Historický výlet
|
|
Hedvika, 6. 8. 2018
Dneska začínám skutečně francouzsky - jdu si k pekaři koupit bagetu. Pekárna sídlí na konci ulice a jmenuje se Le Huche de Pain (což jsem musela hledat ve slovníku a znamená to “díže”, takže si zas tak moc nevyčítám, že jsem to nevěděla). Mám trochu potíž si mezi těmi milionu druhů baget vybrat, ale nakonec si řeknu o semínkovou - a doma si ji zcela nefrancouzsky dám se šunkou. Pro neznalé: k ranní bagetě patří zásadně jen máslo a marmeláda.
Pak zamířím udělat malý nákup, a to oklikou přes autobusové nádraží na Place de la République, kde chci udělat průzkum. Vyzkoumám ale jen to, že odtud odjíždějí výhradně městské autobusy - já na své plánované výlety potřebuji autobusy meziměstské, které odjíždějí z autobusového nádraží naproti nádraží vlakovému, jak každý ví (kromě mě teda - fakt mi to v té Francii nějak moc nezapaluje). Cestou míjím také trdelníkárnu, na kterou mě včera upozornil vrchní v restauraci. Zaujme mě nejen to, že je před půl devátou už otevřená, ale taky to, že v ní fakt sedí lidi a dlabou trdelníky!
Můj dnešní nákup sestává mimo jiné z deodorantu ve spreji, který jsem si s sebou do Francie nesbalila a v třicetistupňových vedrech mi tu dost chybí. V obchodě pak testuji různé vůně tak dlouho, až objevím, že mix víc než pěti deodorantů vytváří repelent - aspoň mně to po čichu rozhodně tak připadá.
Doma sbalím batůžek a vyrážím na nádraží na vlak do Auray. S sebou neberu vlastně nic - v Auray má být dnes trh, takže kdyby mě náhodou přepadl hlad nebo žízeň, dá se to řešit na místě. Auray je historické město na březích řeky Auray, a nejhistoričtější ze všeho je jeho přístav Saint Goustan, založený už někdy v 15. století - kolem toho celé Auray postupem času vyrostlo. Okolí přístavu má dodnes historickou podobu kamenných a hrázděných domečků a je prostě povinnou zastávkou pro každého návštěvníka Morbihanu.
Na nádraží to mám z apartmánu patnáct minut ostré chůze. Až za sebou potáhnu kufr, bude to spíš půlhodina - s tím bude třeba v pátek při odjezdu počítat. Cestou obhlídnu autobusové nádraží meziměstských autobusů (nezdá se to zas tak složité - všechny prostě zastavují na jednom místě) a jdu si do automatu koupit lístek na vlak. Stroj se mě sice ptá na spoustu intimních otázek, například kolik mi je a jestli mám kolo, ale během dvou minut z něj vyrazím jízdenku a nacpu do něj 4,40 - za deset minut ve vlaku a dvacet ujetých kilometrů. Lístek z Nantes, to je něco přes sto kiláků, mě stál skoro pětadvacet éček. Však se taky včera u večeře Eric nad monopolem Francouzských drah rozohňoval: “Aspoň se naučíte nový slovíčko - des esclaves = otroci. My všichni jsme otroci Francouzských drah!” Nutno ovšem uznat, že vlaky tu mohou v kvalitě a přesnosti směle soupeřit s naším Pendolinem. A pravděpodobně vyhrají. Kdo chce cestovat levně, jezdí autobusem. O tom včera Eric taky vykládal, ale nejsem si jistá, jestli jsem to pochopila přesně. Francouzský prezident asi před dvěma lety prosadil zákon, kterému se familiérně říká “bus Macron” a který povoluje, že na francouzský dopravní trh mohou vstoupit i zahraniční autobusové společnosti (fakt se na tohle v jedenadvacátém století musí dělat zvláštní zákony??). Tím vznikla konkurence - obratem ruky do Francie vtrhnul například Flixbus - ceny autobusových jízdenek šly rapidně dolů a služby rapidně nahoru. Co ti Francouzi všechno neobjeví, že?
