Na trhu a v Rochefortu
|
Hedvika, 8. 8. 2018
Dnes mám na dopoledne velmi jednoduchý program: prohlédnout si lépe centrum Vannes a při té příležitosti navštívit vanneský trh, který se tu koná každou středu a sobotu. Venku je od rána zataženo, teploty mají být dnes maximálně 23 stupňů a večer má dokonce trochu pršet - ale vlastně je to po těch parnech v úvodu týdne docela příjemná změna. Navíc na jedné z pohlednic - to je můj nevyčerpatelný zdroj místních moudrostí - jsem se dočetla: “V Bretani je hezky. Někdy i víckrát denně.” Takže s nadějí na nějaké to sluníčko během dne vyrážím ven.
Trh se oficiálně zahajuje v osm, ale Eric mi rovnou prozradil, že chodit tam před devátou nemá vůbec cenu. To se ostatně, dle mých pozorování, vztahuje i na ostatní organizace ve Francii. Když padne otevírací hodina, neznamená to, že by podnik byl připraven vítat zákazníky. Tou dobou se personál teprve začne mentálně připravovat na to, že by se nějaký klient mohl objevit. Nechce se mi ale sedět do devíti doma a jen tak čekat, zamířím tedy aspoň k pekaři (ten má otevíračku na sedmou, takže o osmé už funguje celkem spolehlivě) a pořídím si svoji dnešní bagetu. Kolem se na Place des Lices skutečně teprve rodí stánky trhovců, ale už teď je znát, že primárně budou nabízet trička, letní šaty, klobouky… Do háje, Francouzi, to neumíte udělat trh??
Než se ale trh definitivně rozběhne, zahýbám do centra, do uliček s hrázděnými domy, kde si chci ještě udělat pár fotek (tedy, mobilových fotek - do háje, já si na tu scénku s foťákem nesmím vzpomenout...). A jdu se podívat, jestli už náhodou není otevřený vstup na hradby. A náhodou je.
Z celých slavných vanneských městských hradeb je vlastně přístupný jen jediný kousek, a na ten se vchází od Tour Joliette. Je odtud hezký výhled na zahrady v bývalých hradebních příkopech. A kus zdi je prý dokonce galorománský, ze 3. století, ale ten jsem tedy mezi všemi těmi šutry nebyla schopna rozeznat.
Pod hradbami je novodobá socha světce St. Émilion de Combes. Když mi ji Suong s Xavierem předevčírem v noci ukazovali, říkali, že je to strašně známý světec. No, nevím - podle veškerých mých průzkumů české ani slovenské jméno nemá, takže asi zas až tak známý nebude. Každopádně se narodil ve Vannes, byl správcem vanneského hraběte a na tajňačku vynášel z hraběcí pekárny pod kabátem chléb, který rozdával chudým. Když ho jednou pan hrabě přistihl a chtěl, aby rozhalil kabát, stal se zázrak a všechen ukradený chleba se mu pod kabátem změnil na polena, takže hrabě nemohl Émilionovi nic dokázat. A za to z něj křesťanstvo udělalo světce. Občas je ta víra trochu divná, co? Taky přemýšlím, proč je St. Émilion vytesán s vinnými hrozny u kolen, ale jediná souvislost, kterou se mi povede najít, je ta, že St. Émilion trávil svůj důchod v městečku Ascumbas (dnešní Saint-Émilion), což je známé vinné město v oblasti Bordeaux. O tom, jestli tam víno pěstoval, nebo aspoň pil, se historie nezmiňuje.
Z hradeb se pak sesypu zpátky do centra města, užívám si, jak je touhle dobou liduprázdné, a křivolakými uličkami dojdu ke katedrále. Chrám je majoritně gotický, ale stavěli ho podobně jako my svatého Víta, takže od 11. až do 19. století. Když stojím před portálem, předejde mě bělovlasá babička v květovaných šatech. Vstoupí do kostela, zastaví se u kropenky a pak zamíří rovnou ke kapli svaté Anny. Tam odloží košík, ve kterém nese nákup, poklekne a začne si se sochou světice povídat. Připadám si tu nepatřičně. Jdu jen okukovat, jak to tu mají hezké. Lidé sem ale přicházejí podobně jako k pekaři nebo na poštu - prostě si sem jdou něco zařídit. Svým způsobem je možná docela fajn mít někoho, koho najdete v kteroukoli denní i noční hodinu na stejném místě a komu můžete ta svá životní trápení vždycky povyprávět. Svatá Anna prý je navíc slavnou patronkou Bretaně, takže není žádný div, že tuhle babičku s košem za chvíli u sochy vystřídá jiná. A docela v permanenci je i Notre Dame du Mené na druhé straně kostela.
