Špatný den
|
|
Hedvika, 7. 8. 2018
Ráno vypadá velmi neurčitě: Sluníčko sice svítí, ale trochu se stahují mraky, a vzhledem k předpovědím počasí, které dnes tvrdí všechno od koupačky po liják, se balím univerzálně - plavky a ručník, nepromokavou bundu. Dnes si totiž chci vyrazit na kole, a na to je dobré být připraven, protože při bicyklování po francouzském venkově jeden nikdy neví, jestli se bude mít kam schovat.
Vyrážím o půl deváté, tou dobou totiž otevírá krytá tržnice Halles des Lices (jméno má od náměstí Place des Lices, kolbiště, kde se ve středověku skutečně konaly turnaje). Projdu tržnicí - jsou tu hlavně místní producenti zeleniny a ovoce, sýraři a nějaký ten řezník a rybář - já ale mířím speciálně ke stánku Les Nenettes, což je kavárna a čokoládovna s vynikajícími referencemi. Ta ovšem bohužel otevírá až o deváté, takže mě čeká chvíle bloumání po městských hradbách, než se u kávovaru dočkám živého baristy a objednám si cappuccino s sebou. Chlapík má ale dneska nějaký špatný den: konvička plná mléka mu vyklouzne z ruky a mléko se rozlije na stůl, na kávovar, do dřezu… Druhý pokud už je ale úspěšný a barista skóruje solidním kafem a slušně provedeným latté artem minimálně osm z deseti.
S kávou v ruce - to člověku vždycky tak nějak líp nastartuje den - mířím k turistické informační kanceláři, protože tam se pronajímají kola. Přicházím ale příliš brzy, kancelář je ještě zavřená a půjčovna vedle taky, takže to zase vypadá na chvíli bloumání, tentorkát po vanneském přístavu. U půl desáté kancelář zvedá rolety, nikoli ale kolopůjčovna. Jdu se tedy dovnitř informačních agentek zeptat, jak je to s půjčováním kol. Půjčovna kol? No ta přece sídlí hned vedle nás! Hmm, to je pravda, ale nikdo tam není. Tak to asi otevírají později, ne?, smečuje slečna za přepážkou. Skvěle, na takhle klíčovou informaci bych sama nepřišla. Ještě si od informační agentky nechám potvrdit, že k hradu Suscinio se bez auta nedá dostat - už jsem to sice na webu vlastními silami zjistila taky, ale mám hned lepší pocit, když to mám ověřeno i úředně - a vypadnu z kanceláře, abych pokračovala dalším bloumáním, tentokrát už v okolí kolopůjčovny, abych její případné otevření neprošvihla. Tam se ale nehýbá zhola nic, až na dvě turistky s půjčenými koly, které by je nejspíš chtěly vrátit, ale nemají komu. V 10:01 už sahám po telefonu, že zkusím zavolat na linku, kterou má půjčovna uvedenou na reklamních letácích, ale právě tou dobou seskakuje ze svého kola klučina a začne rozkládat krámek. Od dvou slečen vyzvedne kola, já se rovnou vnutím, že bych si jedno vzala, kluk mě zkasíruje o devět eur za půlden (do dvou musím přijet zpátky), místo zálohy si nechá moji občanku a já můžu vyrazit.
Směr na jih podél přístavního kanálu je jasný. Zajímavé to začne být u otočného mostu Kérino: tam se oficiální cyklostezka přidá k rušné silnici, ale můj záměr je zkusit se držet příbřežní stezky, která je v mapě označena jako stezka pro pěší. Jakmile k ní přijedu, je jasné, že tam půjde byciklovat úplně v pohodě - je to betonová silnička široká asi dva metry a potkávám na ní desítky kol jedoucích tam i sem. Bohužel, záliv, který stezka obkružuje, je zase úplně odlitý, takže se v něm akorát brodí v bahně rackové a labutě, a navíc se ranní beránky na modré obloze definitivně proměnily v temný mrak, ve kterém se trochu blýská.
První velké dešťové kapky na sebe nenechají dlouho čekat, takže se nabalím do nepromokavé bundy, šlapu dál a čekám, jak se meteorologická situace bude vyvíjet. Naštěstí je za chvíli zase po dešti a je opět čas na sluneční brýle.
