Presqu’île de Rhuys
|
|
Hedvika, 9. 8. 2018
Dnes v noci byla taková zima, že jsem se poprvé od svého příjezdu musela přikrýt i opravdickou dekou, a ne jen prostěradlem, které pro mě až doteď bylo úplně postačující. Taky pršelo, z okna hned po probuzení vidím mokré střechy, a přeháňky mají zlobit i během celého dne. Navíc prý se dnes teploty vyšplhají maximálně na 21 stupňů - takže těch pražských 36 °C můžu akorát závidět. Chystám se dnes ale na příbřežní trek (no, v závislosti na množství srážek spíš jen procházku) kolem poloostrova Presqu’île de Rhuys - a na to by chladnější počasí mohla být i docela výhoda.
Na meziměstský autobus jdu na zastávku Libération, mám to tam blíž než na hlavní autobusák u nádraží. Jsem tam s asi dvacetiminutovým předstihem, takže jsem mimo jiné svědkem příjezdu španělského turistického autobusu, který zrovna vysazuje své osazenstvo na prohlídku Vannes. Pod vedením průvodkyně se všichni nabalí do nepromokavých bundiček, vezmou foťáky a jdou fotit hrázdění. Průvodkyně je dost v pohodě (Španelé to asi mají v genech), protože směle vyrazí směrem k centru, aniž by svých svěřených pětačtyřicet turistů jakkoli kontrolovala či počítala. Největší skupina, jakou jsem kdy po Praze vedla, byla dvanáct lidí, a u toho jsem umírala strachy, kdy mi jaký stařeček omylem zahne do vedlejší ulice a která babička si zvrtne kotník na kočičích hlavách. Jedna španělská turistka se dokonce zdrží v autobuse, a když z něj konečně vyleze, zamíří na úplně opačnou stranu, než odešel zbytek skupiny. Naštěstí si toho všimne řidič a stačí ji nasměrovat obráceně. To by mě doopravdy zajímalo, jestli ta španělská průvodkyně přivede večer zpátky celé stádečko, nebo bude pár slabších kusů chybět.
V dobu plánovaného odjezdu mého autobusu, tj. v 9:35, se samozřejmě nestane nic, ale to mě, při mých nynějších zkušenostech s francouzskou autobusovou dopravou, už nijak nepřekvapí. Další čtvrthodinu rozhodně nemá cenu se plašit. Dvě nebo tři minuty poté už se mě ale jedna ze spolučekajících Francouzek ptá, jestli taky čekám na čtyřiadvacítku a jestli už tu náhodou neměla být. Paní asi není zdejší, že ji to tak znervózňuje, ale než mi svůj dotaz celý svěří, autobus už zahýbá k zastávce a my můžeme nastupovat.
Autobus objíždí celý Morbihanský záliv, to je asi 40 kiláků (za lístek platím 1,50 - to snad je levnější než z Prahy do Berouna!), a hned za Vannes se stáčí na jih, kde projíždí marais de Séné (takže jen pár set metrů ode mě někde v blatech leží ten nešťastný ztracený foťák). Když projíždíme Sarzeau, všimnu si obrázků cyklistů nakreslených hned na několika obchodech a restauracích - a nápisy “Bienvenue, Tour de France” dávají tušit, že v červenci jedna etapa slavného cyklistického závodu projížděla právě tudy.
Z autobusu vystupuji v Kerjouanno a začínám při mořském pobřeží obcházet jeden z prstů rozeklaného poloostrova Presqu’île de Rhuys. Zrovna tenhle je hornatý, vévodí mu Petit Mont (Malá Hůrka) o dechberoucí výšce 35 m.n.m., ale já na vrchol stoupat nebudu, chci si užít výhledů na divoké bretaňské břehy z pobřežní stezky.
Jenže s tou divočinou to tady není zas tak divoké, vlastně je zdejší pobřeží už dost zkrocené. Na pláži nabízejí hodiny plachtění, hodiny plavání (o ty není v dnešním počasí moc velký zájem), kousek dál pak minigolf, tenisové kurty, dětský koutek se skákacím hradem a - samozřejmě! - piknikové stoly. Navíc ta věc, co vypadá jako parník na souši (tedy ve skutečnosti uprostřed umělého solného jezírka) je thalassoterapeutické centrum Miramar La Cigale a jeho hosté samozřejmě hojně využívají plážové pěšinky v procházkám, joggingu, nordic walkingu a tak. Naštěstí jakmile popojdu od pláže a thalassoterapeutického hotelu nějaký kilometr, hustota pěšího provozu se prudce sníží.
Tady už má pobřeží víc bretaňský charakter: skaliska, vřesoviště, větrem ošlehané borovice… Za chvilku jsem v zálivu, u Port de Crouesty. Tenhle jachetní přístav vzniknul v roce 1973 v jednom z bažinatých zálivů poloostrova. Bretaňci to vzali z gruntu, vybagrovali tu pět pořádných bazénů, instalovali přílivová mola (poslední molo, u kterého se tu můžete vyvázat, nese označení Z - a ano, mají tu i všechna ta písmena předtím), rovnou obestavěli břehy apartmánky k pronajmutí a začali doufat, že se přístav postupem času začne tak nějak vyplácet, když už do něj dali ty investice. Pěkných pár let doufali marně - v osmdesátých letech se jezdilo plachtit do tepla, do Středomoří, za sluníčkem. Vlastně až poslední dobou začal být jachting v Bretani v módě, ale dnes prý přitahuje i docela movitou klientelu. Odpovídal by tomu i fakt, že nějaká třicítka, jakou si půjčujeme na Lipně, tu stojí teď v hlavní sezóně kolem 1500 EUR na týden (s třítisícovou kaucí). Půjčovny ale nabízejí mírné slevy pro námořníky, kteří vůbec neodplují od mola (jó, jachting po francouzsku).
Jak tak prohlížím přístav, začínám kalkulovat, jak to udělám s odjezdem. Poslední autobus před polední pauzou odtud odjíždí ve 13:15, další pak jede až po čtvrté hodině odpolední. Teď je tři čtvrtě na dvanáct. Buď mi tedy zbývá asi 90 minut, nebo víc než čtyři hodiny. Počasí se pořád tváří trochu navlhle (i když abych byla upřímná, spíš se skutečně jen tak tváří - kromě asi sedmi kapek, které na mě spadly hned po výstupu z autobusu, zatím nepršelo), kloním se ale raději k dřívějšímu odjezdu. A na zbývající hodinu a půl odolám možnosti sednout si v palačinkárně s přístavním výhledem na lehký oběd (a že to byl hodně lákavý plán!) a zkusím vyrazit ještě na další prst poloostrova, tentokrát směrem na Port Navalo.
Vesnička je teď ode mě tak dva a půl kilometru, příbřežní pěšinou spíš tři, takže se rozhodnu, že půl hodiny půjdu směrem na Port Navalo a pak se vrátím, i kdybych tam náhodou nedošla, protože se mi nechce prošvihnout ten poslední předpolední autobus. Jdu znovu kolem pobřeží a cestou míjím maličký náhrobní kámen schovaný pod starými stromy a obehnaný kamennou zdí - La Tombe du Petit Mousse. Píšou u něj, že v roce 1859 vyvrhlo moře u Port Navalo mrtvé tělo. Zdejší doktor ho prohlédl, odhadl na muže kolem třicítky, ale protože byl ve vodě nejspíš víc než dva měsíce, nebyla šance ho nijak identifikovat. Doktor s ním dokonce nedoporučil ani moc hýbat, takže ho místní jen zabalili do plachty a pohřbili ho rovnou na mořském břehu. A protože měl na kabátci a kalhotech měděné knoflíky s obrázky kotev a kanónů, usoudili, že pochází z nějaké vojenské lodi, a na ten náhrobní kámen mu napsali “Petit Mousse” - malý plavčíček.