Katedrála je sídlem vanneských biskupů. A vzhledem k tomu, že v Dumasových Třech mušketýrech ještě po dvaceti letech se Aramis stává biskupem vanneským, musel tedy nutně sloužit v téhle katedrále. To je, upřímně řečeno, jediný důvod, proč české cestovky často prezentují město svým klientům jako “Aramisovo Vannes”. Docela by mě zajímalo, jestli to těm klientům někdy někdo vysvětlí. A to nemluvím o tom, že se pořád bavíme o Aramisovi jako literární postavě. Jeho reálný předobraz, šlechtic Henri d'Aramitz, pocházel z Podpyrenejí a do Vannes nikdy nestrčil ani nos.
Z temnoty chrámové lodi už mžourám znovu na denní světlo a chci dát ještě jednu šanci místnímu trhu. Stánky sice ožívají, ale slibně to moc nevypadá - hadry a zase hadry. Vklouznu tedy do kryté tržnice. Ta je dneska ve srovnání se včerejškem o hodně živější. Asi se holt opravdový farmářský trh odehrává tady. Nejdřív sbalím s sebou jedno dobré kafe v Les Nenettes a pak okukuji okolní sýraře, pekaře a řezníky. Místní u nich stojí fronty a evidentně skutečně nakupují. Na mě, která si domů odnese tak maximálně miniquiche se sýrem, se dívají trochu jako na ufouna.
Když vyjdu z kryté tržnice, zahlédnu venku stánek s medovinou a pak s cibulí, čili pojmu novou naději, že zdejší trh třeba ještě není definitivně ztracen - a jak tak procházím z Place des Lices na Place du Poids Public, trh se proměňuje ve výhradně zeleninový, ovocný, koláčový, a chybět samozřejmě nesmí ani balkánský burek a asijské karí. Projdu i Halle aux Poissons, rybí tržnicí, kde jsou k dostání všechny mořské potvory, na které si člověk vzpomene. Samozřejmě jsou tu krevety, krabi a humři, ale taky ústřice (i když na ty prý je správná sezón až od září) a lákavé steaky z čerstvých tuňáků za neuvěřitelných 25 eur za kilo. To je o třetinu míň, než stojí u nás, a to se vsadím, že tihle tuňáci ještě dneska ráno pluli Morbihanským zálivem, nic zlého netušíce. Cestou zpátky ještě u jedné cukrářky sbalím do batůžku malou porci bretaňského koláče kouign-amann. Xavier předevčírem tvrdil, že na desetidekový kousek se spotřebuje dvacet deka másla a dvacet deka cukru. Ale vyzkoušet prý se to musí - je to nejtradičnější sladkost v Bretani. No a pak už si jdu domů pořídit z nově nakoupených zásob časný oběd, protože autobus do Rochefort-en-Terre odjíždí od nádraží už ve 12:20.
V autobusové infokanceláři se zastavuji spíš ze sportu - všechno, co potřebuji, už vím (tedy aspoň doufám). Ano, autobus jede ve 12:20. Ano, odjíždí z téhle zastávky. Ano, ten zpáteční jede v 17:10. A ten je dnes poslední, Madame! Il ne faut pas le louper! Nesmíte ho zvlčit (teda jako prošvihnout)!
U zastávky už čeká pěkná řádka lidí a postupem času se dav rozroste na nějakých 50 hlav. Je mi úplně jasné, že všichni jedou do Rochefortu - kam by taky jinak takhle ve středu v poledne jeli, že? Jak tak porovnávám odjíždějící autobusy s jejich jízdními řády, objevuji, že zpoždění kolem 10 minut je naprosto normální. Náš autobus předjede jen asi pět minut poté, co už měl odjíždět, a z celého davu do něj nakonec nastoupíme dva. Snad to tedy s těmi hordami turistů v Rochefortu nebude tak strašné.