V Auray mě lokálka vyklopí v 10:48, přesně podle jízdního řádu. Z nádraží je to do centra ještě dobré dva kilometry, které šlapu pěkně po svých. Co jsem ve Francii, ještě se můj krokoměr nezastavil na méně než 12 kilometrech za den. Asi po kilometru a půl se ale přede mnou objeví slavný aurayský trh. Tedy, trhák to není: vládnou trička, letní šaty, klobouky, pásky a sandály. Nedovedu si představit, že tohle ještě v dnešní době někdo na ulici koupí. Mezi tím se občas objeví nějaká ta prezentace krouhače zeleniny nebo zázračné utěrky na prach - to jsme, pokud vím, u nás v Čechách opustili asi tak před dvaceti lety. Kromě toho je hlavní městská ulice tak narvaná lidmi, že se občas celý štrůdl zastaví a všichni musíme čekat, až si maminka vybere pro mimi hučku a bábi z Deutschlandu posoudí, které prostírání s malovanou dýní se jí líbí nejvíc.
Naštěstí je trh opravdu obrovský a kromě proudu hlavní ulice se drobné pramínky rozlévají i do bočních uliček a náměstíček. Tady je lidí o něco míň, zato víc zelinářů, cidrařů, sýrařů, klobáskářů, pečených kuřat, a nechybí ani španělská paella a Asiati s nudlemi a závitky. Všichni vykřikují, nač mají právě dnes akci a že je třeba tuhle úžasnou nabídku využít zrovna teď - a mezi vším tím křikem přejí každému zákazníkovi bonne journée. A úplně vzadu, v rohu náměstíčka, je stulené Le Café Qui Fume, což je nejen kavárna, ale, jak nápis nade dveřmi hrdě hlásá, taky torréfaction (důležité slovíčko!) - pražírna. Plná očekávání si u baristy objednám kávu s sebou, a už to, co kluk předvádí u pákového kávovaru, je hotový balet. Káva sice vyjde o trochu hořčí, než jsem zvyklá, ale je to rozhodně nejlepší káva v celé Bretani, což taky chlapíkovi hned řeknu. Poděkuje za pochvalu a rovnou mi doporučí kavárnu ve Vannes, kam svoji kávu dodávají a kde mají školené baristy (až ex post zjistím, že od mého apartmánu je to asi dvacet kroků). Mluví se mnou anglicky, ale už jsem se naučila považovat to ne za dehonestaci mé francouzštiny, ale za snahu si prostě potrénovat angličtinu - asi se tady v Morbihanu zas tak moc anglicky mluvících turistů nevyskytuje. Rovnou mu jeho angličtinu pochválím a on mi na oplátku řekne, že já si v té francouzštině taky celkem dokážu poradit - což se snažím brát jako kompliment.
Musím se vrátit zpátky na hlavní třídu, která houstne a houstne. Kupodivu jsou to asi většinou místní nebo lidi z okolí - slyšet je až na výjimky výhradně francouština. Jednu paní se smetákem nad hlavou jsem podezírala, jestli není turistická průvodkyně, ale ukázalo se, že si prostě jen koupila dlouhý smeták. Jakmile vypadnu z hlavní ulice, situace se značně zlepší, lidí je o poznání méně. Když se ale dostanu do proslulého přístavu Saint Goustan, známého z obrázků na pohlednicích, davy jsou tu zase. Historická část s hrázděnými domečky je navíc opravdu malá, vlastně jen pár budov, takže se lidi ani nemají moc kam rozptýlit. Pořídím pár fotek a chci si jít někam sednout na palačinku. To je vlastně to jediné, co tu mám kromě obdivování historických pamětihodností v plánu. U předvybrané creperie Saint-Sauveur už je ale deset minut před dvanáctou fronta aspoň patnácti lidí, kteří čekají na usazení (creperie samozřejmě před polednem neotvírá). Popojdu tedy pár kroků k Le Baracrepe, kde vidím na zahrádce jeden stůl plně obsazený, jeden volný a všechny ostatní rezervované. Hbitě tedy zapadnu k volnému stolku - a dalších deset minut si mě nikdo nevšímá. To se obratem ruky vysvětlí o dvanácté. Jedná se o starý francouzský zvyk: ten plný stůl byly samozřejmě zdejší servírky, které si před polední šichtou dávají svoji kávu a cigaretu, aby na to obsluhování měly dost sil. S pravým polednem vstávají od stolu, uklidí po sobě a začnou obsluhovat. Dám si palačinku s kozím sýrem a medem a k tomu čepovaný cidre. Po téhle objednávce následují dvě klíčové otázky: Brut ou doux (suchý nebo sladký)? Bolée ou pichet (hrnek nebo džbánek)? Cidre se totiž správně pije ze širokých keramických hrnků, podobných spíš miskám, kterým se říká bolée. To, že my se ho doma snažíme pořád lít do vinných sklenic, je prostě absolutní omyl.
