Pouští a ... zase pouští
|
Honza, 21. 4. 2014
K ránu nás budí vytí kojotů, kteří vyjou jak... no, jako kojoti. Zatímco Hedvice se daří znovu usnout, já se po nějaké té chvíli převalování rozhoduju, že podle světla je už beztak den, a vyrážím na obhlídku okolí. Naše představa, že táboříme na břehu jezera, se ukazuje jako částečně mylná. Částečně proto, že břeh by tu byl, ale vody se jaksi nedostává. Lesknoucí se hladinu vidím o kus dál, vyrážím tedy na ranní koupačku... ale vzdálenosti klamou. Když po kilometru svižné chůze zjišťuju, že jsem tak v polovině cesty, vykašlu se na hygienu a jdu se raději zpátky nasnídat.
Dalším postupovým bodem je přehrada Hoover Dam. Dnes už asi není ani největší, ani nejvyšší, ani žádná jiná nej, ale respekt z ní jde pořád a jak ji v té poušti stavěli, si nedokážu moc představit. Čísla, která ji provázejí, jsou tak nesmyslně veliká, že se beztak vzpírají představivosti. Třicet pět tisíc kilometrů krychlových vody. Ročně čtyři miliardy kilowatthodin. Dva a půl milionu krychlových metrů betonu, který - kdyby z něj odlili hráz najednou - by chladnul sto dvacet pět let. Sto šedesát mrtvých během pěti let. Stavět něco takového dneska, tak... No, ve skutečnosti by dneska už nic takového nepostavili. Když se společnost, která přehradu stavěla, rozhodla ze dne na den snížit mzdy, dělníci jí pohrozili stávkou. Tak milá společnost všechny zaměstnance propustila a najala nové. Byly to tenkrát jiné časy. Zdráhal bych se říct, že lepší, ale - tu přehradu dostavěli o dva roky před termínem a bez navýšení rozpočtu. To člověka, odchovaného všelijakými Blankami a jinými tunely, přinejmenším udiví.
Z Hoover Damu pokračujeme (znovu) do Las Vegas, ale tentokrát skutečně jen projíždíme - koneckonců v jedenáct hodin dopoledne tu stejně každý slušný člověk vyspává opici. V mexickém fast foodu si dáváme překvapivě dobrou a levnou snídani, popovídáme si s paní z fastfoodu ("Češi? Můj druhý manžel byl Jugoslávec, to je skoro to samé!") a začínáme krájet míle skrz nevadskou poušť.
O zdejší poušti by se toho dalo napsat asi hodně, ale většina z toho by byla nebetyčná nuda, tak se toho vyvarujme. Jsou to míle a míle cest jak podle pravítka, kde se o jediné povyražení na pustopusté štěrkové planině starají pichlavé chomáče růží z Jericha a místy tu větší, tu menší kopečky, ovšemže zase ze štěrku. Občas se zničeho nic objeví v téhle pustině usedlost (dvě, tři maringotky slepené dohromady, u toho dvě auta a televizní anténa) a člověku až zatrne, když si představí, že v tomhle skutečně může někdo trvale existovat. A pak zase čtyřicet mil štěrkopísku, kam až oko dohlédne.
Zhruba na polovině cesty se z pouště zničeho nic vyloupne městečko Pahrump a v něm - světe, div se - vinice. Hedvika okamžitě zvětří příležitost k ochutnávce, která nedopadá vůbec špatně - jednu lahev si tak odvážíme s sebou. Vyptáváme se, jaké to je pěstovat v téhle poušti víno: Prý těžké. Permanentní zálivka, stínění před sluncem, sklizeň, která začíná v červenci v pět hodin ráno (a už tehdy je prý vedro na padnutí). Většinu hroznů beztak dováží z Kalifornie, místních pět hektarů vinic je spíš jen takový truc, aby se ukázalo, že když se chce, tak jde všechno. Každopádně víno nedělají vůbec špatné - a rozsáhlá místnost plná trofejí z nejrůznějších výstav a soutěží to jen potvrzuje. Pokud byste měli cestu kolem, stavte se - Pahrump Valley Winery rozhodně stojí za zastávku a je to široko daleko to nejpříjemnější, co můžete v nevadské pustině potkat. Přičemž "široko" a "daleko" je třeba vnímat v americkém měřítku.
A zase poušť a prach a silnice, jako když střelí. O jediné rozptýlení se nám starají kolemjedoucí kamiony, které se kolem nás vždycky proženou takovou rychlostí, že nás jejich úplav rozevlaje po celé silnici. Ale konečně, když už skoro nevěřím, že naše ta štěrkovna někdy skončí, dorazíme do místa určení - a není to jen tak ledajaké místo, ale kempík s vlastním horkým pramenem, který tu v originální plechové boudě mají už od roku devatenáct set pět. Cachtáme se dosyta a večer završujeme epesními míchanými vajíčky na slanině, doplněnými Merlotem z Pahrumpu a přátelskou konverzací s vedle parkujícími vousatci, co se svým karavanem objíždí stará hornická města amerického středozápadu. Musíme se posilnit - zítra nás čeká cesta přes Death Valley, a to prý bude teprve ta pravá poušť. Už teď se nemůžu dočkat...
RSS
Přidat komentář: