Arizona
|
|
Hedvika, 12. 4. 2014
Arizóna, Arizóna - to je pravých mužů zóna! Včera se nám arizonští hoši předvedli ve stíhačkách ve formaci křídlo na křídlo, tak jsme s napětím čekali, co pro nás Arizoňané nachystají dnes. Majitel kempu, kde jsme nocovali, nás včera trochu vyděsil, protože zmínil, že když do jeskyní Kartchner Caverns dorazíme ráno opravdu včas, tedy jako na osmou, třeba budeme mít štěstí a zbude na nás volná prohlídka ještě ten samý den. Bušili jsme na dveře jeskyně pro jistotu už o půl osmé, ale situace nebyla ani zdaleka tak kritická a už o tři čtvrtě na devět jsme mohli vyrazit na prohlídku. Okruh jeskyněmi trvá bezmála dvě hodiny, jsou tedy asi o něco větší než Koněprusy, ale uvnitř mi připadaly velmi podobné. Náš průvodce - ranger zdejšího chráněné oblasti - navíc asi nebyl typický Arizoňan, protože jeho vzrušující vyprávění o tom, že červené krápníky obsahují oxidy železa, zatímco černé přímesi manganu, by nás, kdybychom nemuseli chodit, spolehlivě uspalo tak po patnácti minutách. Když si vzpomenu, že jsme za celou tu legraci vyplázli 46 dolarů (za to je normálně nocleh v motelu), stoupá mi adrenalin ještě teď.
Po přírodně-historickém zážitku v jeskyni jsme vyrazili do oblasti Sonoita, kousek jižně od Tucsonu, která je známá pěstováním vína. Až ex post jsme se dozvěděli, že víno se pěstuje v celé Arizoně, ale v Sonoitě je na jaře pro vinnou révu tak sucho, v létě takové záplavy a v zimě taková zima, že blbá půda už je tou nejmenší překážkou. Zastavili jsme se nejdřív ve Village of Elgin Winery, což je družstvo vinařů z Elginu. V ochutnávkové místnosti se tam dají ochutnat vína z různých vinařství, ale za ochutnávku se - jako i všude jinde v okolí - platí. Honza se dobrovolně přihlásil k roli řidiče, takže jsme objednali ochutnávku jen pro mě a za 6 vzorků nám naúčtovali neuvěřitelných 10 dolarů. Nejhorší na celé věci bylo ale to, že vína byla opravdu nevalná: suchá chutnala jako (dle odrůdy mírně přibarvená) voda, v polosladkých převládal výrazný tón cukru a o sladkých říkali, že jsou to skoro portská - no, možná jo, ale když jim odpářete vůni, buket, říz, aroma a chuť. Odhodláni nenechat se zastrašit prvním dojmem, vyhnuli jsme se obloukem sousednímu Kief-Joshua Vineyards, kde probíhal den otevřeného sklepa s písněmi a tanci (a stovkami aut na dvoře) a dali jsme šanci ještě Flyng Leap Vineyards. Tady byl chlapík skromnější, naúčtoval si 6 dolarů za 6 vzorků a už u druhého bylo jasné, že se i trefuje do chuti o hodně líp. Vína byla vesměs lehká, ale vyvážená a krásně voňavá. Překvapilo mě taky, že vyrábí odrůdová vína, nikoliv cuvée, jak je v USA zvykem. No a když si to člověk spojil s faktem, že chlapík hovořil s ne zcela americkým přízvukem, nedalo nám to a zeptali jsme se, co je ten člověk vlastně zač. Kdepak z Arizony... Tenhle pravý muž s citem pro víno je čistokrevný Bavorák, a jeho společník prý je německý Švýcar. Nojo, člověk někdy musí jet přes půl světa, aby zjistil, že ten evropský styl výroby vína je prostě stejně ten nejlepší.
Následující část dne si pamatuji jen velmi mlhavě. Vím, že jsme stále vyhlíželi vinice, ale v okolí nebyla ani bobule. Na pláni mezi horami rostla jenom vyschlá ostřice a na ní se pásly krávy s hróóózně širokými rohy. Pak jsme si k obědu namazali na chleba něco mastnějšího a moje vnímání se o něco zostřilo - bohužel se rozostřilo to Honzovo, který tou dobou seděl za volantem a s plným žaludkem se na dlouhých, rovných arizonských silnicích dostával do meditativního stavu. Vystřídat jsem ho bohužel nemohla (od řidičů se tu vyžaduje 0 promile a policajti jsou prý na to dost přísní), takže jsem jen doufala, že se do Muzea rakety Titan II dostaneme v celku, což se nakonec povedlo.
Rakety Titan II měli Američani namířené na Moskvu v době studené války, tedy tou dobou, kdy měli Rusové zase namířené rakety na Washington. Celé muzeum je vlastně původním raketovým silem se skutečnou raketou (jenom jadernou hlavici už vyndali a palivo vypustili). Kromě raketového sila je součástí prohlídky i řídicí centrum, odkud bylo možné raketu odpálit. Hayward, náš průvodce, v 70. letech sloužil na úplně stejné raketové základně kdesi ve Wichitě, takže nám mohl velmi dobře ukázat, co je dobré na řícidím panelu sledovat, kam můžeme sáhnout bez obav a co je naopak dobré nemačkat. Dozvěděli jsme se například, že raketa se neodpaluje zmáčknutím tlačítka, nýbrž otočením klíčku - a to dokonce dvou, na dvou různých místech současně. Pár děcek nechal si to otáčení vyzkoušet, aby zjistily, že zahájit třetí světovou je sranda. A taky nás upozornil, že kdyby byl tehdy někdo klíčkem skutečně otočil, bylo by bývalo úplně jedno, že americké rakety nesly třicetkrát těžší hlavice než ty ruské - stejně by neměl kdo spočítat škody.
Když se dost naobdivujeme třicetimetrového macka (mám na mysli tu raketu), rozhodujeme se, že na noc už v Tucsonu ani okolí nezůstaneme a posuneme se dál na západ - k White Sands National Monument. Čeká nás cesta asi 350 mil, a čím víc toho urazíme dnes, tím míň zbyde na zítřek. Teď už jsem řízení schopná, tak sedám za volant a vyrážíme na naší oblíbenou mezistátní dálnici, honit se s kamiony. Dálnice i státovky jsou tu plné typických amerických trucků, s dlouhým čumákem a nablýskaným chromováním, a podle mého odhadu musejí mít o dost silnější motory naž tiráky na českých silnicích, protože po dálnicích sviští stabilně v levém pruhu, pětasedmdesátimílovým omezením se nedají zmást a kalí to kolem 80 mil za hodinu, tedy asi stočtyřiicítkou. Když se takové monstrum prožene kolem našeho autíčka, vždycky přemýšlím, kterým směrem skočit do příkopu nejrychleji. Teď už jsme ale zaparkovaní na jednom z odpočívadel - v Arizoně je dovoleno na nich v karavanech přespávat - a chystáme se zůstat na noc. Arizoňané v sousedním karavanu se, když nás přišli pozrdavit, ukázali být Australané. Ach jo. Zdá se, že jediných pár správných chlapů, co jich v Arizoně zbylo, naskákalo do stíhaček a zmizelo za obzorem. A my se taky pomalu loučíme - zítra už nás čeká Nové Mexiko.
RSS