Z hor do města hříchu
|
|
Hedvika, 20. 4. 2014
Když jsme se včera od rangerů v Kanabu dozvěděli, že Grand Canyon je pro nás definitivně nedostupný, a debatovali jsme o dalších možnostech, kam vyrazit, připomněli nám rangeři, že o velikonočním víkendu lidi nejen cestují na celé tři dny někam ven, ale ministerstvo je ještě podpořilo tím, že na velikonoční víkend umožňuje vstup do národních parků zdarma. To je celkem pomoc do chalupy, protože normálně stojí jeden vstup až 25 dolarů. To tedy znamená, že lidi nebudou u vstupních bran do parků tvořit fronty, ale rovnou celé hromady. Když jsme před rangery zmínili plán zajet se i přesto podívat do národního parku Zion, jeden z nich lakonicky poznamenal: "Hele, děcka, Zion je zoologická furt - Velikonoce, nevelikonoce."
Ze včejrejšího Honzova blogu už jste jistě pochopili, že jsme se nenechali odradit, a dokonce jsme včera večer v Zionu vyzkoušeli první malý trek asi na necelou hodinku. Lidi tam sice byli, ale ne nepřekonatelně moc. Dneska jsme si vyhlédli půldenní túru přímo v centrální části parku - a teprve dnes nás zionská zoologická pohltila naplno. Parkoviště před návštěvnickým centrem má místo pro stovky aut, protože do parku samotného auta nesmějí. Návštěvníci se z nich na parkovišti přesypou do kyvadlových autobusů, které pak turisty rozvážejí na začátky jednotlivých túr. V průběhu celého procesu se turisti třídí: První skupina se autobusem jen projede a pořídí pár fotek, ani z něj nevystoupí. Druhá skupina vystoupí u jednodušších túr. Ta další se nechá vyklopit u těch těžších, ale po chvíli zjistí, že bude lépe se zase otočit a strávit zbytek dne v blízké restauraci. My jsme si pro jistotu vybrali trek Angels Landing, označený jako "náročný", u nějž jsme doufali v nejmenší davy. Řidič kyvadlovky, který celou cestu komentuje, co pasažeři kolem vidí, se nenápadně zmínil, že zrovna tenhle trek je pověstný, protože je náročný nejen fyzicky, ale i kvůli závratím, takže aby si případní zájemci dobře rozmysleli, co dělají. Nenechali jsme se odradit a vyrazili na začátek pěšiny. Tam stála infotabulka s tím, že Zionský park je pěkná divočina, kde se prohánějí divoké kousavé veverky (doplněno barevnou fotografií pokousaného turisty) a zběsilí jeleni, z nichž jeden pře pár lety pokopal dítě (doplněno poznámkou, že inkriminovaný jelen nikdy nebyl dopaden a dodnes beztrestně běhá po Zionu). Jo, a nechyběla informace, že na túře Angels Landing umřelo od roku 2004 šest lidí. Inu, překontrolovali jsme batůžky, jestli máme v případě nouze čím utlouct veverky a jeleny, přeleštili své pojištěnecké kartičky s telefonním číslem, kam budeme volat pro záchranný vrtulník, a vyrazili do akce.
Cesta na Angels Landing měří asi 4,5 km a chodí se tam a zpátky. A musím přiznat, že ten betonový chodníček, zcela schůdný i pro vozíčkáře (možná s terénními kolečky) na mě vůbec nepůsobil dojmem, že by na něm někdo mohl umřít - snad jedině na srdeční záchvat z okolních scenérií. Chleba se ale začal lámat v závěrečném kilometru, kde se cesta změnila v řetězovku. Docela mě překvapil zdejší přístup k bezpečnostním opatřením: předpokládala jsem, že do takového terénu už dnes vůbec není v Americe možné pustit živé lidi, ale Utah holt asi není tak úplně Amerika. Před začátkem řetězovky stála cedule v tom smyslu, že vstup je na vlastní nebezpečí a kdo tam umře, má to blbý. Tahle poznámka odfiltrovala poslední zbytky turistů, kteří se vyšplhali až sem, a na řetězech zůstaly vlastně jen bandy teeenagerů, kteří si chtěli vyzkoušet trochu adrenalinového vzrušení. Spousta z nich sice postupem času zjistila, že jsou smrti blíž, než by si možná přáli, a zůstávali na řetězech zavěšení za ruce, nohy, batohy, tkaničky, uši a další kousky, vykřikujíce u toho "that's horrible" a "how terrifying". To je kapku zdrželo, takže jsme je mohli předejít a v klidu se rozhlédnout z vcholové vyhlídky do Zionského kaňonu. Vzhledem k tomu, že jsme celou túru zvládli trochu rychleji, než popisoval průvodce, stihli jsme po ní ještě krátkou procházku k blízkému vodopádu, ale Honza prohlásil, že jednak málo teče a druhak se pod ním nedá vykoupat, takže se to nepočítá a budeme muset najít ještě nějaký jiný. Popíjením ledové kávy (opět hnus) na trávníku jsme se pak rozloučili s národním parkem Zion, naskákali do auta a vypravili se na další přesun. Když říkám "naskákali jsme do auta", znamená to, že já jsem sedla za volant, Honza vydal instrukce "teď na Hurricane, pak na St. George a potom po dálnici do Vegas - jo, a cestou vem benzín" a za chvilku už se ze sedadla spolujezdce ozývalo tiché pochrupávání.
Las Vegas jsme původně měli v plánu jenom po dálnici projet - celé město je vlastně zajímavé jen tím, že je v něm legální hazard, prostituce a měkké drogy, takže se sem sjíždějí Američané ze sousedních států, kde je tohle všechno zakázáno, a toho všeho si tu plnými (nejen) hrstmi užívají. Pak nám ale nějaký známý známého řekl, že Vegas se prostě musí vidět - no a když musíš, tak musíš. Dneska nám to všechno báječně zapadalo do plánu, protože jsme do města příjížděli kolem páté, takže jsme měli dost času na to projít si pěšky Downtown, tj. starší část města v kolí Fremont street, kde jsou podniky z minulého (rozuměj dvacátého) století, a pak vyrazit autem projet tzv. Strip, tedy novější část města s obřími megacasiny, falešnou Eiffelovkou, falešnou sochou svobody a všudypřítomnými neony. Tou dobou už by se mělo stmívat, takže si záplavu neonů bohatě užijeme, vyfotíme a tak vůbec. Fungovalo to skoro dokonale, až na několik drobností. První zádrhel bylo parkování: v černošské čtvrti jsme našli parking tak podezřele volný, že jsme si na něm auto nechat netroufli, a na placeném parkovišti, které jsme vypátrali následně, po nás automat chtěl čtvrťáky (benzínkám ani parkovacím automatům české karty nechutnají), kterých jsme měli jen na asi hodinu parkování. Vyběhli jsme tedy na Fremont street - a tam to byla taková divočina, že se mi z toho rozpadly sluneční brýle. Nákupem nových - a jednoho koktejlu k tomu - se nám ale čtvrťáků nahromadilo dost na to, abychom si ve Vegas sedli na menší večeři (smažené kuřecí stripsy vydýchává Honzoův žlučník ještě teď). Do auta jsme tedy sedali akorát tak se zapadajícím sluníčkem, ale naše představa, že na Stripu někde zastavíme a porozhlédneme se kolem, byla velmi naivní. V okolí jsou samozřejmě jen podzemní garáže místních hotelů a casin, kam se naše autíčko s ložnicí na střeše rozhodně nestulí (kromě toho by nám asi nikde nevěřili, že jim jdeme rozbít bank). No a ten velký prázdný flek na mapě, od kterého jsem si tolik slibovala, byla fontána Bellagio, ve které fakt zaparkovat nešlo. Takže jsme si neonů užili jen z auta a po pár minutách už se vlastně docela těšili, až z toho blázince zase vypadneme někam, kde bude větší klid.
Teď kempujeme poblíž severní strany jezera Lake Mead, asi patnáct mil od Vegas, kde sice žádný oficiální kemp není, ale povoluje se tady tzv. boondocking, tedy parkování karavanů nadivoko. Okolí nám přijde nic moc, ale třeba je to tím, že už je tma a není nic vidět. Kolem každopádně ještě po nás projela asi tři nebo čtyři další auta - sami tu tedy rozhodně nebudeme. Zdá se, že v okolí Las Vegas se klidné místo prostě asi najít nedá.
RSS