Propadáme depresi
|
|
Hedvika, 22. 4. 2014
Včera si Honza stěžoval, že jsme celý den nevyjeli z pouště. Věcně vzato - včera jsme na tachometru nakroutili slabých 200 mil, čili v jiné dny jsme pouště projelii ještě daleko víc. Ale pravda je taková, že po čtrnácti dnech dovolené, kdy jsme si jiné než pouštní krajiny užili jen na jediný den v horách Colorada, začínáme být na kilometry suchých šutrových plání s křovím poněkud alergičtí. Dneska jsme měli podniknout první krok ke změně, a sice překročit hranice do Kalifornie. Kalifornie je něco jako zamě zaslíbená - má moře, pláže, hory, vinohrady, prostě všechno, co člověk ke spokojené dovolené potřebuje. Včera tedy zasadili našim představám drobnou ránu sousedi v kempu, kteří se z Kalifornie odstěhovali, protože prý tam lidi nestojí za nic. Ale co - člověk nemá soudit, co nevyzkouší na vlastní kůži. Dnes jsme tedy vyrazili vstříc kalifornským hranicím.
Nevybrali jsme pro to úplně nejšťastnější kousek: zamířili jsme totiž směrem k Death Valley - Údolí smrti. Nejdřív jsme se ještě na nevadské straně zastavili v městečku Rhyolite, kterému se dnes říká Město duchů. Město vzniklo jako hornická osada na přelomu 19. a 20. století a během pár let se v něm usadilo 10 000 lidí. Během dalších pár let se ale zjistilo, že místní důl nevynáší tolik, kolik se původně předpokládalo, a ve dvacátých letech čítala zdejší populace celých 14 obyvatel. Město tedy bylo opuštěno a ponecháno osudu, což znamená, že se tam dnes dá vidět, jak dopadne civilizace, když ji necháte sto let přírodě na pospas. Pravda je taková, že nevadská poušť není žádný deštný prales, čili většina budov zpola spadne, ale o tom, že by si vegetace vzala město zpět, se mluvit nedá.
Po prohlídce Rhyolite už jsme zamířili do skutečného Death Valley. Obrázky rozpraskané, solnými usazeninami pokryté půdy zná asi každý. Nejnižší části údolí leží v nadmořské výšce několila desítek metrů POD mořem, čili je tam o poznání tepleji než v okolních kopečcích. Náš autoteploměr naměřil asi 30 stupňů, to je pro duben odpovídající. V plném létě prý je obtížné tudy i jen projet, protože na černém asfaltu tají pneumatiky. Nám ale ještě mrtvější než údolí samotné připadala horská část národního parku, v okolí Panamint Springs, kde krajina připomíná peklo: kilometry a kilometry červené a rudé strusky, která jako by nikdy neměla skončit. Na Réunionu mají takový kopec jeden a všichni se na něj chodí koukat, jak je strašlivý. My jsme tady autem jeli snad hodinu, a když jsme s nadějí zastavili u jakési vyhlídky, opět jsme se z kopce dívali jen na černočernou, na troud suchou krajinu. Do začátku se tedy Kalifornie moc nevycajchnovala.
Když jsme se z Údolí smrti konečně vyhrabali, objevila se před námi Sierra Nevada - nejvyšší pohoří kompaktni části Spojených států (skutečnou nejvyšší horu mají Američani detašovanou na Aljašce). Zastavili jsme se v prvním infocentru, které nám přišlo pod kola, a začali s tamější rangerkou diskutovat naše plány do budoucna. Ancient Bristlecone Pine Forest? Jo, ty čtyřtisícileté borovice opravdu stojí za vidění - ale teď zrovna máte smůlu, příjezdová silnice je kvůli počasí uzavřená. Národní park Yosemite? No, z naší východní strany na to zapomeňte, průsmyk se uzavírá na celou zimu a otevírá zpravidla až v červnu. Jiný způsob, jak se dostat přes Sierru Nevadu? Samozřejmě, šlo by to třeba po Highway 108, ale tu shodou okolností včera zavřeli kvůli sněhu - víte, napadlo ho tam teď fakt moc a nestačí to odklízet. A túry tady v okolí? No to je výborný nápad, máme tu skvělé výhledy na Mt. Whitney! Bohužel, dneska meteorologové vydali varování před pouštní bouří, takže bude lepší moc nevycházet. Vítejte v Kalifornii!
Nedá se nic dělat, situace je zralá na pořádné kafe. Na doporučení paní z informačního centra zapadneme v městečku Lone Pine do kavárny Espresso Parlour. Tam se potvrzuje varování našich včerejších kempových sousedů - poprvé se v Americe potkáváme s tím, že číšník i servírka jsou protivní jak činže. No nic - jsme tu kvůli kafi. Čisté espresso si sice dát netroufnu, natolik už mě Američani proškolili, takže si dávám affogato - espresso na vanilkové zmrzlině. I přes zmrzlinu je ale poznat, že espresso shot je udělaný z dobře pražené kávy a připravený velmi zručně. Zavedu hovor s namíchnutou baristkou a dozvím se (aniž by slečka opustila svůj našňupnutý výraz), že o pár kilometrů dál, v Bishopu, je pražírna, odkud berou čerstvě praženou jednodruhovku. Kalifornie získává první bod, i když v discíplíně, kde jsme to nečekali.
Než se do Bishopu dostaneme, zastavujeme ještě v internačním táboru v Manzanaru. Po útoku na Pearl Harbor potkal Japonce žijící v Americe vzdáleně podobný osud jako Židy žijící v Evropě - byli přestěhováni do koncentračních táborů. Taky žili v dřevěných barácích, taky se tam mačkali po desítkách a stovkách. Rozdíl byl ale v tom, že tady v Manzanaru japonské děti normálně chodily do školy, rodiče si po večerech chodili zatančit, kluci zahrát baseball a za celé dva roky vysídlení jich ze zde žijících 10 000 umřelo celkem 150, z toho 148 přirozenou smrtí. Z tábora dnes zbyly jen dva ukázkové dřevěné baráky a společenská budova, kde promítají film o životě v Manzanaru za války včetně záběrů projevu Ronalda Reagana, který se v 80. letech za vysídlení Japonců oficiálně omluvil. Všechna čest, že se Amerika dokázala s touhle nepěknou etapou historie tak decentně vyrovnat.
Po Manzanaru přibrzdíme ještě v městěčku Independence, kde zase mají pstruží sádky, a hlavně jejich historickou správní budovu z roku 1908. Celá scenérie se zasněženými horami na pozadí vypadá při troše snahy skoro jako Rakousko - a člověku se celkem přirozeně nabízí otázka, jestli kvůli tomu musel opravdu jezdit tak daleko.
V Bishopu si v podniku Black Sheep Coffee znovu dáváme opravdu dobré kafe (zatím se to zdá být jediná oblast, ve které Kalifornie skóruje) a zastavujeme v kempíku kousek za Bishopem, abychom vymysleli, co budeme uprostřed písečné bouře, hromad sněhu a uzavřených silnic zítra vlastně podnikat. Ještěže máme k dispozici ještě trochu nevadského Merlotu - jinak by se naše budoucnost pro příšti dny jevila v příliš černých barvách.
RSS