Projíždím městečko Séné, posazené na mírném kopci, a zahýbám do přírodní rezervace Marais de Séné - Sénéská blata. Už jsem poučená, že marais nejsou žádné bažiny, jsou to normální louky, akorát situované mezi různými přílivovými rameny, takže nic moc úrodného. Tahle přírodní rezervace láká hlavně na pozorování ptactva, což teda není moje oblíbená zábava - navíc cestou ani moc ptáků nepotkám. Na konci silnice odstavím kolo u začátku naučné stezky (rezervace má dvě, já volím tu grátis) a jdu se asi na patnáct minut blaty projít. Vylezu dokonce na ornitologickou pozorovací plošinu, ale jediné, co mohu skutečně detailně pozorovat, jsou kolem se pasoucí černobílé krávy. Stádečko je za plotem, až na jednoho mavericka - tele, které se zatoulalo mimo ohradu a teď stojí přímo na naučné stezce. Když si mě všimne, jak mu jdu v patách, udělá výraz ještě vyděšenější než ten můj. Chvilku přede mnou popobíhá a pobekává, ale pak neomylně najde to pole ohradníku, kde je škvíra pod elektrickým drátem dost vysoká, a spokojeně vklouzne zpátky na pastvinu (ani sklonit se nemusí - málem si o drát cvrnkne ušima).
Já se vrátím k zaparkovanému kolu - uleví se mi, když zjistím, že je v pořádku na místě a nic mu nechybí ani nepřebývá - na blízké autobusové zastávce přerovnám batůžek, počkám, až spadne dalších pár dešťových kapek, vyskočím do sedla a pokračuji směrem na Port Anna. Asi po dvou kilometrech se na cyklostezce zastavím, abych si udělala fotku, ale nějak ne a ne najít v batohu foťák. Nakonec vyházím všechny věci, co v batůžku mám, ale pouzdro s foťákem nikde. Ach jo, jsem na sebe naštvaná, musel zůstat někde tam. Takže kolo otočím zase zpět a pořádně šlápnu do pedálů, abych celé tohle nepříjemné zdržení měla za sebou co nejdřív. Teprve když přijedu na místo, prohledám autobusovou zastávku, kde jsem seděla, vstup na naučnou stezku, kde jsem měla zaparkovaná kolo, veškeré ostružinové keře v okolí a nenajdu zhola nic, dojde mi, že jsem přišla o foťák. Teď jsem nejen naštvaná, ale i zoufalá.
Nejdřív musím vymyslet, kdo za to může, ale to je jasné záhy - může za to Smarter! To je vzdělávačka, pro kterou dělám, a včera večer během mého pikniku se Suongem mě sháněli kvůli nějakým referencím. Posílala jsem jim je o půlnoci, když jsem se vrátila domů. No a dnes si ještě vzpomněli, že k referencím potřebují jména a kontakty. Na autobusové zastávce jsem tedy lovila z paměti a psala do mailu pár referenčních kontaktů, místo abych v klidu rovnou naskočila na kolo a pokračovala v cestě. Zrovna jsem si u toho říkala, ať už mi, do háje, konečně dají pokoj a nechají mě ve Francii ochutnávat cidre a jezdit na kole - a teď ještě přijdu o foťák! Takže je celkem zřejmé, kdo je tím vším vinen.
Popojedu pár metrů k farmě, která se rozkládá na naučné stezce. Tam najdu francouzskou rodinu, která si tu pronajímá apartmán - svěřím se jim, že postrádám foťák, a oni navrhnou, ať jim nechám telefon, že ho předají farmáři, kterému usedlost patří - kdyby se aparát našel, tak mi zavolá. V domku u autobusové zastávky narazím na starší pár, který zrovna vykládá nákup z auta. Taky jim vyklopím, co se mi přihodilo, a nechám na sebe kontakt. Paní mě uklidňuje, že si na zastávce často hrají děti, že foťák možná vzaly ze zvědavosti a že se určitě najde. No, nevím. Ještě chvíli prohledávám okolí, u čehož mě najde nějaký kolemjdoucí vousatý důchodce. Chvíli hledá se mnou a pak ho napadne, že pokud foťák mezitím někdo našel, pravděpodobně ho vrátil na recepci přírodní rezervace. To mi přijde jako docela dobrá myšlenka, takže plná naděje mířím ještě do hlavní budovy rezervace - tam ale dámy za přepážkou jen kroutí hlavami, nikdo tam nepřinesl nic, ale kontakt na mě si pro jistotu taky nechají, přece jen, kdyby náhodou…
Před budovou si sednu k jednomu z piknikový stolů - a teprve mi naplno dojde, že jsem přišla o fotoaparát. A co já - oba jsem o něj přišli. Za měsíc jsme ho samozřejmě chtěli vzít na svůj big trip do Kanady. Ach jo. Zkouším volat Honzu, abych mu řekla, co se mi povedlo (vzpomenu si u toho na jeho podmořskou kameru utopenou na Filipínách - takže doufám, že mi nevynadá moc), ale telefon vyzvání a vyzvání - a nikdo ho nezvedá. Hmm. Takže nejenže nemám foťák, ale nemám taky nikoho na celém světě, komu by na mě záleželo. Sedím osaměle uprostřed bretaňských blat, brečím do hluchého telefonu, který jen dlouze a nezúčastněně tútá, a mám dojem, že mám dneska fakt špatný den.