Autobus mě stojí velmi přijatelná 2 eura (že by ty Macronovy intervence?) a 30 kilometrů do cíle jede přes hodinu. Vymete totiž kdejakou vesnici a kličkuje tak klikatými bretaňskými silničkami, že se mi začne dělat trochu špatně - na to v autobuse normálně vůbec netrpím. Ranní mraky se postupně protrhávají a začíná se dělat příjemně cestovní počasí s bílými beránky, takže mám spousty důvodů se těšit, až kličkování konečně přestane a autobusák nás vysype v cílové stanici.
Zastávka je od centra městečka vzdálena asi 600 metrů a už během nich je mi jasné, že do Rochefortu se prostě jezdí (jen se tam asi nejezdí autobusem). Silnice je lemována dlouhými řadami natěsnaných aut po obou stranách, takže osaměle se tu rozhodně cítit nebudu. No, ono vlastně není divu. Rochefort-en-Terre uspěl v celostátních soutěžích Malá města s charakterem a Nekrásnější vesnice Francie, v předloňském roce byl první v televizním klání Nejoblíbenější vesnice Francouzů a v hodnocení Květinové město mu národní porota přidělila čtyři kytičky, což je nejvyšší hodnocení. Rochefort-en-Terre je prostě takový francouzský Český Krumlov - trochu cirkus, ale pěkný. A musím říct, že minimálně to květinové ocenění si právoplatně zaslouží.
Historické domečky, na které se sem jezdí koukat, pocházejí primárně ze 16. a 17. století. V turistické informační kanceláři mají moc zajímavou mapku s popisky, kde se dá vyčíst, jak se v budovách snoubí prvky pozdní gotiky a bretaňské renesance, což je pravda - ale nikoho to moc nezajímá. Jezdí se sem prostě proto, že domečky jsou hezké, a ve většině z nich sídlí nějaká ta palačinkárna, zmrzlinárna nebo obchod se suvenýry, takže je tu o zábavu postaráno. Dokonce je těžké říct, které z těch budov stojí za vidění víc než jiné. Tak třeba radnice je obmotaná dvousetletou vistárií, kostel Notre Dame de la Tronchaye má křivé sloupy, protože se země pod ním trochu sesouvá (mimochodem, mají tam taky sochu svaté Anny, akorát si s ní nikdo nepovídá), a zdejší zámek - to je story sama o sobě.
Zámek byl zbudovaný ve 12. století na pevném, skalnatém ostrohu (odtud “roche fort”) a šlechtická rodina si podle toho začala říkat Rochefort. Rochefortové se solidně starali o své hospodářství a kolem zámku postupně vyrostlo prosperující městečko. To ale trvalo jen do roku 1488, kdy král Karel VIII. Francouzský Bretaň dobyl a připojil k Francii. Krátce nato poručil všechny bretaňské hrady zničit, aby Bretonci nedostali nějaké odbojné nápady a nechtěli se zase odtrhnout - takže z Rochefortu zbyly rozvaliny. Již zmiňovaný Karel VIII. si také na potvrzení své vlády nad Bretaní chtěl vzít za ženu bretaňskou vévodkyni Annu. Jejím poručníkem ale tou dobou byl - co čert nechtěl - Rochefort. No, král je král, takže Rochefort mu Annu za ženu dal, ale při té příležitosti se nenápadně zmínil, že to rozboření rodinného sídla, to byla celé taková nepříjemná záležitost, a teď, když jsme vlastně jedna rodina, co vy na to, veličenstvo, nešlo by s tím něco udělat? A Rochefortovi vyfasovali z královské kasy sto tisíc zlatých, aby si Rochefort mohli postavit znovu.
