Oddychový den
|
|
Hedvika, 18. 4. 2014
Znáte to - každý lyžařský zájezd něco takového má: jeden den, kdy se děcka nemusejí drápat na sjezdovku, ale tráví čas lelkováním, koulováním a tak. No a nám to vyšlo na dnešek. Samozřejmě jsme to tak na začátku neplánovali, a ještě ráno jsme se - tentokrát do sluníčka, modré oblohy a příjemných 12 stupňů - budili s tím, že toho musíme dnes stihnout opravdu hodně. Prvním bodem cesty bylo Monument Valley, pak přejezd k Antelope Canyon a poté přesun tak blízko ke Grand Canyonu, jak jen to půjde. Jenže to celé tak nějak neklaplo.
Do Monument Valley jsme to ráno měli přijatelných 120 mil cesty, tedy asi dvě hodinky. Tenhle park leží na území idiánského kmene Navajů. Jestli si, milé děti, vzpomínáte, jak v knížkách Karla Maye indiáni vykřikovali, že se nikdy nenechají od bledých tváří zavřít do rezervací, tak už v nich jsou. Navajové asi vykřikovali nejvíc, protože jejich rezervace zabírá skoro čtvrtinu Arizony, o přečuhujících kouscích do Nového Mexika, Colorada a Utahu nemluvě. Že je v indiánské rezervaci, to pozná turista například podle množství krámků s domorodými šperky, vystrčenými přímo u silnice, a taky podle dopravních značek, na kterých je napsano třeba "Navajové vám doporučují se za jízdy připoutat". Což jejich náčelník při jízdě na svém divokém mustangu nepochybně dodržuje.
Zdá se, že se indiáni v rezervacích nemají zas tak špatně. Jednak jsme ještě nepotkali žádného, který by vážil pod sto kilo, a druhak, když jsme u brány parku zamávali svým draze koupeným pasem do všech národních parků v USA, indiánka se zasmála, až se jí třásly faldy, a naúčtovala nám deset dolarů za vstup, jen to fiklo. Jasně, peníze do státní kasy jsou fajn, ale peníze v indiánské kapse jsou přece jen lepší. Hned nám taky doporučila, že si máme objednat soukromého průvodce a projížďku údolím na koni. Podobně proobchodní charakter měla i návštěva informačního centra v Monument Valley, kde si sice můžete koupit mokasíny, čelenku a péro, ale kudy máte jet dál, to se od nikoho nedozvíte. Nakonec jsme s vybledlé mapky na stěně vydedukovali, že máme dvě možnosti: asi sedmnáctimílovou autoprojížďku dál do údolí mezi skaliska, nebo třiapůlmílovou pěší túru k severnímu okraji parku.
Když jsme se rozhodli pro autoprojížďku, abychom si z údolí prohlédli více, byli jsme si plně vědomi toho, že silnice je označena jako "unpaved dirt track", tedy neasfaltová prašná cesta - to nás ale na americkém středozápadě nepřekvapilo. Co nás překvapilo, byla její reálná kvalita: kameny trčící třicet centimetrů ze země seděly v pískovém lůžku třicet centimetrů hlubokém, takže jsme na prvním půlkilometru cesty testovali, jestli našemu vozítku raději prorazit podvozek (světlá výška není nejvyšší), nebo ho zahrabat do písku (výkon není z nejsilnějších). Nakonec jsme se zbaběle vrátili zpět a i tak si otírali pot zdaleka nejen z čela. Shodli jsme se na tom, že na takovou túru bychom si netroufli vzít ani naši, přece jen o poznání obratnější, Oktávku. V údolí na prašné cestě ovšem statečně mizely jeden za druhém karavany, dodávky, ale také městská vozítká - různé Nissánky, Toyotky a Hondičky. Nakonec to tedy asi bylo fakt jen o odvaze. Pro úplnost ovšem musíme dodat, že návrat žádného z těch aut už jsme neviděli.
My jsme tedy nakonec skončili na pěší túře kolem jednoho ze skalních monumentů, což se ve finále ukázalo jako skvělá volba. Pěšina nabízela super výhledy na okolní skály a kromě dvou ještěrek a pěti chlupatých housenek jsme na ní nepotkali živou duši.
Z Monument Valley jsme vyrazili na přesun k Antelope Canyonu. Antilopí kaňon, to jsou ty fotky, které vypadnou, když dáte na internetu hledat nejhezčí parky v Americe: vodou ohlazené, barevně pruhované, červeno-růžovo-bílé skály. Velmi fotogenické. Aby se to nepletlo, tenhle kousek země patří taky indiánům Navajo, takže jsme opět čekali mastné vstupné. Jenže kromě přesunu a počítání, kolik nás to bude stát, nám taky došlo, že je dnes pátek, navíc začíná velikonoční víkend, a že by tedy mohl být problém sehnat místo v kempu (viz nepříjemný zážitek ze včerejška). A my bychom zrovna dnes, po třech dnech táboření v divočině, užili nějakou tu sprchu a pračku. Honza tedy hbitě navrhl, abychom se nejdřív přihlásili do kempu pár mil za Antilopím kaňonem a na prohlídku vyrazili až poté. Kemp se shodou okolností nachází v Národním parku Glen Canyon, kousek od vodní nádrže Lake Powell. Rangerka u brány ale narozdíl od indiánky v Monument Valley na naše zamavání předplaceným pasem slyšela, takže vjezd do parku máme gratis a platíme jen poplatek za kemp. Jakmile ale usalašíme Rosničku na stanovený kempový plácek, je nám jasné, že naše odhodlání vracet se znovu do Antilopího kaňovu se rovná nule. Chvíli licitujeme nad méně ambiciózními cíli - zajet aspoň do města pro benzín třeba - ale nakonec je naše vůle příliš slabá i na to. Od druhé odpolední tedy vlastně jen vyřizujeme resty a sbíráme síly: doplňujeme blog (kemp má wifi!), zabíráme na celou čtvrthodinu společnou sprchu, pereme a sušíme špinavá trička, pečeme k večeři americkou zauzenou slaninu (Honza trval na tom, že ji musíme vyzkoušet, takže díky tomu je teď auto umaštěné i na přístrojové desce a celé voní řeznictvím), popíjíme durangská ručně dělaná piva a opodál máme v ohništi připravenou hraničku - večer hodláme chvíli posedět u ohně. Nojo, asi to dnes nebyl moc vzrušující program, ale oba už jsme chvíli oddychu potřebovali.
Na zítřek máme na devátou ranní rezervovanou prohlídku Antilopího kaňonu i s průvodcem a pak se chceme přesunou k největší atrakci tohohle regionu: ke Grand Canyonu řeky Colorado (který je - světe, div se - v Arizoně). Jak to tam o velikonočním víkendu bude vypadat, ví jen Manitou - ale tyhle starosti si budeme dělat až zase zítra.
RSS