O mrazu, pueblech a atomové bombě
|
|
Honza, 15. 4. 2014
Ráno. Zima, že by i tučňáka přešly humory. Nepodcenili jsme noční přípravu, ležíme ve spacákách a na sobě máme všechno včetně plavek natažených přes hlavu - netrpíme, ale bylo to jen tak tak. Podle jinovatky na autě a namrzlých kapiček vody na kapotě odhadujeme, že se teploty dostaly i do těch končin teploměru, které si normální člověk s dovolenkovým vyžitím moc nespojuje. Hořce vzpomínám, jak jsem se plácal do kolen, když Hedvika váhala, jestli má do batohu sbalit rukavice. Teď s odstupem času vidím, že to byl další nedoceněný záblesk její ženské intuice.
Rio Pecos nám teče hned za rohem, ale Shatterhand neShatterhand, jestli byla jeho kánoe skutečně děravá jako ústa staré ženy, tak náčelníkův tomahawk byl to poslední, z čeho si měl hoch dělat hlavu. Spíš bych se sháněl po neoprénu. Nebo po bruslích.
Pomalu se rozehříváme: obloha je azurová a sluníčko dělá, co může, aby odčinilo svou noční nepřítomnost. Při snídani nad mapou diskutujeme další postup a jakmile můžu ohnout prsty kolem volantu, vyrážíme směr Santa Fe.
Santa Fe je malebné městečko o cca osmdesáti tisíci duších. Někdy v padesátých letech kdosi v zášlehu geniality prosadil místní zákon, že nové domky se tu musí stavět tak, aby připomínaly puebla původních indiánských obyvatel. Na první pohled uhozené na hlavu a jsem si jistý, že za to dotyčného ve své době moc nemilovali, ale díky tomu teď město má něco, co se v USA jen tak nevidí: styl. Chvíli bloumáme po místních pamětihodnostech, okukujeme rukodělnou keramiku a šperky místních indiánů (všichni prodejci do jednoho jsou, promiňte ten výraz, vyžraní jak prasata - Karel May by zaplakal) a v místní pekárně/kavárně si dáváme něco mezi pozdní snídaní a časným obědem...
(Hedvika: Nechápu, jak může Honza touhle jedinou větou odbýt brunch v podniku, který - a nejspíš právem - vyhrává v místních novinách rok co rok cenu nejlepšího café ve městě! Jednak to, co dostáváme na talíř, je excelentní: míchaná vajíčka, pečená slanina - taková ta hezky připražená, jak chroupe, když se do ní zakousnete - pravý anglický slaný muffin , a navíc ještě trochu novomexického štychu s podobě misky černých fazolí a tortilly s pečenými paprikami. Druhak se nám ale podnik Chocolate Maven stará i o zábavu: kavárnička má totiž prosklenou stěnu přímo do pekárny / kuchyně, takže hosti můžou sledovat, jak se smaží jejich vejce, nebo jak se na vále připravují taštičky s jablečnou náplní, které se pak dají u pultu koupit s sebou. My jsme při odchodu neodolali kváskovému chlebu - ten je mezi všemi těmi tousťáky a bílými bulkami, kterými americké obchody přetékají, opravdickým zázrakem - a pro chuť přibalujeme ještě tarteletku s třešněmi.)
...jo, jak říkám, najedli jsme se - a prostě se poprvé od začátku dovolené plnohodnotně a z celého srdce flákáme. Už bylo na čase!
Po obědě vyrážíme na drobný výlet do okolí: první zastávkou je místní domorodá vesnice původních obyvatel. Vezmu to krátce, nestála za moc. Teda, návštěva nás stála 10 dolarů, ale můžete zažít to samé a zadarmo, pokud se projdete po návsi severomoravské vísky Kyselá Prdel pod Hlohovou. Jen místo muzea ruchadel si představte výstavku keramiky. Ale zase já jsem houby folklorista, každý to může vidět jinak.
Druhá zastávka je (alespoň pro mě) o poznání zajímavější: Město Los Alamos, kde Oppenheimer & his boys vymysleli, vyrobili a odzkoušeli první atomovou bombu. Dobrá, vím, že je to už druhá atomová bomba za posledních pár dní a někteří ze čtenářů ze mě možná začnou být trochu nervózní (co ten chlap vlastně po večerech v té dílně vyrábí?), ale nešť: vždycky mě inspirovaly příběhy chytrých lidí, kteří se dali dohromady a společně přišli s něčím novým. Los Alamos bylo Silicon Valley a Apple a Google 40. let. To, co dokázali s tužkou, papírem a logaritmickým pravítkem, si zaslouží respekt, a nemyslím si, že to nějak umenšuje fakt, že jim z toho vyšla zrovna atomová bomba. Koneckonců, prošel jsem si muzeum v Hirošimě a nebylo mi z toho hezky. Ale i tak. Klobouk dolů.
A pak už zase mažeme zpátky. Dneska skutečně odpočinkový den, na tachometru nemáme víc než 90 mil - míň než polovinu toho, co obvykle. Stejně luxusní máme dnes i spaní: vzal nás k sobě na byt Chris, kolega z couchsurfingu. Ornitolog, co se přestěhoval se svou přítelkyní z Kalifornie do Nového Mexika, koupili si tu dům (takový ten co zvnějšku vypadá jako pueblo), pěstují tu husy a slepice a včely a vůbec to vypadá, že se jim tu líbí. Při večeři přicházíme na to, že Chris je milovník a znalec horkých pramenů, takže nám do mapy přibylo několik dalších puntíků, které "nemůžeme minout". Teď už jen abychom stihli to letadlo zpátky...
RSS