|
|
Den 2.
|
|
Honza, 9. 4. 2014
Den plný kvalitních zážitků - ani ne tak pozitivních, jako intenzivních. Ale popořádku.
Ráno se probouzíme do provtřídního kalifornského jitra s modrou oblohou a příjemnými 22 stupni Celsia. V noci nás ještě trochu trápily cestou rozhozené vnitřní hodiny: já jsem mezi druhou a třetí hodinou ráno vyřídil pár mailů, Hedvika (za jiných okolností spánkový velmistr) zas od půl šesté netrpělivě čekala, až se rozední. Sešli jsme dolů na "bohatou kontinentální snídani", jak nám ji včera slíbili na recepci. Pokud nám závidíte, nemusíte: kontinentální snídaně v podání kalifornského motelu je papírová krabice s koblihama, ke které si můžete načepovat kafe nebo džus z automatu. "Bohatá" je asi proto, že můžete sníst koblih víc. Což jsme udělali.
Auto máme k vyzvednutí až po obědě, takže na dopoledne naplánujeme výzvědnou vycházku do centra Los Angeles. Bylo to daleko (tahle věta bude tvořit refrém letošní dovolené). Po hodině a půl cesty hromadnou dopravou, ve které jsme byli až na jednoho američana, co asi zabloudil, jediné bledé tváře na palubě, jsme vysedli mezi mrakodrapy. Jsou vysoké, pěkně monumentální, ale jinak s nimi moc zábavy není. Zbytek procházky trávíme hledáním obchodu, kde by nám prodali kartičku do telefonu a s ní i internet. Nakonec se musíme spokojit s TMobile, protože pro cizince doporučovaný AT&T se nejspíš propadl do země nebo zkrachoval nebo něco podobného. Po hodině bloudění a bloumání jsme konečně internetově vybavení - to by člověk neřekl, jak strašně se mu rázem zjednoduší život. Čas už se nám nachýlil, takže mažeme zpátky bohatší o zkušenost, že Los Angeles není Praha a "jen tak se projít do centra" je tu pěkná blbost. Snad dostaneme příležitost to ještě napravit.
Poobědváme v blízkém mexickém fastfoodu a přesně ve 13:00 jak podle švýcarských hodinek dorážíme do naší autopůjčovny. Je tu hrozný frmol, vydávají asi pět aut najednou a vůbec je to něco úplně jiného, než komorní půjčovnička, od které jsme si brali auto na Novém Zélandu. Všechno probíhá až překvapivě hladce - auto je sice poněkud ošuntělé, ale jinak vypadá důvěryhodně. Je nám ukázáno, jak se to startuje, kam se napouští voda, jak se zvedá nástavba na spaní... Informaci o tom, kde je nářadí na výměnu kola, pouštíme jedním uchem tam a druhým ven. Osud se poťouchle pochechtává.
Dáváme si cvičné kolečko kolem bloku, abychom si zvykli na nové vozidlo. Je to pravé americké auto: to znamená, že v něm různě skřípe a vrže, volant je jak z gumy a řízení při 90km/h dostává třesavku. Když se šlápne na plyn, motor se chvilku zamyslí, co se to po něm chce, pak mu to dojde, vyrazí dopředu a zbytek auta ho má co dohánět.Uvidíme, jestli nám tahle kára přiroste k srdci stejně, jako Neytiri z Nového Zélandu. Kvalitní vztah se prý buduje na drobných nedokonalostech... tady rozhodně bude na čem budovat.
Narychlo ještě nakoupíme nějaké zásoby v mexickém supermarketu a vyrážíme z Los Angeles vstříc dobrodružstvím. Na dálnici je docela dost aut, Hedvika nadšeně fotí americkou dopravní zácpu. To ještě neví, že následující tři hodiny se bude situace jen a jen zhoršovat. Pruhů na dálnici přibývá, aut taky. Aut víc. Nakonec se suneme v osmiproudém nekonečném štrůdlu aut rychlostí 10km/h a přemýšlíme, jestli jsme si takhle představovali dovolenou. Až někdy zase budu čekat ve frontě na Nuselský most, vzpomenu si na kalifornskou CA91 a uvědomím si, jaká je to vlastně u nás paráda.
Po cca 100 kilometrech cesty v zácpě se silnice přece jen odšpuntuje a my se svižně blížíme k cíli naší dnešní cesty: Národnímu parku Joshua Tree. Kolem přibývá kaktusů a ubývá usedlostí. Do kempu jedeme spíš naslepo, ale nacházíme ho bez potíží, cena je víc než přijatelná, prostředí uprostřed kopců a kaktusů parádní... plácáme se po ramenech a máme radost, jak jsme to všechno pěkně zvládli. Tedy jen do té doby, než si při zběžné kontrole autoa všimnu, že vzadu nám cosi syčí. Důkladnější prohlídka potvrdí moje obavy: Do vzorku je zaražený - kde se vzal, tu se vzal - čtyřcentimetrový samořezný šroub. Museli jsme ho chytit na posledních několika metrech - je tam zapasovaný tak důkladně, že bych to sám nezvládl ani kladivem.
Vidina pohodové večeře a pivínka rychle mizí. Rychle padá tma, takže nasazujeme čelovky a začínáme freneticky hledat nářadí na výměnu kola - a kde je vlastně ta rezerva? Nakonec nacházíme obojí, ale naše radost je trochu zkalená tím, že sada nářadí jaksi není kompletní. Kurvuju a snažím se poradit, jak se dá - nakonec se mi daří, vytahuju rezervu a stíhám vyheverovat auto dřív, než pneumatika uteče.
Zbytek večera trávíme hledáním nejbližího pneuservisu - chvála mobilnímu internetu, snad to vypadá, že nebude daleko. Doufejme, protože ta dojezdová guma toho obávám se moc nevydrží. A že mají pohádky končit dobře, došlo nakonec i na to pivo.
Jdu spát a sbírat síly na zítřejší koulení pneumatiky do údolí. Tož nám držte palce.
|
|
RSS