Národní park Joshua Tree
|
|
Hedvika, 10. 4. 2014
Ráno se v kempu v parku Joshua Tree probouzíme do krásně modrého rána - sluníčko se přehoupne přes kopec, zasvítí na všechny ty huňaté stromy (ve skutečnosti to teda žádné stromy nejsou, jsou to hodně veliké juky, ale vysvětlujte to Američanům, když už tomu dlouhé roky říkají takhle), my si dopřáváme snídani pod širým nebem a je jasné, že teploty tu dneska kolem poledne polezou ke třicítce. Němý svědek našeho debužírování - píchlá pneumatika - nám ale nemilosrdně připomíná dnešní hlavní program: telefonní rozhovor s půjčovnou a výměna kola.
Vzhledem k tomu, že o včerejší rozcvičku s náhradní pneumatikou se postaral Honza (doteď mi není úplně jasné, jak to potmě, na písečném povrchu, v kempu, kde nebyl jediný kousek vodorovné plochy, a navíc s jen polovičním heverem, dokázal), úředničinu si tedy beru dnes na starost já. Na hot lince půjčovny mi sice automat prozradí, jak se super si pronajmout karavan na Novém Zélandu a že kromě pronájmu aut nabízejí i ubytování, k živému operátorovi se ale v žádném ze svých tří hovorů nepropracuji. Pevná linka přímo do pobočky je pro změnu napojená na fax. Takže mi nezbývá, než zkusit přímo mobil slečny, která nám auto půjčovala - a tam jsem na druhý pokus úspěšná. Rozmluva je krátká: slečna se mi obratem ruky pokusí nabídnout dodatečné pojištění za bratru 250 dolarů, což hbitě odmítám a pneuservis tedy zaplatíme z vlastní kapsy. Chlapík v servisu to předem odhaduje na pětadvactet babek. Než se projdeme po městě, obhlídneme pár obchodů a ulovíme jednu keš, auto je v cajku, kolo opravené, dojezdová rezerva znovu uložená v krytu a chlapík se servisu nám s úsměvem předává klíčky s tím, že pro nás je oprava grátis. Jasně, tyhle americké vtípky známe (včera v prodejně T-Mobilu nás prodavač vítal slovy "Vám stejně nemohu pomoci"), společně se zasmějeme a vyndaváme peněženku. Tak za kolik? Ne, myslí to vážně - je to zadarmo a přeje nám hezký výlet. V autě se na sebe nechápavě podíváme a automaticky začneme přezkoumávat, jestli nechybí notebook, iPad, Kindle, jestli to brzdí, jestli máme všechna kola... Prověřili jsme všechno, co nás napadlo, že by mohl z hamižnosti nebo zlomyslnosti podniknout servisák, ale neodhalili jsme nic, a ještě teď, o 300 mil dále, nad tím nevěřícně kroutíme hlavou.
Ještě k té keši: krabička sama o sobě nebyla moc zajímavá, ale docela zajímavý byl listing, ve kterém autor psal, že za jeho dětství měli v Yucca Valley jen jednu křižovatku a na ní jeden semafor, a to vlastně jen ze sportu, protože stejně pořád jenom oranžově blikal. Pak ale Yucca Valley potkal opačný osud než proslulé Radiator Springs (kdo neviděl Auta od Pixaru, doporučuji doplnit si vzdělání!), silnici rozšířili, stala se hlavním tahem a v současné době projede přes městečko v průměru 44 000 aut denně. Těžko říct, jestli to místní obyvatelé vítají, nebo by se s chutí vrátili k blikajícímu semaforu. Ale zpět k naší cestě...
Pojízdné autíčko je naší vstupenkou do národního parku Joshua Tree, který si dnes konečně plánujeme prohlédnout. Park má z jedné strany na druhou asi jako z Prahy do Plzně a běžná americká rodina ho prohlíží tak, že ho projede autem skrz a tatínek na zajímavějších místech zpomalí. Když je rodina fit, na zajímavějších místech se vystupuje a pořizují se fotky ("zajímavější místa" se poznají nejen podle velké cedule a parkoviště, ale i podle specifické dopravní značky "pozor, za 500 stop přijde zajímavé místo", což člověka osvobozuje od nutností rozhodovat se sám). My jsme se ale rozhodli podniknout v parku menší túru, což normálně podnikají jen důchodci, protože mají spoustu času a vstup zdarma, a skautské výlety, které mají vstup zlevněný a vedoucího s přísným výrazem. Vybrali jsme výstup na kopec Mount Ryan, který má celkem asi 1700 výškových metrů, ale po vlastních se stoupá jen asi 300. Výhled z kopce je sice epesní, ale problém je v tom, že zdejší krajina není na pohledy z výšky moc udělaná: jedná se vlastně o poušť s řídkým porostem křoví a kaktusů, sem tam s nějakými těmi stromovými jukami. Dobře je tedy z Mount Ryan vidět akorát to, že Amerika je strááášně veliká země.
To koneckonců pocítíme i po túře, kdy už jsme zase naskládaní v autě a hodláme se přiblížít k Tucsonu - našemu zítřejšímu cíli. V rámci parku platí rychlostní omezení, někdy jen na 25 mil za hodinu, takže se plížíme krokem, ale to pořád ještě považujeme za vyhlídkovou jízdu. Pak ale najíždíme na Interstate 10, mezistátní dálnici, která spojuje Kalifornii s Arizonou, a zjišťujeme, že 1) rychlost je tu omezená většinou na 70 - 75 mil/hod (tedy asi našich 120 kiláků), 2) náš Chrysler se při téhle rychlosti třese a vrže tolik, že předpisy stejně porušovat nemůžeme, ani kdybychom chtěli a 3) blíží se čtvrtá odpolední a do Tucsonu to máme ještě nějakých 400 mil. Copak o to, dneska přespíme kousek od Phoenixu a těch chybějících 100 mil dorazíme zítra ráno - víc jsme toho už fakt za volantem nezvládli. Ale co budeme dělat s těmi dalšími přesuny, které jsou plánované podobně dlouhé, nad tím se ještě musíme - pokud teda chceme během dovolené dělat i něco jiného než řídit - pořádně zamyslet.
RSS