Ukončuji záchrannou akci. Už mě nenapadá nic dalšího, co bych pro nalezení fotoaparátu ještě mohla podniknout. Pokračuji znovu směrem na Port Anna a na místě, kde jsem ztrátu objevila, jsem znovu asi hodinu poté. Teď už mě začíná víc trápit to, abych stihla včas vrátit do půjčovny kolo a nemusela platit přirážku.
Cesta od marais de Séné do Port Anna je ve skutečnosti nejhezčí částí celého mého cyklovýletu. Písčitá cyklostezka se klikatí mezi vesničkami a poli, sem tam nějaká kráva, sem tam výhled na mořský záliv, který už se mezitím zase naplnil vodou a na němž se houpou štíhlé trupy bílých lodí. Mně se ale nějak nedaří si to užívat. U jednoho s piknikových stolů sním bagetu, kterou jsem měla s sebou sbalenou k obědu, ale ani to mi příliš náladu nezvedne.
Původně jsem si myslela, že se budu muset z přístavu Port Anna, který leží na samém konci poloostrova, vracet do Vannes stejnou cestou zase zpátky. Včera večer ale dostal Suong na pikniku geniální nápad, že bych mohla využít přívoz mezi Port Anna a Conleau, což je předměstí Vannes na druhém břehu zálivu. Z Conleau už jsou pak zpátky do centra nějaké usmolené tři kilometry - a přijela bych tak do půjčovny vlastně z druhé strany. Přívoz v Port Anna má mít od dvanácti do dvou polední pauzu, ale shodou okolností zrovna nabírá lidi, když se tam o půl druhé přihasím. Rovnou tedy naložím kolo na loď a ptám se, co to bude stát. Převozník udělá nějaký vtip, kterému nerozumím a který poznám jen podle toho, že se na lodi smějí všichni kromě mě. Já jen vysolím dvě eura a jsem spokojená, že tohle nakonec klaplo podle plánu.
Z Conleau projíždím parkem podél mořského břehu, pak loděnicemi a kolem gare maritime, kde už to znám. Pak se stezka přilepí k dlouhému přístavnímu kanálu a já jedu podél desítek vyvázaných jachet - dneska ale nemám moc náladu se u nich zastavit a obdivovat je. Kolo vracím přesně ze 3 hodiny a 56 minut od vypůjčení, takže klučina v půjčovně může být spokojen, vrátí mi občanku a ptá se, jak jsem si užila vyjížďku. No, hochu, co ti na to mám říct? Plus 26 km v nohou a mínus jeden foťák.
V bistru vedle turistické informační kanceláře se pak zastavím na velkou sklenici vody a jednu sklenku rosé. Dávám si tentokrát skutečně záležet, abych objednala vin rosé, a ne vin rouge. Předem si to dvakrát řeknu pro sebe, abych se nespletla. Dělám to nejen proto, že mám na svěží víno chuť, ale taky proto, že si potřebuju dokázat, že ještě nejsem úplně dementní a aspoň pár svých mozkových buněk ještě ovládám.
Než vyskotačím do svého apartmánu, přibrzdím ještě pro kávu v sousedství, v Café des Orfevres. Je ale mizerná, s jejich sesterskou kavárnou v Auray se to nedá vůbec srovnat a tady ve Vannes se za špatné cappuccino nestydí naúčtovat 4 eura. Mizerný zážitek.
Jdu se zavřít do apartmánu, kde ale zjišťuji, že předpověď počasí na příští dny se změnila. Zítra to snad ještě vydrží, ale ve čtvrtek, kdy jsem plánovala pěší výlet kolem poloostrova Ile de Rhuys, má pršet celý den.
Začínám propadat pocitu, že vesmír mě nemá rád, a musím rychle vymyslet, co s tím budu dělat. Ze všeho nejdřív si půjdu udělat palačinku, protože ta v takových případech rozhodně nemůže škodit.
RSS