Přes hory a pod horami
|
|
Honza, 17. 4. 2014
Možná se našim laskavým čtenářům bude zdát, že se začínám opakovat, ale ráno vstáváme do nemilosrdné zimy. Včera večer nás hodná paní v informacích donavigovala do moc pěkného kempíku v horách (navíc zdarma), kde nás uspávalo šumění borovic, ale za lesní idylu platíme nadmořskou výškou: 2200 metrů nad mořem, a s tím spojeným pádem rtuti v teploměru. Kolik ukazoval v noci se raději neptám, ráno jsme ho přistihli na -2 stupních Celsia, a že pro kopce kolem do tábořiště slunko nemohlo, nezdálo se, že se vydá někam výš.
Hřejeme si ruce o kafe, Hedvika balí ruce do rezervních ponožek a tak rychle, jak jen to jde, vyrážíme do údolí za sluníčkem a teplem. Dnes nás čeká vyloženě horská pasáž celé cesty: Zhruba dvěstěkilometrový okruh parkem San Juan, který nás vezme přes několik horských sedel do výšky přes 3300 metrů nad moře. S obavami okukuju auto ze všech stran a přemýšlím, jestli to zvládne. Už jsme si zvykli na různé skřípání a vrzání, které během jízdy vydává, na podivný puch, který se line z klimatizace vždycky, když si troufneme zapnout topení (já odhaduju, že někde v trubkách je chcíplá myš, Hedvika je zastáncem teorie zapadlého vejce), nicméně až do dneška nás vozilo spolehlivě. Tohle pro něj bude zkouška ohněm.
Volantu se chápe Hedvika a vyrážíme vzhůru. Ráz krajiny rychle mění: Ještě před pár dny jsme se brodili v písku v poušti, včera se nám nad hlavami kymácely sosny a teď necháváme s každým metrem jaro dole v údolí a kolem nás se rozlézají sněhová pole. Výhledy na kolemstojící čtyřtisícovky jsou úžasné - na fotkách bude samozřejmě vidět zase prd, ale věřte mi, když říkám, že byla radost se podívat.
Jedna věc jsou ale horské velikány v dálce, jiná kontakt s blízkou realitou: Čím výše jsme, tím je zřejmější, že tu zima ještě neřekla poslední slovo: Jezera jsou zamrzlá. Vyhlídky zasypané sněhem. Hospody v malebných horských městečkách na cestě zavřené. "Minulý týden nám tu skončila lyžařská sezóna," informuje nás majitelka jediného otevřeného bistra v Silvertonu. "Tady to začne žít tak za měsíc." Dáváme si tedy alespoň na cestu obří dávku lívanců (jako obvykle jednu porci pro nás pro oba, ani tak ji nedokážeme spořádat celou) a jedeme dál.
Necelý kilometr před městečkem Ouray se mé temné obavy naplňují: diskotékou světýlek na palubní desce a smradem od předního kola nám auto dává najevo, že už toho má dost. Naštěstí to nevypadá na nic vážnějšího - jen mírně připečená brzda na jednom disku. Necháváme Žábu chvíli odpočinout a dáváme dohromady strategii pro další cestu (pokud možno nebrzdit, a když, tak ne v zatáčkách, kde dostává vnější kolo extra zabrat). Říká se to hezky, ale při představě, že nás do večera ještě čeká dvoukilometrový sešup, mi není nejlíp.
Městečko Ouray nám všem poskytlo základnu pro rekonvalescenční zastávku: Já si dal pivo na spravení nálady, Hedvika si pořídila rukavice proti nočnímu mrazu a auto dostalo šanci pořádně vychladnout. Osvěžní těla i ducha završujeme v nedalekém Orvis Hot Springs - zatím asi nejlepším horkém pramenu, který jsme v USA navštívili, s úžasnými výhledy na zasněžené horské velikány, trávníkem plným rozkvetlých pampelišek a bazénky s vodou od příjemně teplé až po čtyřicetistupňový hrnec na raky.
Cesta z hor dolů je nakonec (a naštěstí) mnohem méně dramatická, než jsme se obávali: Silnice se kroutí umravněně, jako by věděla, že po ní jede auto, které má k teréňáku dál, než já k metrosexuálovi. Zase pozorujeme pozvolnou proměnu krajiny kolem: zima -> předjaří -> jaro a než se nadějeme, je tu zase poušť.
Přejíždíme hranice státu Utah, krajina se v podvečerním slunci zbarvuje do nachově červena a na obzoru začínají vyskakovat skály fantastických tvarů. Bohužel z toho moc nevnímáme: na tachometru už máme přes 400km, slunce je těsně nad obzorem a kemp, se kterým jsme na dnešní noc počítali, je beznadějně plný. Narychlo vybíráme náhradní lokaci a mažeme dál, hladoví a unavení jak psi.
Náš definitivní cíl však nakonec předčí všechna naše očekávání: Gooseneck State Park, kam dorážíme krátce po západu slunce, je malinká rezervace s volným kempingem přímo na hraně zhruba tři sta metrů hlubokého kaňonu, kterým na dně teče řeka. Místa tu jsou kilometry na každou stranu. Takhle nějak jsem si přestavoval nocování v USA.
A to nejlepší nakonec: teď je 22:00 a já tohle píšu, zatímco sedím venku jen v tričku. Teploměr ukazuje příjemných dvacet stupňů. Hvězdy svítí jak o život.
To jsou chvíle, kdy člověk miluje cestování...
RSS