Do Port Navalo dorazím po třiatřiceti minutách ostré chůze. Tohle není přístav primárně pro hobby námořníky, to je starý přístav rybářský, takže lodi jsou vyvázány pěkně po staru, na bójích, a zaplňují skoro celou zátoku. Mají tady taky moc pěkný starý maják (dočetla jsem se, že je sektorový - různá barva světel v různých sektorech naviguje lodě bezpečně od skalisek a do přístavu). Jenže přirozenou vlastností majáku je, že je dobře vidět hlavně z vody, z pobřeží to zas až tak důležité není, takže mezi domy spíš jen občas probleskne, než že by působil jako solitérní dominanta celé vsi.
Zpátky na autobus do Port de Crouesty se už nevracím při pobřeží, ale rovnou po silnici, což je kratší a rychlejší. Přijdu - jak je mým zvykem - s asi dvacetiminutovým předstihem, takže před odjezdem autobusu ještě stačím na zastávce poobědvat obloženou bagetu, kterou jsem si s sebou připravila.
Když jsem se v neděli u večeře Ericovi zmiňovala, že bych se chtěla jet podívat do některého z městeček na Presqu’île de Rhuys, říkal: Co byste tam dělala? Tam nic není! Inu - ano a ne. Historické památky se tu opravdu moc najít nedají. I když třeba u vjezdu do přístavu Port de Crouesty je kaple Notre Dame du Croisty, kterou tu postavili už v 6. století, a to přesně na místě, kde moře vyplavilo ve člunu mrtvé tělo mnicha svatého Gildy. Celé okolí přístavu jsou ale novostavby, a hrázdění mají jen namalované, aby to tak nějak vypadalo víc tradičně. Co se tu ale najít dá, to je zajímavá krajina, kombinující typickou bretaňskou pevninu a opravické, volné moře, na jehož druhé straně je až za 500 km Španelsko. Prostě na procházky hezké. A to jsem tu dneska ušla jen docela malý kousek.
Autobus zpět do Vannes je výrazně plnější než ten ranní, je to totiž pomalík, který obsluhuje všechny vesničky v širokém okolí, takže stavíme na každém rohu. Jakmile vyrazíme, začnou se mraky protrhávat a občas se dokonce ukazuje modrá obloha, takže si chvilku říkám, jestli jsem neměla na pobřeží zůstat. Ale co - ničeho nelituj, jak říká Edith Piaf, a pokud se odpoledne ještě vážně udělá hezky, můžu se jít projít doma ve Vannes.
Jak tak kličkujeme teď už slunečným francouzským venkovem, říkám si, jak moc to tu mají pěkné. Města tak důsledně uklizená nejsou. Třeba Vannes, to má 50 000 obyvatel a to už všechno neuhlídáte. Občas se válí na zemi odpadek, taky tam řádí živly (třeba u Porte Saint-Vincent sedává na dláždění nějaký podezřelý pouliční umělec) a v centru hned několika barákům oprýskává hrázdění. Ale vesnice? Nejen že každý jeden domeček působí, jako by ho domácí potřebovali ještě dnes prodat - čisťounký, naklizený, keře zastřižené, tráva posekaná… Největší nedopatření, jakého jsem si všimla, byly dosud neostříhané odkvetlé květy hortenzií. A líbí se mi, že i novostavby se dělají v tradičním duchu: s krémově bílými zdmi, kamennými portály a modrými okenicemi. Ještě překvapivější ale je, že takhle uklizené jsou celé vesničky. Tráva je posekaná i u kostela, kolem parkoviště a na zastávce autobusu. Z chodníků by se dalo jíst. Do každého jednoho z těch baráčků bych se chtěla okamžitě nastěhovat, protože by se mi líbilo nejen na mé vlastní zahradě, ale taky před ní, u sousedů, cestou na nákup a na procházce do lesa (a k moři...).
Autobus mě ve Vannes vysadí asi o půl třetí a já zamířím rovnou do supermarketu, pořídit si domů pár suvenýrů, protože, jak každý ví, nejlepší suvenýry jsou ty jedlé. Včera už jsem v cidrerii v naší ulici koupila láhev poiré, tedy cidru z hrušek (důležité: není to ani poireau, ani Poirot, jak jsem se to před slečnou prodavačkou pořád snažila vyslovovat). Dnes tedy přibalím ještě dózu karamelu do palačinek, který tedy připravují z cukru a másla s guerandskou solí. Doma pak s překvapením koukám, že jsem si na dnešní příbřežní procházce trochu připálila nos. Pod všemi těmi mraky. Je to vůbec možné?
A protože mi sluníčko nehorázně svítí do pokoje až do samého večera, udělám si večeři už na půl sedmou (To je podle Erica heure de la maison de retraite - hodina domova důchodců. Jenom u důchodců je společensky přijatelné obědvat před dvanáctou a večeřet před osmou. U normálního člověka nikdy!) a vyrazím ještě na večerní procházku po Vannes.
Touhle dobou slušné podniky na večeři vlastně ani nejsou otevřené. Dá se najít nějaký ten bar nebo kavárna, kde vám nalijí drink nebo udělají kafe. Ale jíst? V sedm? Zbláznili jste se?? Večeřet se tedy ještě nedá, ale na zahrádkách a teráskách starého města posedávají desítky a stovky lidí, skleničku v ruce, společensky konverzují a užívají si, že se v Bretani zase udělalo na nějakou chvíli pěkně.
Kousek od mého apartmánu, na Place des Lices, má kluk uprostřed náměstí postavené piáno a hraje jak o život. Nezdá se, že by mu nějak vadilo pár desítek přihlížejících - malé děti mu skoro lezou pod pedály - a vypadá to, že si koncertování docela užívá. Navíc tak dokáže zpříjemnit večer i spoustě dalších lidí, takže tleskám a do košíčku přihodím pár drobných.
Na nábřeží vedle přístavu je dneska prodejní výstava keramiky. Není sice tak obří, jako hrnčířské trhy v Berouně, a taky se víc orientuje na dekorativní keramiku než užitkovou, ale jedno je společné - keramik a jeho výrobky se vždycky tak nějak podobají. Zatímco rozevlátý kudrnatý umělec prezentuje vázy rozmazaných barev, hubená černoška má na pultě nádobí s obrázky divokých zvířat a bretaňská babička nabízí pucláčky s loďmi a námořníky. Kdybych tu byla s Honzou, asi bychom si vybrali nějaký pár hrnečků na kávu, teď je zrovna potřebujeme - ale chci, abychom vybírali společně, takže dneska jen okukuju, jak dokážou být lidi šikovní a udělat svět o fous hezčí.
V přístavu samotném je taky živo, most se dnes otevřel až večer, před den byl odliv, takže sem míří jedna loď za druhou. Mě zaujme 34 stop dlouhá Sun Odyssey, a to hlavně proto, že celá posádka je pečlivě nabalená v kompletní jachtařské výbavě, včetně záchranných vest. Že by měli po nějaké delší přeplavbě? Tomu ale moc neodpovídá pohyb na palubě - posádka přes sebe vzájemně zakopává a do vyvazovacích lan motají chvíli sebe sama a chvíli ty ostatní. U chlapíka za kormidlem si nejsem úplně jistá, jestli taky neví, co dělá, a nebo to naopak ví velice dobře. A nejspíš se jedná o tu druhou možnost. Loď sice v přístavním kanálu pluje 30 metrů dopředu, pak dalších 30 metrů dozadu, a znova dokola, takže to chvíli vypadá, že se do přistávacího manévru neodvažuje pustit, ale ukáže se, že jen obhlížel stání. Dokonce na moment zaaretuje kormidlo a seběhne do podpalubí (za plavby v přístavu!), ale nejspíš jen kontroluje v mapě hloubku přistávacích kójí a nakonec se rozhodne pro přistání na druhém břehu přístavního kanálu. Rozjede loď, vyřadí, vytočí kormidlo, pak ho srovná, zpětný šťouch motoru a jachta je zabydlená dřív, než první člen posádky seskočí na prst a upustí zašmodrchané lano do vody. Když se to umí, je to sranda.
