Get your kicks on Route 66!
|
|
Hedvika, 14. 4. 2014
Už podruhé se nám stalo, že nás v noci probudila zima. Přestože jsme zavření v autě, oblečení a zabalení pod dekou, v noci tu prostě bývá frišno. Kolem osmé ranní, kam jsme to s přestávkami dospali, ukazoval teploměr našeho auta 51 stupňů Fahrenheita, což jsme přepočetli na cca 10 Celsiů, a v noci bylo nejspíš ještě o něco míň. GPSka, které se ptáme na nadmořskou výšku, ukazuje nemilosrdných 1300 m.n.m., což nás sice překvapuje - ani jsme si neuvědomili, že už asi tři dny stále jedeme tak trochu do kopce - ale vzhledem k okolním povětrnostním podmínkám to všechno dává dobrý smysl.
Nejprve dnes míříme do městečka Socorro, které není zajímavé vůbec ničím. Předpokládáme v něm ale trochu větší pokrytí signálem. Amerika je tak strašlivě veliká, že se operátoři mezery mezi městy prostě nezabývají, takže šance chytit použitelný internetový signál se vždycky objevuje až v trochu civilizovanějších oblastech. Soccoro nás ovšem překvapuje nejen telefonním signálem, nýbrž i kavárnou s wifi. Tam se jednak vrhneme do pozdní snídaně, a druhak se vrhneme do víru internetu a doplníme blog, zkontrolujeme účty přes internetové bankovnictví (naše platební karty tu dostávají poněkud zabrat), vyhledáme keše v okolí, najdeme si cestu dál a co je na ní zajímavého - prostě podnikneme všechny ty věci, které civilizovaný člověk potřebuje podniknout.
Když už jsme tu, projdeme se trochu i po městečku samotném. Kromě altánku na nedělní koncerty a dvou laviček v parku tu vlastně neexistuje žádné centrum. Záhy je nám taky jasné, jak Pixar přišel na nápad s auty: šerif-auto střeží poštovní úřad, pick-up postává před obchodem s nářadím a sporťák na křižovatce (jediné ve městě) gentlemansky pouští nákupní tašku na kolech. V celém městě nejsou žádní živí lidé, jen auta. Když jsme se zkoušeli do kavárny prolámat hlavními dveřmi z ulice, místní se velmi divili - to prý nikdo nedělá, každý přece chodí zadem, dveřmi rovnou z parkoviště. Chození pěšky tady prostě vůbec není v módě.
My se dneska taky moc nenaprocházíme, protože míříme na ikonu motorismu, matku všech cest - Route 66. Trochu problém je v tom, že šestašedesátka vede západovýchodně, zatímco my aktuálně jedeme severojižně. Abychom ji jen nepřejeli napříč, aspoň na chvíli se na ni připojíme v Albuquerque. Míjíme slavné divadlo Kimo, které je postaveno ve stylu art-deco, ale místní indiánští stavitelé se neubránili přilípnout na něj pár svých tradičních cingrlátek, takže vzniklo něco podobného, jako kdyby Rudolfinum zvenčí přizdobil Picasso. Zastavujeme i u 66 Dineru - futuristické kavárny, kde si hned dáváme kafe a koláč. Z elektronkového juke boxu vyzpěvuje Elvis, kolem pobíhají servírky v krátkých zelenomodrých šatečkách a dolévají nám "nekonečné" hrnky kávy, zkrátka idylka.
Kousek za Albuquerque šestašedesátku opouštíme. Ze starých, oprýskaných a polamáných poutačů u silnice, který zažily dobu největší slávy, je nám trochu smutno - a zahýbáme na silnici číslo 14. Ta sice oficiální součástí Route 66 není, ale časem se k ní tak nějak samovolně přifařila, protože vede do Santa Fe, a tahle zajížďka se všem šestašedesátkovým turstům vyplatí, protože Santa Fe stojí za vidění (teda, říká se to - my tam dojedem až zítra). Čtrnáctka je vyhlídková silnice se spoustou zastávek, kde můžete zastavit a koukat na dvoutisícové vrcholy hor, ale my moc nestavíme a nekoukáme, proože jednak je venku zima jak v ruském filmu a druhak zmíněné vrcholy vyrůstají z náhorní planiny o výšce asi 1700 m.n.m., po které jedeme, takže celé to panorama vypadá monumentálně asi jako České Středohoří. Ale je nutno přiznat, že oproti včerejším a předvčerejším planinám je to fakt magnificentní výhled.
Kromě vykukování na sice velké, ale male vypadající hory nám cestu zkrátí dvě zastávky: První v muzeu Tinkertown, kde se jakýsi pan Ward posleních dvacet let baví stavěním miniatur. Vyrobil jich už celou ulici - miniaturní domky, krámky, restaurace, cirkus, lidičky a další a další serepetičky. Musela to být šílená piplačka, gratulace panu Wardovi. O paní Wardové se žádné prameny nezmiňují. Druhou zastávkou na vyhlídkové jízdě měl být historický uhelný důl, ale slečna v recepci nám sdělila, že prý se jim dneska muzeum nějak nechtělo otvírat, a odkázala nás do druhé atrakce v hornickém městečku - do nejstaršího baru v Novém Mexiku. To prý si nemůžeme nechat ujít. No, ujít jsme si to nenechali, ale do dna si to užil jenom Honza, jehož řídící šichta už dnes skončila, takže si mohl dopřát hustý, krásně karamelový stout z místního pivovaru. Já na nej mlsně hleděla od nealkoholického prefabrikovaného piva od Guinesse. To mám holt za ty vinné degustace.
Teď už se chystáme povečeřet v kempu na kraji Santa Fe. Přijeli jsme opět po zavíračce, takže zase platíme samoobslužně - peníze do obálky, obálku do schránky a podle mapky na určené místo v kempu. Docela by mě zajímalo, jak by tenhle samoobslužný systém placení fungoval u nás. Tady ho každopádně s úspěchem využívají snad všechny kempy. Na spaní dneska definitivně bereme zimní spacáky - žádné Santa Fe, nejvýše položené hlavní město v celých Státech, nás v noci zimou budit nebude!
RSS