Letadla a zase letadla
|
|
Honza, 11. 4. 2014
Ráno vstáváme do vyladěného arizonského jitra - kolem prérie, skály a takové ty kaktusy, co jsou v každém pořádném westernu. Napadá mě, že mám jedinečnou příležitost si jeden počůrat, a tak vyrážím na krátkou procházku do okolí našeho nocležiště. Byl to pořádný macek (myšleno ten kaktus) a pár jeho kolegů rostoucích nedaleko jsme dokonce ještě přistihli při kvetení. Kaktusy saguaro totiž (jak jsme se dozvěděli z wikipedie) kvetou jenom v noci, protože se jim o opylení starají netopýři. Květy prý omamně voní, což se nám nepodařilo ověřit - ze země nic cítit nebylo a nahoru se nám lézt nechtělo, jsou totiž docela pichlavé (a některé navíc i počůrané).
Po ranní procházce si dáváme ze zásob kontinentální snídani na americký způsob (naši věrní čtenáři už vědí, pro neznalé: rozpustné kafe a kobliha) a vyrážíme na cca 150 mílový přejezd do města Tucson. Jede se hezky, silnice je natažená jako špageta a krom všudypřítomných tirů i celkem bez provozu. Za zmínku stojí snad jen megavěznice, kterou potkáváme cestou: Hedvika tvrdí, že viděla i obyvatele v "růžových oblečcích" (?!), ale na prohlídku raději nezastavujeme a stopaře nebereme.
V deset hodin nás vítá město Tucson. Moc se nezdržujeme a míříme rovnou k leteckému muzeu Pima, které se nám má postarat o převážnou část dnešního programu. Muzeum je (jak už to tak v USA bývá) megaobrovské (a i tak je v americe až 3. největší) a najdete v něm prakticky jakékoliv letadlo, na jaké si vzpomenete, zejména pokud bude americké provenience: Všechno od kluzáku bratří Wrightů až po velkou černou potvoru SR-71 Blackbird, která lítá 3x rychleji, než zvuk.
Opakovaně se ujišťuju u Hedviky, že ji nebude vadit, že strávíme celý den ve společnosti různě tvarovaných hromad šrotu, ale dává mi čestné slovo, že se na to těší ještě víc, než já. Občas mám pocit, že nedokážu úplně přesně poznat, kdy ta holka nemluví pravdu. Abych ji to vynahradil, snažím se říct o každém vystaveném letadle něco zajímavého. Většinou to probíhá tak, že řeknu, jak se letadlo jmenuje, Hedvika zdvořile poznamená, že je na cedulce napsané něco jiného a já, abych situaci zamluvil, ji odvleču k jinému exponátu, kde si scénku zopakujeme.
Takhle bychom mohli pokračovat dlouhé hodiny - materiálu tu mají dost a dost - ale máme to štěstí, že o půl dvanácté začíná komentovaná prohlídka, kterou vede člověk, který toho pro změnu o letadlech docela dost ví: Chris (jak se průvodce jmenuje) je veterán z Koreje a Vietnamu, kde létal s velkými bombardéry. Vypráví toho spoustu zajímavého o vystavených letadlech a postupně i o svém životě, který by sám o sobě vydal na film.
Někdy v průběhu prohlídky se nad námi ozve rachocení vrtulníků: koukáme, co se děje - nad letištěm prolétá létající tanker a za ním dvě helikoptéry zavěšené na hadicích. "Zítra je v Tusconu letecký den," poznamenává Chris mimochodem, "To oni budou asi dneska nacvičovat." Na potvrzení jeho slov dělají nad muzeem průlet dva A-10 Warthogy (letadlo, postavené kolem fakt velkého kanónu - potvora tak ošklivá, až je hezká). Být planespotter, svíjím se v křečích blahem.
Původně plánovaný čas výkladu přetahujeme o dobrou hodinu - když se s Chrisem nakonec rozloučíme, ukazuje malá ručička na druhou a my máme poslední půl hodiny na celý zbytek prohlídky. Nakonec převážnou část z ní strávíme v družném hovoru s člověkem v další z výstavních hal, ve které je nablýskaný čtyřmotorový bombardér z 2. světové války B-17 Flying Fortress. Z chlapíka vylézá, že je členem skupiny lidí, která s právě takovým renovovaným letadlem létá po celém USA po leteckých dnech ("Za chvíli nám to zase začne, poletíme na sever, " poznamenává. "Tady už bude na lítání moc teplo."). Člověk všude po světě narazí na zajímavé lidi - tady je navíc velká výhoda, že se s vámi každý dá bez problémů do řeči. Jako bonus nám chlapík navíc doporučuje návštěvu blízkých krápníkových jeskyní, které prý opravdu stojí za to.
Ale už musíme zase dál: ve tři hodiny vyráží autobus, který nás vezme na poslední část dnešního leteckého programu: okružní jízdu blízkým hřbitovem letadel. Letecké muzeum, které jsme navštívili, je vlastně jen takový přívěsek obrovského areálu, kam americká armáda stěhuje letadla, která momentálně nepotřebuje, a tady, v suchém prostředí arizonské pouště, jim to prý svědčí. Průvodce tvrdí, že jich tu mají přes čtyři tisíce a při pohledu na nekonečné řady eroplánů všech druhů, typů a značek nemám důvod mu nevěřit. Osudy některých jsou docela zajímavé ("Pár F-14 jsme prodali před lety do Íránu. Teď už s nimi nejsme kamarádi, a tak musíme všechny zbývající sešrotovat, aby se náhodou nedostaly Íráncům do ruky na náhradní díly. A tyhle F-16 měly jít do Egypta... no, jak to tak vypadá, tak nám tu taky zůstanou."). Výklad je zpestřen šesticí F-18, které nám nad hlavami nacvičují synchronizovanou leteckou akrobacii na zítřejší vystoupení. Lepší den jsme si asi vybrat nemohli. Zpátky k autu dorážíme kolem čtvrté, úplně vyletadlovaní.
Doplňujeme zásoby v blízkém supermarketu a narychlo měníme plány - původní návštěvu kaktusového parku měníme za výlet do jeskyní (konec konců, svůj kaktus jsem si už počůral). Krom toho by nás mělo zítra ještě čekat prohlídka odpalovacího sila s mezikontinentální balistickou střelou. Zítra ale začíná víkend, takže uvidíme, kam (jestli vůbec někam) se nám podaří probojovat. No, nechme se překvapit...
RSS