Než se dočkám palačinky, už mě zprávou shání Suong. Tohohle gay vegetariána původem z Kambodže jsem našla přes couchsurfing a slíbil mi, že se ve Vannes můžeme sejít a že mi doporučí, co se dá v okolí města podnikat. Nakonec jsme se usnesli na společném vaření vegevečeře u něj doma, ale dnes ještě přišla změna plánu: Jestli prý se mi nechce si místo večeře doma udělat piknik u vody, když je tak hezky? No, vlastně proč ne? A co mám přinést s sebou?, ptám se. No přece plavky! Hmm, tak nakonec na to koupání v Bretagni asi přece jen dojde.
Galetta s kozím sýrem není špatná, ale těsto přece jen není tak vláčné, jako umějí udělat v Le Moulin du Roy, kde jsem včera večeřela. Dopiji svoje bolée du cidre a pustím se ještě do dalšího obhlížení starého přístavu, s tím jsem ale raz dva hotova a hlavní třídou, kde stále ještě probíhá trh, se zvolna proplétám mezi lidmi zase zpátky směrem k nádraží. Vysolím další 4,40 za jízdenku (nic takového jako zpáteční slevu zdejší dráhy neznají) a za deset minut už vystupuji opět ve Vannes. Město je obdivuhodně prázdné. Cestou potkám jednu ztracenou německou rodinu a tři Japonky, které se fotí u kostela. Ulice mimo turistické trasy jsou úplně opuštěné. Cestou domů natrefím na kavárnu Café des Orfevres - to je ta, co mi v Auray doporučili. Dnes je zavřená, ale od zítřka to bude místo na kafe přes ulici jak dělané.
A pak už odmykám apartmán v zámecké věži, kde se i přes den drží úžasný chládek. Je právě tak čas na sprchu - venku je jednatřicet ve stínu - a na odpolední klid. Během něj ještě dojdu do blízké cukrárny koupit na večer nějaký dezert, abych nepřišla na piknik úplně s prázdnou - no a cukrář má naneštěstí ve vitrině choux se slaným karamelem, to tam nemohu nechat, takže si dám malou sváču. O půl šesté se pak sbalím a vyrazím i s balíčkem makronků směrem k nádraží, kde máme sraz se Suongem. A pak už nastává ten zvláštní pocit, který tak dobře znám ze svých francouzských (a často i asijských) výletů: a sice že situaci vůbec nemám pod kontrolou a vůbec netuším, jak se bude v příštích chvílích vyvíjet.
Suong mě naloží do svého Citroenu C3 kabriolet a vysvětlí mi (konverzačním jazykem je díkybohu angličtina), že nejdřív musíme přibrzdit někde na nákup. Zastavujeme tedy u supermarketu, kde nakupuje jídlo odhadem tak na dva, tři dny. Důsledně se vyhýbá všemu masitému, takže máme kromě pečiva hlavně libanonský hummus, řecké ktipiti, francouzskou tapenádu z černých oliv, nějaké ovoce, zeleninu… U toho všeho samozřejmě vypráví. O tom, jak přišel do Francie jako pětileté děcko čínských rodičů z Kambodže. O tom, že má pocit, že si Francouzi zbytečně moc stěžují, přitom proti Kambodžanům se mají jako prasata v žitě. O tom, že jeho přítel Xavier je dost typický Francouz, tak abych se připravila na jeho průběžné lamentování. Pak autíčkem dojedeme na předměstí Vannes, kde spolu kluci (tedy spíš chlapi - jsou tak v mém věku) bydlí. Podivuji se, že mají tak obrovský barák, ale Suong vysvětluje, že v domě jsou čtyři byty a oni bydlí jen v jednom. To mě trochu uklidní - ale jen do té doby, než přizná, že dům je jejich celý a zbývající bytové jednotky pronajímají.
Jakmile mě seznámí s Xavierem, je jasné, kdo je v tomhle páru táta. Zatímco Suong připravuje s sebou piknikové tašky, deky, krmí kočku a připomíná, že už bychom vážně měli jet na tu pláž (hodiny ukazují půl osmé), Xavier pobíhá po bytě s napůl rozhaleným županem a zásobuje mě vtipy o penisech. Navíc mi ještě musí osobně ukázat, jak rekonstruuje půdu na další dvě bytové jednotky - a nutno uznat, že jestli opravdu dělá sám všechno co, co tvrdí (což je kromě střechy vlastně všechno), asi fakt docela umí. Barák prý koupili před pěti lety na usmolených 300.000 EUR (nakonec prý bývalého majitele ukecali na 275.000, protože si nestíhal vyvézt bordel, kterým byl celý dům zaneřáděný), no a od té doby prostě o večerech a víkendech dělají na rekonstrukci. Firmou nechali udělat jen tu zatracenou střechu, která - včetně střešních oken a úžasných břidlicových tašek - přišla na dalších 40.000 EUR. Velmi sympatické mi na tom všem připadá, že tenhle gay pár (jeden senior telefonní agent helpcentra Francouzských drah a jeden IT specialista z Credit Agricole) nenadávají ani zdaleka tak jako středoškolský učitel Eric, ale prostě střádají, vypůjčí si, trochu máknou a dokážou si zařídit velice slušné živobytí. Soudě podle toho, že Xavier prý tráví každý rok asi tak dva měsíce v Thajsku, tak jim i na zábavu trochu času a peněz zbývá. Když se Xavier konečně dosprchuje a převleče, naskakujeme znovu do Citroenku bez střechy a vyrážíme směrem na Pointe de Penvins, což je z Vannes asi půlhodinu jízdy. Xavier během přesunu kromě řízení, které se nebezpečně podobá stylu řízení francouzských jeptišek z komedií s četníky, stihne ještě vyprávět nekonečné množství nekorektních vtipů o židech, blondýnách, Američanech a válce. Většinu z nich nechápu.
Říkám si, jestli nám opravdu stojí za to kodrcat se celou půlhodinu, jen abychom se někde venku najedli - ale všechna čest, není to vůbec špatný nápad. Na pláži Penvins si najdeme travnaté místo na skaliscích nad mořem a máme výhled do širého okolí. Připíjíme si růžovým vínem, já se dvěma homosexuály pozoruji západ slunce a říkám si, že tohle jsou přesně ty momenty, které se člověku prostě tak nějak stanou, aniž by si jeden všimnul, kde vlastně život hodil výhybku tímhle směrem. Debatujeme o ledasčems. O tom, kam se dá jet v okolí Vannes podívat (výlet na kole v okolí Séné by prý mohl být dobrý nápad). O tom, jak je to se svatbami a adopcemi u homosexuálních párů ve Francii. O tom, co je takové francouzské apéro (to je vlastně to, co právě teď děláme). Xavier to chvílemi prokládá těžko pochopitelnými vtipy a občasnými narážkami na mizernou francouzskou politiku. A když se sluníčko definitivně zhoupne do mořských vln a nám dojde růžové, je třeba vyrazit k domovu. Prosím, jestli by mě mohli vysadit někde v blízkosti centra, ale kluci cítí povinnost mi Vannes jako průvodci ukázat důkladněji, takže kabrioletem projíždíme pod několika městskými kamennými branami, pak mi ukazují, kde se dá vylézt nahoru na vanneské hradby, potom ještě, jak se leze na hlásku, a u katedrály zastaví jen těsně přede dveřmi. Zbytek už docela určitě dojdu sama, řeknu jim - trochu se obávám, aby nevjeli v mém Chateau Gaillard až do chodby. Takže ještě povinné bisous na obě tváře (u Xaviera samozřejmě s komentářem “tfuj, ženská”) a rozloučíme se. Suong mi ještě nabídne, jestli se nechci na opravdovou, doma uvařenou večeři zastavit ve středu, ale tomuhle pozvání odolám. Mám dojem, že surrealistických zážitků už jsem si užila až až. Akorát ty plavky jsem s sebou na tenhle výlet tedy nakonec vezla zbytečně.
Ach jo, zase skoro půlnoc na krku. Tak, a dost! Zítra žádné společenské události. Večeře v klidu doma a pak do postele. Někdy se člověk prostě vyspat musí.
RSS