V kraji horkých pramenů
|
|
Hedvika, 16. 4. 2014
Dneska hlásíme první ztráty - pohřbili jsme ručník. Ještě včera v Novém Mexiku s námi spokojeně cestoval a dnes v Coloradu jsme zjistili, že už není na palubě. Nevíme kdy, jak ani kam se poděl. Copak o to, kdyby byl náš, popřáli bychom mu spokojený zbytek života ve Spojených státech. Ale ručník patří autopůjčovně, byl součástí výbavy auta, a jestli nám kvůli němu zabaví celou třicetitisícovou kauci, kterou jsme na začátku složili, tak se ještě k popukání nasmějeme.
Ale zpět k naší cestě. Náš hostitel Chris, u kterého jsme nocovali, je ornitolog (ano, i tím se prý dá uživit) a včera večer nám doma u krbu přísahal, že tady ve Státech jsou celá hejna zajímavých ptáků a jiné havěti a že strávit tu jen měsíc je strašlivě málo. Bohužel, naši dovolenou nastavit nemůžeme, tak jsme si z jeho tipů aspoň vybrali pár horkých lázní, ke kterým má stejně vřelý vztah jako my.
Hlavním programem dnešního dne byl přesun pod masiv San Juan. To je ta část Rocky Mountains, kam jezdí v zimě lyžovat odpadlíci, kteří nemají dostatečně tučnou kreditku, aby trávili zimní sezónu o pár set mil dál v Aspenu. Za cíl jsme zvolili historické hornické městečko Durango, které leží pod horami (což v překladu znamená výšku asi 2000 m.n.m.). Cestou jsme ale měli v plánu vycachtat se v některém z těch mnohých - doporučených - horkých pramenů, kterými Rockies oplývají.
Myslím, že co se horkých pramenů týče, můžeme se považovat za zkušené matadory. Rochnili jsme se už leckde, v Evropě i v Asii. Musím ovšem přiznat, že Američané se asi nejvíc přiblížili myšlence japonských onsenů, které jsou nám svou filosofií tak nějak nejblíž. Říkám to nerada a jako Evropana mě to - u vědomí obrovského potenciálu termálů v Maďarsku, na Slovensku a kdovíkde ještě - vyloženě mrzí, ale zkrátka je to tak. Americké horké prameny mají svá pravidla: Především je celý komplex označen jako "zóna šepotu". Žádný halas, hluk, špoluchání, pokřikování, zvonění mobilů, ba ani hlasitější mluva se netoleruje. Lidi sem chodí odpočívat - a na to potřebují klid. S tím šplouchání je to trochu obtížné, protože se musíte naučit vyvlnit se z bazénu ven nenápadně a bez cákání, asi jako Halle Berry v Dnes neumírej. A když to dělá problémy nám, dovedete si asi představit, jak v téhle disciplíně obstojí stopadesátikilový americký důchodce. Každý horký bazén má omezenou kapacitu, která je na břehu napsaná a která odpovídá tomu, že když se bazén úplně naplní, všichni mohou bez obtíží natáhnout nohy a ruce, aniž by souseda šťouchli do žeber. Situace, kdy čekáte na to, až se někdo v davu zvedne z horké vody, a doufáte, že jeho zadek je aspoň tak velký jako váš, abyste se mohli vmáčnout na jeho místo, tady tedy nenastává. V horkých pramenech se taky zakazuje "chlípné chování", takže se nemusíte obávat, že vás v extázi pokope párek teenagerů. Do některých lázní mají děti vstup povolen až od určitého věku, jinde se ale věkovým omezením nezabývají - a vlastně ani není proč, protože je z provozu vyřadí ostatní pravidla. Nutnost neřvat eliminuje mrňata do tří let věku, potřeba sedět v teplé vodě v klidu a nešplouchat vytřídí děcka tak do dvanácti, zákaz nemravností odstraní vše do osmnácti let a nutnost vydržet celou dobu bez SmartPhonu v ruce efektivně vyřídí ten zbytek. Klientela lázní má tedy věkový průměr 65+ a všude je klídek, pohoda a až meditativní ticho.
V lázních Ojo Caliente, kam jsme se dostali dnes kolem deváté ranní, nabízejí asi šest nebo sedm bazénů o teplotě od 30 do 40 stupňů a líně se mezi mini překulovat nás bavilo skoro dvě hodiny. Jediné, co by tu měli ještě poladit, jsou ty scenérie - výhled na poušť, sem tam s nějakou skálou, není zrovna estetický trhák. Kromě řádného vymáčení v horké vodě jsme tu ale narazili na jeden z klíčových amerických kulturních aspektů - lemonade stand (stánek s limonádou). Prodej limonády má ve Státech dlouhou tradici a je typickou první snahou dětí o to vydělat si nějaké vlastní peníze. Nakrájet pár citronů a smíchat je s vodou, ledem a cukrem zvládnou děti už kolem pěti let věku, a když pak svůj produkt prodávají na ulici, kalíšek za pár centů, kolemjdoucí dospělí jim s chutí zaplatí nejen kvůli limonádě samotné, ale zejména proto, aby v prckovi utvrzovali podnikatelského ducha a přesvědčení, že Amerika je země neomezených možností. Prodejci, kterého jsme před vchodem do lázní potkali my, bylo odhadem tak kolem pěti let a byznys ještě neměl úplně zmáknutý: když jsem ho poprosila o limonádu, dlouze se zahleděl na opodál stojící maminku, jestli mi teda může nalít, a když jsem se zeptala, jestli si ho smím vyfotit, tak se, chudák, rozbrečel. Nojo, tvrdé podnikatelské prostředí...
Abych se ale vrátila k těm lázním! Co se výše zmíněných scenérií týče, v tomhle ohledu jsme si víc slibovali od dalších lázní na naší cestě, Pagosa Springs. Chris nám je doporučil s tím, že prý jsou to vůbec největší horké lázně v celé Americe. Podle plánku, který jsme studovali, je to možné - nabízejí 15 bazénů, a dalších 8 při zaplacení VIP příplatku. Výhled na okolní třítisícové vrcholy je navíc skutečně magnificentní. Bohužel, magnificentní byla i cena za vstup: 25 dolarů za každého se nám přece jen dát nechtělo. A tak tyhle lázně vynecháme (minimálně dvoje by nám měly přijít do cesty ještě zítra) a zbytek odpoledne trávíme v Durangu.
Jedná se o typické městečko Divokého Západu, ale trochu jinde a jindy, než bydlel Vinetouch s Oldou Šetrným. Sem už dorazil železný oř (dokonce tu můžete podniknout výpravu parní úzkokolejkou do Slvertonu, ale celá cesta trvá asi čtyři hodiny, čili jsme to oželeli) a domky v ulicích jsou z cihel. Kromě toho se tu dá dát místně pražené kafe - to, co jsme dostali v Durango Coffee Rosters, se skutečně ze všech těch hnědých nápojů, co jsme v Americe pili, asi nejvíc blížilo kávě - a ve městě taky operuje pět místních minipivovarů. Abychom nemuseli losovat, kdo si v některém z brewpubů dá pintu a na koho zbyde řízení, nakládáme autoledničku výběrem místních lagerů, alů a IP a míříme do kempu za mestěm. Že budou zimní spacáky a čepice v noci potřeba, je jasné. Tiše doufáme, že ta zatracená zima uspí i kolem žijící černé medvědy. gg
RSS