Do pouště!
|
|
Honza, 13. 4. 2014
Trochu divný začátek, pokud uvážíte, že posledních pět dní kolem sebe zřídkakdy vidíme něco jiného, než poušť. Ale to je poušť obyčejná, štěrko-kamenito-písčito-sem-tam-kaktus-sem-tam-trávová, zatímco náš dnešní hlavní cíl je národní park White Sands, kde jsou k nalezení opravdové prvotřídní písečné duny, navíc vyvedené v bílé barvě. Takový Rolls-Royce mezi pouštěmi.
Než se tam ale dostaneme, čeká nás bratru 200 mil státem New Mexico a, přiznejme si to, většina Nového Mexika je asi tak zábavná, jako předpisy Evropské Unie o povolených tvarech banánů. Vůbec si tady silně uvědomujeme, jakou máme s Evropou kliku. Hory, lesy, řeky, jezera, všechno pěkně pohromadě seskládané tak, aby mohl být člověk hned tam a hned zase někde úplně jinde. Skoro mi to připadá, jako by někdo měl zeměkouli za ročníkový projekt a až večer před odevzdáním mu došlo, že se celou dobu nimral s Norskem a Itálií a Švýcarskem a teď má tři hodiny na to, aby dodělal tři čtvrtě Austrálie, většinu severní Ameriky a celou Sibiř. Následkem toho jsme dneska tři hodiny jeli po silnicích natažených jak guma od trenýrek skrz prázdnou, holou a nudnou rovinu - a já jsem z polabské nížiny, tak o nudných rovinách něco vím. O zábavu se nám staraly jen vlaky, protože dálnice vedla hned podle trati. A že to byly vlaky! Většinou měly 4 lokomotivy na začátku a jednu na konci a mezi tím tolik vagónů, že jsem je raději ani nepočítal, aby se neprovalilo, že do tolika neumim.
Před polednem konečně dorážíme do civilizace - města Las Cruces - kde jednak dolíváme za 40 dolarů benzínu do věčně žíznivého auta a pořizujeme zásoby v místním megamarketu. Jako odměnu za dlouhou cestu pak vyrážíme na opravdický oběd do blízkého barbecue baru - po zkušenostech s velikostí amerických porcí se dělíme o jedno jídlo, což je pro nás tak akorát. Jeden z nás (nebudu z diskrétnosti jmenovat) si dává pivo, což podle výrazu okolosedících tady není v jedenáct dopoledne úplně normální, ale Hedvika to nese statečně.
Zbývajících padesát mil do White Sands probíhá v podobném duchu, jako cesta ráno (písek...písek... hele, kámen!....telegrafní sloup...písek...písek...). Jedinou zaznamenáníhodnou události je, když na stanovišti, kde se kontroluje, jestli nepašujeme Mexičany do USA, přejedu pohraničníka. Je z toho dost rozmrzelý, ale pak mu vysvětlím, že jsem nechtěl a to ho poněkud uklidní. Skoro je mi líto, že nepašujeme alespoň nějakého menšího Mexičana, abych chudáka chlapíka ještě trochu rozveselil.
A to už přijíždíme do White Sands. Od brány se cesta kroutí, ubývá suché trávy a než se nadějeme, jsou dokola vysoké hory bílého bísku - asi nejluxusnější pískoviště, co jsem kdy viděl. Písek je běloučký a velmi jemný, sype se úplně všude - chodíme po něm raději bosky (je bílý, takže nepálí). Děcka duny sjiždí na pekáčích a docela jim to sviští. Trochu se děsím množství lidí všude kolem, ale poměrně brzy zjišťujeme, že málokdo má náladu vylézt z auta dál než na dvacet kroků. Vyrážíme na krátkou, asi tříkilometrovou značenou tůru dunami a během chvilky jsme v poušti úplně sami. Zkouším si trochu zaběhat, ale moc dobře to nejde: na pohled stejný povrch je chvílemi vyfoukaný do tvrdosti betonu, chvílemi se člověk boří po kotníky, takže co krok, to překvapení. Navíc jsem při tom všem pobíhání mezi dunami trochu ztratil Hedivku, ale hned jsem ji zase našel, ještě koukala z písku skoro úplně celá.
Vyfoukaní, opískovaní a opražení sluníčkem zeshora i zespoda se vracíme k autu a vyrážíme zpátky stejnou cestou, jakou jsme přijeli. Cestou zpátky nemusím řídit, takže vytahuju z kapsy svůj oblíbený trik a nudnější pasáže cesty prospím. To je tady v Novém Mexiku velmi užitečná dovednost. Probouzím se v podstatě až u poslední zastávky dnešního dne - horkých pramenech ve městě Truth or Consequences (pokud vám to jméno přijde divné, nejste sami - je za tím zajímavý příběh, který stojí za dohledání na internetu. V souhrnu je to podobně, jako kdyby se Poděbrady rozhodly přejmenovat na Šest ran do klobouku.) Chvíli se zdá, že jsou všechny bazény ve městě beznadějně obsazené tlustými Mexičany (asi proklouzli dírou, která zůstala po tom přejetém pohraničníkovi), ale nakonec se nám přece jen podačí ulovit místo v luxusním termálním bazénku s výhledem na řeku a hory za ní.
Občerstveni na sklonku dne dorážíme do předvybraného kempingu u města, které se jmenuje Sloní zadek nebo tak nějak podobně. Městečko tu vzniklo během stavby místní přehrady a asi by nestálo moc za zmínku, nebýt místního "slavného" rodáka Davida Parkera Reye, který zde "pracoval". Ošklivá historie, o které se mi teď večer nechce ani moc přemýšlet.
Nikdo ze zřízenců tu není, takže házíme obálku s deseti dolary do schránky u vchodu (poměrně běžný způsob placení za nocleh v kempu) a jdeme spát. Přímo pod námi je Rio Grande, nad ním pluje měsíc v úplňku. Romantika....
RSS