Říkala jsem si, proč nám takovéhle šťavnaté historky nevyprávěli na hodinách dějepisu ve škole, ale pak mi došlo, že mi tehdy byl úplně jedno i horor s opakovaným vyhazování pražských státních úředníků z oken různých budov, natož abych se zajímala, co se dělo koncem 15. století v Bretani. Každopádně je dobře, že se rod Rochefortů nedožil francouzské revoluce, kdy byl hrad rozbořen znovu, tentokrát republikány. Na druhé straně je možná škoda, že se nedožili roku 1907, kdy pozemek i s ruinami koupil lehce výstřední americký výtvarný umělec Alfred Klots. Zříceninu hradu tam nechal, aby dotvářela romantickou atmosféru, a vedle nechal vlastníma rukama za vlastní dolary zbudovat novogotický zámeček dle svého vkusu. Na návštěvu pak začal zvát kamarády malíře, kteří Rochefort a jeho romantická zákoutí malovali (a tak vlastně i propagovali) a město se pozvolna začalo stávat turistickou destinací. Rodina Klotsů měla zámek až do roku 1978 - po starém Alfredovi ještě jeho syn a pak snacha. Tu ale pak nějak přestalo zámecké panování bavit, zeptala se státu, jestli by ten zámeček nechtěl - a stát chtěl. Dneska je tak Rochefort vyhledávaným výletním cílem a kromě francouzštiny se tu dá zaslechnout i angličtina a němčina (i když, přiznávám, spíš okrajově).
Drtivá většina návštěvníků se ve městě drží na hlavní ulici, ose města. Krásným příkladem je francouzský manželský pár ve středním věku. Paní zahlédne boční uličkou kostel, zahne k němu, ale manžel jí hned zastaví: Kam jdeš? Chci se podívat támhle. Sem pojď - všechno, co tu stojí za vidění, je tady, na týhle ulici. Není, snaží se vysvětlit paní, a ukazuje ke kostelu. Je! Inu, zajímavě to mají doma zařízeno - ono je totiž důležité, aby vždycky někdo věděl, jak věci jsou, a byl si tím dostatečně jistý, že? No, já se pánovi radši svěřovat nebudu, ale moje prohlídka městem vede hlavně po uličkách kolmých na hlavní třídu - křižuji ji tam a zase zpátky (ale začínám chápat, že turisti mají celkem dobrý důvod se jí držet, protože ta právě vede vodorovně po tom skalnatém ostrohu, zatímco boční uličky jsou věčně do kopce a z kopce).
Občas se posadím na lavičku - volných je jich tu dost - rozhlížím se po okolí a po celých vodopádech rozkvetlých kytek, které přetékají ze všech truhlíků a okenních parapetů, a pořizuji nekonečné množství fotek (jó, mít tu tak pořádný foťák...). A když jsem vykoukaná, zamířím asi čtvrthodinovou procházkou k Moulin Neuf.
Moulin Neuf je starý mlýn (i když se jmenuje Nový mlýn), sedí u fajnového rybníka a nedávno ho zrekonstruovali ve sportovní centrum. Dá se tu půjčit paddle board, šlapadlo, minikára nebo se svézt na tyrolienne (neboli hezky česky na ziplajně). Dá se tu ale taky jen tak sednout do baru s teráskou a něco popít. Cidre tu ale bohužel prodávají jen ve třičtvrtělitrových lahvích, a to bylo i na mě moc, takže skončím u sklenky vína. A servírka se mnou mluví anglicky - Rochefort už se asi definitivně stává turistickou pastí.
Cestou zpět na autobusovou zastávku v Rochefortu se chci zastavit někde pro zmrzlinu, ale u všech zmrzlinových stánků je taková fronta, že ji radši oželím. Když jsem se předevčírem Suonga ptala, jestli bude na Rochefort-en-Terre stačit půldenní výlet, říkal, že za pár hodin tam s tím budu hotová - a to je taky pravda. Teď už bych nevěděla, co dalšího v městečku podniknout. Taky jsem ráda, že jsem před třemi lety jela na francouzské prázdniny do toho charentského Rochefortu, a ne do tohohle. Tamten je sice o dost mladší a taky o dost méně malebný, ale celý nějaký větší, prostornější, volnější - a taky má lodě (nevím, co to u nás suchozemců způsobuje, ale koukání na lodě je prostě super).
Autobus je na zastávce dokonce s mírným předstihem, takže k apartmánu dorazím ještě před sedmou večerní, a má tedy ještě otevřeno cidrárna, proti které bydlím. Rovnou tedy zahájím nákup suvenýrů na doma. Nojo, už se mi to blíží. Zítra jsem tu vlastně poslední den.
P.S.: Na nádvoří mého paláce se večer konají koncerty. Dnes je sólové chello. Tedy, sólové… Nějaký kojenec do toho řve, div mu neprasknou plíce. Ale lidi tleskají.
RSS
Přidat komentář: