza, než se sem dostane další parník. Udělám si tedy ještě krátkou odbočku na poloostrůvek Bilhervé a pak už nasměruji své kroky zpátky k přístavnímu molu. Tam mám ještě dost času na kopeček zmrzliny a posezení na lavičce u moře. Ve stánku se suvenýry jsem se na jednom pohledu dozvěděla, že když v Bretani lítají rackové zobákem dopředu, věští to špatné počasí. Inu, nevím. Mně zdejší klima už od pátku připomíná Karibik - a přiznávám, že si to docela užívám.
Když vystupuji na gare maritime a čeká mě dvoukilometrová túra zpátky domů, trochu skřípu zuby. Cesta podél přístavního kanálu ale vede hustou alejí, takže jdu ve stínu, navíc už teď nemusím nikam spěchat, takže si dopřávám vlastně docela příjemnou procházku. V aleji potkávám dalších pár piknikářů - tihle nejsou tak šťastní, aby si dnes vyrazili na pláž, takže plastové stolky a křesílka vmáčknou pod lípu hned vedle silnice, protože bez pikniku se to v téhle zemi prostě v neděli neobejde.
Zajímavé je sledovat i přístavní kanál, ten totiž příliv nadmul natolik, že bylo možné otevřít velká stavidlová vrata a pootočit most a lodě mohou konečně zase vyjíždět a vjíždět. Čtyřčlennou rodinu na osmatřicetistopé Bavarii pozoruji už od otočného mostu - jedou skoro stejnou rychlostí, jako já podél kanálu jdu. Koukám, jak k nim přirazí v zodiaku klučina z kapitanátu a papírování a platbu s nimi vyřídí za jízdy, ještě než se dostanou do samotného přístavu. Rovnou jim taky přidělí číslo stání a přesune se na člunu vyinkasovat další loď, která jede za nimi. Plachetnice s rodinou pokračuje dál do přístavu a jede a jede… Chvíli mám pocit, že to chtějí dotlačit až na náměstí, ale pak přece jen přibrzdí a prohlédnou si prstové stání, kam mají zajet. Přístavní kanál má v tomhle místě šíři takových 40 metrů, jejich loď má skoro půlku z toho a kromě kolmých prstových stání na téhle straně jsou na druhé straně kanálu ještě stání podélná. Místa není nazbyt. Posadím se na lavičku a zvědavě vyčkávám, jak přistávací manévr zvládnou. Tatínek za kormidlem z příjezdové uličky zkušeně zahne příď do stání, ale protože loď netočí moc ochotně, pošťouchne špičku boční příďovou tryskou. Dva kluci obíhají boky s fendry. Maminka ladně seskočí z boku lodi na prst - a tady přijde jediné zaváhání: má s sebou lano ze středolodí a váže ho na vazák hned vedle lodi, což lodi nijak nepomůže v zastavování a tatínek má se zpětným chodem plné ruce práce, aby příď nepolíbila molo. Ale všechna čest, během dvou minut je plachetnice zručně vyvázaná a všichni mohou vyrazit na palačinky.
Mně už zbývá domů jen pár kroků. Navíc teď, když už vím, které dveře jsou ty správné, se do bytečku dostávám celkem bez komplikací. Nejdřív mířím do sprchy, smýt všechen ten prach a pot, a pak si dopřávám odpolední klid. A průběžně zkouším, jak moc od včerejška vyprchal ten cidre, co mám pořád otevřený v lednici.
Během všeho toho poflakování taky trochu plánuji, kam bych mohla vyrazit zítra, a s hrůzou zjišťuji, že můj plánovaný pěší výlet do Saint Goustan se nemůže dost dobře uskutečnit, protože jsem Saint Goustan, když jsem se na dovolenou chystala, v mapě zaměnila za jiný Saint Goustan. To malebné starobylé přístavní městečko odsud není vzdáleno pět kilometrů, jak jsem si myslela, ale dvacet, a to úplně na druhou stranu. Není tedy předměstím Vannes, jak jsem se domnívala, ale předměstím Auray - tedy úplně jiného města. Kdo by taky čekal dvě města se stejným jménem pětadvacet kilometrů od sebe, že? Na jednu stranu si říkám, že moje blbost je nekonečná a manifestuje se mnoha směry (Například jsem před třemi lety odjela na francouzské prázdniny do Rochefor Charente-Maritime, a ne do Rochefort-en-Terre, který jsem si podle obrázků vybrala. To mi tehdy došlo, až když jsem v tom charentském Rochefortu hledala historické středověké jádro, a marně). Na druhou stranu si vzpomínám na skupinu švýcarských fanoušků, kteří se na mistrovství světa ve fotbale v Rusku vypravili do Rostova v Jaroslavli místo do Rostova na Donu, takže v tom nejsem tak úplně sama. Ale zase, porovnávat se v inteligenci se fotbalovými fanoušky… No, jak to tak převracím zleva a zprava a přemýšlím, jestli si mám tedy dopřát pěší výlet do mnou nalezeného Saint Goustan, kde ale není zhola nic zajímavého, vychází mi z toho líp zajet si vlakem do toho správného Saint Goustan - z Vannes to trvá jen deset minut. Ještě o tom popřemýšlím.
Ještě ale dnes s aktivitami nejsem u konce. V osm večer mě vyzvedává Eric a jdeme společně na palačinku. Domluvili jsme se už při jednání o pronájmu apartmánu, že se mnou potrénuje francouzskou konverzaci. Ericovi je dvaapadesát, je o dvě hlavy menší než já a trošku buclatější, takže když cestou na večeři zdravíme dva jeho studenty z gymnázia, myslím, že mu nedělám úplně špatnou reklamu. Sednout si jdeme do creperie Le Moulin du Roy, která má nejen výhled na přístav, ale taky cidre na čepu a vynikající galetty z pohankové mouky. Konverzaci vedeme nejdřív o zajímavých místech ve Vannes a okolí (Ericovo první doporučení zní: Víte, co byste určitě měla udělat? Zajet si vlakem do Saint Goustain. Takže je asi jasno...). Postupem času se ale rozhovor stočí na obligátní francouzská témata: daňové zatížení pracujících, monopol francouzských drah, nedostačující důchodový systém pracovníků ve školství (Eric je učitel)... Mám dost problémy rozumět v jeho francouzštině i základním věcem, jako že má být zítra hezky, natož takhle komplexním myšlenkovým konstrukcím. Konverzace mě v průběhu času víc a víc vyčerpává. Navíc po galettě přichází ještě dezert. Pro mě je to café gourmand s ochutnávkovou sadou ve složení cannelé, tartelette, far breton, fromage blanc a to poslední je brownie, i když Eric tvrdí, že je to moelleux au chocolat, on pak jako dezert zbaští ještě celou druhou palačinku, tentokrát sladkou. Než se prokoušeme vším tím karamelem a probereme všechny ty daně, odbory a stávky, je jedenáct. Naši večeři lehce naruší akorát zvolna se procházející skupina osmi černochů v uniformách a se samopaly v rukou (sedíme na zahrádce a vojáci mašírují těsně kolem nás). Trochu se nad tím pozastavím, ale Eric mi vysvětlí, že to je v dnešní době zcela normální - tyhle vojenské hlídky jsou ve všech větších městech na místech s hustší koncentrací lidí, prý kvůli pocitu větší bezpečnosti. On prý už to ani nevnímá. Mno, nevím, jestli se s hordou ozbrojenců za zády cítím bezpečněji.
Když se při placení Eric vrchnímu pochlubí, že jsem nefalšovaná Pražačka, vrchní kontruje, že pak bych se měla určitě zastavit v podniku Thika Miam na Rue Joseph le Brix, kde připravují nefalšovanou pražskou specialitu. Rychle s Ericem zasurfujeme v mobilech a mě polije horko: Pražačka Radka tam vyrábí s francouzským manželem nefalšovaný pražský trdelník (6 EUR za malou porci). Dokonce i ty dřevěné kládičky, na kterých se to peče, si nechala na zakázku vyrobit v Česku. Takže je to definitivní, trdelník je tradiční středočeská sladkost, která se u nás pekla už v době Karla IV. (co na tom, že před patnácti lety žádný Pražák neměl o trdelníku ani tušení) a plní se obvykle slaninou nebo kozím sýrem (s těmi dutými rourami obalenými v oříškách ať se jdou slovácké tetky zahrabat, to by nikdo nekoupil ani v Práglu, natož ve Vannes). Naznačím Ericovi, že původ trdelníku není tak úplně jasný - ale nechci mu moc kazit radost, protože když byl přede dvěma lety v Praze na vánočních trzích, tak tam na tom samozřejmě ujížděl s celou rodinou. Rozloučíme se s tím, že až budu někdy potřebovat apartmán ve Vannes, mám mu prostě zavolat a on už to zařídí, protože jsem mu sympatická. To není úplně špatný závěr.
Pak můj hostitel naskočí na svůj skútr, já vyběhnu do druhého patra svého paláce Château-Gaillard a mám dost co dělat, abych se dostala do postele před půlnocí.
RSS