|
|
A zpátky domů
|
|
Hedvika, 10. 8. 2018
Chrním nehorázně, skoro do osmi hodin. Můj biorytmus se tu nějak posunul s tím pozdějším svítáním a stmíváním (doma se budu muset zase přetočit zpátky). A ze všeho nejdřív vyrazím k pekaři. Je to celkem fajn, mít v ulici vlastního pekaře. Na druhou stranu je taky celkem fajn mít doma český chleba, který vydrží i pár dní - francouzskou bagetu, ať je sebelepší, můžete druhý den vyhodit.
Bageta musí posloužit nejen k snídani, ale také jako průběžné svačiny na cestu. Nepočítám, že by mi Francouzské dráhy nebo italské aerolinky Volotea nabídly něco k jídlu. Posnídám tedy a začnu zpracovávat zbytky domácích potravinových zásob v cestovní svačinky.
Pak mě čeká balení kufru. Mám z něj trochu obavy, protože od mého příjezdu přibylo pár suvenýrů - některé i docela objemné - které je třeba do něj přibalit. Prozatím nechám venku mikinu, třeba se tak jako tak bude ještě hodit. Ale věrný kufřík Samsonite je snad bezedný. V samém závěru do něj nacpu i tu odloženou mikinu a dopnu zip.
Potom se ještě pustím aspoň do zběžného úklidu, chci hlavně opláchnout nádobí a vynést odpadky. Ten odpad není tak jednoduchý, jak by se mohlo na první pohled zdát: dům stojí v samém centru památkové zony a v křivolakých uličkách nejsou žádné kontejnery, k těm se musí až na Place des Lices. Je celkem zvláštní pocit, procházet se pěší zónou mezi fotícími turisty a mít u toho v ruce pytel s odpadky. Ale zase když už jsem venku, zastavím se aspon v Les Nenettes pro jedno kafe.
Zbytek dopoledne věnuji prověřování spojení na letiště. Všechno se zdá být jasné, z Vannes mi odjíždí přímý vlak do Nantes ve 13:17 a tam bude stačit přeskočit na autobusovou kyvadlovku na letiště. Na všechno bych měla mít spousty a spousty času. Trochu mě znervozní, když na stránkách Francouzských drah najdu, že počet míst v tomto vlaku Vannes - Nantes byl omezen. Nejdřív začnu freneticky hledat alternativní spojení, kdyby tohle náhodou nevyšlo (mimochodem, všechny autobusy i příští vlaky přijíždějí do centra Nantes až kolem 17:45 a moje letadlo odlétá z nanteského letiště v 19:25, takže to už by bylo opravdu na krev). Pak se ale rozhodnu, že plánu B se budu věnovat až v momentě, kdy selže plán A. Nicméně pro jistotu přece jen vyrazím na nádraží trochu s předstihem, abych si lístek koupila u přepážky, ne u automatu, a agentky za šaltrem se na případné komplikace s omezením kapacit mohla zeptat.
Prodejna jízdenek na nádraží ve Vannes má, jak už jsem zvyklá, lístečkový systém. Když si vytáhnu svoje číslo, už je přede mnou asi patnáct lidí. Navíc ve Francii je zvykem si u okénka trochu společensky pokonverzovat, postěžovat si na počasí a tak. Kdo spěchá, prostě si kupuje lístek venku u automatu. Na druhou stranu to má tu výhodu, že spoustě lidí v lístečkové frontě rupnou nervy, lístek zahodí a odejdou, takže nakonec jsem na řadě asi jako sedmá nebo osmá. Poručím si lístek do Nantes na 13:17 a zeptám se, co má znamenat ta zmínka o omezení počtu míst ve vlaku. Slečna u počítače jen kroutí hlavou, o ničem neví a prý se mám ve vlaku jednoduše posadit, kde se mi bude líbit.
Když vycházím z pokladny, akorát odbíjí dvanáctá a já se mohu ještě zastavit na pořádný oběd. Za celou dobu ve Francii jsem to vlastně neudělala. Hned naproti nádraží stojí Bistro de la Gare, vlastně taková francouzská nádražka. Dvouchodové polední menu tu stojí 15 EUR a tříchodové menu 19. Jednochodová menu Francouzi neobědvají. Ceny jsou to vcelku průměrné, sehnat oběd za míň než 12 EUR je v celém městě v podstatě vyloučené a v lepších podnicích se ceny blíží spíš ke dvacce.
Dám si hlavní chod a dezert, a zatímco o dezertu mám jasno hned (mají café gourmand), čtyři položky hlavních chodů dají mě i internetovému slovníku dost zabrat. O aile de raie stačím akorát vysurfovat, že to je ryba, tak si to objednám, a až poté dohledám, že se jedná o rejnoka. Rejnoka nemám ve skutečnosti moc ráda, místo kostí má spíš vrstvu chrupavek, ze které je třeba maso zručně stáhnout, navíc na talíři trochu příliš připomíná skutečného rejnoka, akorát plovoucího namísto v mořských hlubinách v kaparové omáčce. Oběd je oukej, ale asi stejně dobře bych se najedla v Holešovické sedmě. Evidentně tedy ani ve Francii vlastnit restauraci neznamená automaticky mít také vynikajícího kuchaře.
Dvouchodový oběd mi zabere asi hodinku a pak už se přesouvám na nádraží, abych stihla vlak. Ten jednak dorazí s desetiminutovým zpožděním a jednak si nachystá starý drážní trik: zatímco přední vagony jedou do Rennes, do Nantes jedou jen ty zadní. Připravím se na peroně co nejvíc dozadu, zeptám se nádražáka, jestli stojím správně (což odkývá), a ještě se přesvědčím, že je ve vagonu skutečně jako cílová stanice napsáno Nantes. V Redonu, kde se vlak rozpojuje, jsem sice pořád trochu nervózní, ale světlené noviny nade dveřmi vagónu jednaznačně uvádějí jako cílovou stanici Nantes, tak snad nelžou.
Než dojedeme do Nantes, zpoždění skoro doženeme. Tam se akorát znovu musím popasovat s rekonstrukcí nádraží a jeho blízkého i vzdálenějšího okolí, a než dorazím na zastávku letištní kyvadlovky, akorát jeden autobus odjíždí. Do dalšího mám dvacet minut - dost na to, aby mi došlo, že čekám na VÝstupní zastávce letištního autobusu, a došla na tu správnou - nástupní.
Doprava z centra města na letiště je v Nantes skoro stejné peklo jako v Praze, ale Nantes má jen tři sta tisíc obyvatel, takže pro to má o něco lepší výmluvu. Autobus je celkem plný, i když ne narvaný, a kličkuje desítkami objížděk, přičemž na cestující občas padají kufry narovnané ve stojanu na zavazadla. Mám dojem, že když konečně zastavíme u terminálu 2, uleví se nám všem, i řidičce.
Na nanteském letišti je celkem asi šest sedaček, na kterých se dá v odletové hale čekat, tak zkouším přemuvit brýlatou agentku od Volotey, jestli bych nemohla jen odhodit kufr (mašiny na samoobslužbý bag drop tam Volotea má) a jít si sednout rovnou k bráně. Ale slečna je neoblomná, check-in se otevírá až 17:25, přesně dvě hodiny před odletem, a předtím mi žádný stroj žádný lepík na kufr nevydá. Ulovím tedy jedno volné sedadlo v hale a vyslechnu při té příležitosti nářek vedle sedící Francouzky, které zrušili letadlo do Paříže a dopravce jí nabídl buď letenku na zítřek, nebo finanční náhradu, ale ne obojí, a ona teď nemá v Nantes kde složit hlavu. Přesně v 17:25 se ale skutečně na světelných novinách rozsvítí otevřený check-in pro náš let, já jsem u přepážky jako pasažér číslo jedna a obrýlená slečna, která mě před hodinou od bag-dropu vyhnala, mi teď dokonce sama nacheckuje kufr, abych nemusela s francouzsky mluvícím strojem na lepíky zápasit. Na mobil mi mezitím od Googlu, který ví všechno, přišlo upozornění, že náš let bude o 18 minut opožděn. Tedy, tady na letišti o tom zatím asi nikdo neví nic, nebo nám aspoň nikdo nic neřekne.
Možná se bojí všeobecné vzpoury, protože dav u brány začíná být nervóznější a nervóznější. Čas boardingu, který máme vytištěný na svých boardiny passech, už minul a naše letadlo ještě ani nepřiletělo z Prahy, natož aby nás začalo nakládat. Hmm, takže nakonec hodina zpoždění. To se zase dostanu do postele - pěkně po francouzsku - až před půlnocí.
|
|
RSS