Jak se tady tak celý večer koukám a poslouchám, říkám si, jak je fajn, když člověk dokáže světu a vesmíru něčím přispět (a to jsem dneska ještě ani nic nepila!), a napadá mě, jestli taky po mně něco zůstane a něčím vesmíru přispěju. Protože pomalu tažené jehněčí nezůstane nikdy - a těžko říct, jestli se dá brát jako příspěvek vesmíru.
Mimochodem, jachtaři v červených bundách a vestách mi nedají spát - loď se jmenuje Caugek, tak je zkouším najít na AIS, ale evidentně nemají vysílač, na mapě nejsou (mimochodem, jsou tam dva jejich přístavní sousedi, jeden přijel z Brestu a druhý z La Rochelle - to jsou obě pasáže přes dvě stě mil, copak jsou ti lidi blázni??). Prozradí je až reklamní persenik: jsou z Glénans, nejstarší jachtařské školy v Evropě (to vysvětluje ty jachtařské hadry a vesty). Tady ve Vannes pořádají týdenní příbřežní plavby kolem Morbihanských ostrovů, a kdybych měla zbytečných 600 EUR a ještě týden dovolené, mohla jsem na příští turnus v sobotu vyrazit s nimi, volná místa ještě mají.
Za nimi už stojí v přístavním kanálu fronta dalších zájemců o stání. Vzpomínám si, že když jsme dělali v Chorvatsku kapitánský kurz, instruktor nám říkal, že si musíme s každým manévrem poradit i s posádkou ve složení syn, babička a jezevčík. Loď, která se teď pouští do přistávání, k tomu nemá daleko: Táta, dva kluci kolem 12 let a děda. Táta zakormidluje do stání a zastaví loď, kluci se postarají o fendry a lana a děda vypadá důležitě. Žádný problém. (Akorát mi není furt jasné, proč všichni ti vyvazovači neomylně běhají s lanem dopředu, k začátku toho prstu - tam přece tu loď nijak zastavit nemůžou! Nebo jsem té bretaňské nautice nějak zásadně neporozuměla.)
Blíží se osmá, hrnčíři pomalu skládají své stánky a servírky v restauracích usedají na zahrádky na své tradiční kafe s cigaretou, protože, uff, už jim zase začne šichta. Vlastně jsem neměla ani moc příležitostí zdejší gastronomii vyzkoušet. Tedy, kromě nekonečného množství palačinek. A zatímco v Alsasku jsem měla pocit, že jejich tarte flambée můžu jíst do omrzení, tady mám dojem, že se bez galettes asi nějakou dobu obejdu. Kromě palačinek jsou tu velikou hitovkou mořské plody, ale ty já moc nefavorizuju a navíc mám pocit, že ve spoustě hospod to může být i celkem past na turisty. Dneska jsem viděla jednu restauraci s vývěsní tabulí: “Žádné škeble! Žádný steak s hranolky! Žádné palačinky! U nás se najíte doopravdy.” Smutnou pravdou ale je, že podnik byl prázdný.
Ještě se ve zvolna zapadajícím sluníčku projdu kolem vanneských hradeb a zamířím domů, abych se pořádně vyspala. Zítra už mě čeká balení.
RSS