Jak jsme neviděli Grand Canyon
|
|
Hedvika, 19. 4. 2014
Jak už jsme včera zmínili, dnes jsme měli splatit dluhy za včerejšek, kdy jsme se - přiznejme si to - trochu flákali. V plánu byl Antelope Canyon, přesun na severní okraj Grand Canyonu, tůra po jeho okraji a odjezd do národního parku Zion. Celkem dobře přes tři sta mil, fakultativní výlety v to nepočítaje. Ani mně samotnému nebylo moc jasné, jak to všechno chceme stihnout.
Začali jsme ráno hezky zčerstva - podle instrukcí, které jsme dostali ohledně návštěvy Antelope Canyonu včera e-mailem, máme čekat v pozoru na parkovišti před kaňonem v 8:15. Už jen zjistit, kdy vlastně bude 8:15, není úplně jednoduché: poslední dva dny střídavě přeskakujeme mezi Utahem a Arizonou, které sice mají stejné časové pásmo, ale Arizona neuznává letní čas, takže ve výsledku jsou Arizoňané o hodinu jinde. A když už si myslíme, že jsme přišli věci na kloub, zjišťujeme, že se navíc nacházíme na autonomním území státu Navajo (který je půlkou v Arizoně a půlkou v Utahu) a Navajové mají o časových pásmech ještě trochu jiné představy. Hodiny tedy odhadujeme spíš intuicí.
Do Antelope Canyonu se dnes už nedá jít na vlastní pěst, to bylo možné naposledy před dvaceti lety. Ve 21. století je třeba si zaplatit průvodce. Na smluvené místo dorážíme jako první a už od prvního pohledu nám začíná být jasné, že jsme se dostali do mlýnku masové turistiky: u parkoviště čeká flotila alespoň dvaceti teréních pickupů společnosti, od které jsme si výlet do kaňonu objednali. A takových firem tu operuje 6. Že se nebude jednat o intimní procházku liduprázdným skalnatým údolím jsme tušili, ale davy, které se k atrakci hrnou, nás přece jen trochu děsí.
V 8:45 nás naháněči nakládají na korby pickupů (14 lidí na káru, aut v první vlně vyjíždí 6) a celá flotila vyráží po písečném dně řeky vstříc estetickým zážitkům. Zhruba po čtvrthodině cesty, kdy nám jemný pouštní písek stihne vlézt do očí i jinam, nás všechny vysypávají před nevelkou škvírou ve skále a naše setkání s Antelope Canyonem může začít.
Asi nemá cenu rozvláčně popisovat, co je tenhle kaňon zač a čím je tak proslulý. Fotky z něj patří mezi ty nejznámější ze Států vůbec a viděl je už nejspíš úplně každý - pokud přece jen nevíte, o co se jedná, obrázky u článku vám pomůžou se rozpomenout. Dalo by se jistě dlouze povídat o hře světel a stínů na pískovcových stěnách kaňonu, které pronikající sluneční paprsky rozehrávají do úžasné palety jemných barev, ale zrovna tady platí, že jeden obrázek vydá za tisíc slov. Za sebe můžu říct, že i naživo vypadají ty scenérie právě tak dobře, jako na fotkách (ne-li lépe) a že i přes hory turistů a poměrně velké množství $, které jsme za výlet vysolili, jsem velmi rád, že jsem se do něj mohl podívat. Jako určitá míra fotogeničnosti místa snad může posloužit fakt, že i my, tvorové fotografování příliš neholdující, jsme si z Antelope Canyonu přinesli přes šedesát obrázků. Doufejme, že alespoň jeden z nich bude za něco stát.
V kaňonu - který sám o sobě není delší, než půl kilometru - se kocháme dobrou hodinu, načež nás opět naženou na korbu dobytčáku a my znovu chroupáme písek na cestě zpátky. Pak ještě vyřídit nákupy, nabrat benzín - a hele, ono je skoro poledne. Náš nabitý denní rozvrh se začíná povážlivě kymácet. Další díru pod čáru ponoru mu vyrobí uzavírka silnice 89, která tvoří nejkratší spojnici mezi námi a Grand Canyonem, naší další plánovanou zastávkou. Hedvika začíná pochybovat, ale já mám jasno: Chci vidět Grand Canyon! Vyrážíme tedy oklikou, která nás bude stát dobrých 60 mil navíc.
Mažeme si to tedy směrem na město Kanab a během cesty diskutujeme, kde asi dneska budeme spát? Že nestihneme dojet do našeho původního cíle Zionu je jasné. I kdybychom to stihli, bude tak pozdě večer, že najít místo v kempu bude prakticky vyloučené: jeden ze dvou kempingů, které obvoláváme, je plný už teď. Druhý nepřijímá rezervace - ale vzhledem k tomu, že je víkend a ke všemu Velikonoce, bude večer narvaný jakbysmet. Kempingy nahoře v Grand Canyonu jsou na zimu zavřené. Zřejmě nás tedy čeká nějaké odpočívadlo u cesty, kterých tu ale pohříchu není moc...
Z truchlivých úvah nás vysvobozuje až cedule ve městečku Fredonia, která nás lakonicky upozorňuje, že silnice 67 směr Grand Canyon je přes zimu zavřená. Zdá se nám to podivné, vzhledem k tomu, že venku je pětadvacet stupňů Celsia a všechno kolem kvete a zelená se jak o život, ale rangeři na blízké stanici nám tuhle informaci potvrzují: Přístup na severní okraj Grand Canyonu je zavřený až do půlky května. Alternativní cesta existuje, ale je nezpevněná a v oblasti pršelo, takže by ji nedoporučili ani lidem s opravdovým 4x4, o naší dýchavičné Žábě nemluvě. Další možnost je cesta na jižní okraj, ale to by znamenalo další 4 hodiny cesty.
Házím ručník do ringu: Grand Canyon tedy neuvidíme. Udělali jsme všechno, abychom se mu dostali na kobylku, ale nebylo nám přáno. Život je prostě občas takový. Otáčíme vůz a míříme k finálnímu cíli dnešního dne, který rázem nabývá reálnějších obrysů: Národní park Zion, kde nás zítra čeká - jak doufáme - nějaká opravdová tůra. Kempy uvnitř parku jsou dle předpokladů oba plné až po vrch (však je v nich jen nějakých 300 míst, že ano...), ale podaří se nám chytit plac v kempíku těsně před hranicí parku a ještě stíháme večer vyrazit na první ochutnávku zítřejších magnificentních scenérií. Vypadá to hodně dobře, Hedvika bude mít určitě zítra o čem psát.
Na závěr všeho si ještě večer okořeníme život návštěvou nedaleké hospůdky - jídlo je sice o něco méně fantastické, než majitelé kempu slibují, ale vzhledem k tomu, že restaurace je zároveň i farma, vypouštím alespoň Hedviku na závěr mezi všudypřítomné hospodářské zvířectvo. Když si ji po dvaceti minutách vyzvedávám - pokousanou od shetlanských poníků, poklovanou od hus, kachen a slepic a počůranou od králíků - je spokojená a my můžeme udělat tečku za dalším dnem. Dobrou noc.
RSS