Na sever a na západ
|
|
Honza, 23. 4. 2014
Ráno se probouzíme do blankytného jitra a nálada mezi posádkou se po depresivním úterku znatelně lepší. Včerejší vítr, který chvílemi hraničil s vichřicí a znemožňoval vzhledem k riziku odfouknutí položit cokoliv kamkoliv, je pryč - na kolemstojících topolech se nepohne ani lísteček. Kvitujeme to s povděkem a abychom kvalitní start dne ještě podepřeli, vracíme se do nedalekého městečka na druhou snídani a nákupy. Pak, posilnění a připravení na náročný den, vyrážíme na dnešní přesun, který nás má vzít na sever k jedinému otevřenému průsmyku přes poslední hory, které nás ještě dělí od pobřeží Tichého oceánu.
Sierra Nevada, jak se pohoří jmenuje, má místy na výšku dost přes čtyři tisíce metrů a táhne přes 400 mil od severu k jihu. V naší oblasti přes něj vedou tři cesty. Když jsme se ale včera informovali na stav námi původně plánované silnice 120, která nás měla zavést rovnou do centra Yosemit, paní v informační kanceláři jen pokrčila rameny: Průsmyky jsou beznadějně zasypané sněhem a zůstanou tak nejspíš až do června. Ukazuje se, že poznámka v mapě "Silnice v zimě uzavřena" může znamenat i "Neprůjezdné deset měsíců v roce". Druhá silnice číslo 108 je na tom podobně, otevřou ji snad do konce týdne, ale v pátek má přijít další sněhová bouře, takže kdo ví. Zbývá nám tedy jediná - silnice 88 - zatím. Pokud ji v pátek nezasype sníh. Vidíme, že vyčkávání by se nám nemuselo vyplatit, a rozhodujeme se zaútočit na Sierru Nevadu ještě dneska. To bude znamenat hodně přes 200 mil po dost náročných cestách, pokud tedy nechceme zůstat na noc někde v horách, kde je jen sníh, zavřené kempy a hladoví medvědi.
První etapa cesty nás vezme téměř sto mil na sever. Cesta je ale o poznání zábavnější než krájení nekonečných pouštních mil: jedeme širokým údolím, z obou stran na nás shlížejí hory s vrcholky pocukrovanými sněhem a co chvíli na nás zpoza zatáčky vykoukne nějaké jezero. Jako bonbónek pak cestou odbočujeme k místu nazvanému Hot Creek, což je romantická horská říčka, do které ústí několik termálních vyvěraček - celé to vypadá velmi, velmi malebně. Bohužel se zdá, že na koupání si musíme nechat zajít chuť: přestože cachtání ve vodě tu bylo původně povoleno (byť "nedoporučeno", přičemž na ta opravdu horká místa upozorňovaly výstražné cedule), teď je celá řeka obehnaná drátěným plotem s tím, že je oblast "uzavřena až do odvolání". Jestli za tím jsou pokusy o zuřivé hájení přírody za každou cenu nebo snaha o ochranu amerických občanů před opařením, nevíme, ale dost nás to naštve - natolik, že prolézáme dírou v drátěném plotě (určitě nejsme první), nacházíme si krásnou zátočinku v místech, kde bylo původně koupání povoleno, a lezeme do vody.
Je teplá tak akorát - přičemž teplota se dá i regulovat: uprostřed, kde teče voda rychleji, je studenější; pokud si člověk chce přitopit, stačí rukou zahrabat do písčitého dna, kudy prosakuje horký pramen. Cachtáme se možná dvacet minut a vylézáme z potoka osvěžení, bez újmy na zdraví a troufám si tvrdit, že ani životní prostředí neutrpělo naší přítomností žádnou škodu. Na parkovišti ještě posvačíme tuňáka z konzervy a svorně při tom proklínáme všechny samozvané ochránce čehokoliv, co se snaží udělat ze světa 100% bezpečnou, k unudění zregulovanou a plotem obehnanou zologickou zahradu.
Na sever, na sever! Další zastávka: městečko Mammoth Lakes, po česku též Mamutí jezera. Hlavní atrakcí tu jsou horská jezera a sjezdovky - ale podobně jako v Coloradu sem přijíždíme uprostřed doby nikoho, kdy na lyže už je moc trávy a na chození zase moc sněhu. I tak je krátká procházka po břehu jezer příjemným zpestřením dnešní štreky. Druhý středobod naší návštěvy Mamutích jezer má být místní pivovárek, který nabízí ochutnávky své velice zajímavé produkce. Dneska jsem určený pijan já, a tak se velice těším... ale ne dlouho. Ochutnávky se nekonají - v hospodě se totiž nemůže, ehm, prodávat pivo. Pivovárek se totiž nedávno přestěhoval z baráku A do asi kilometr vzdáleného baráku B a přišel tím o licenci. Asi v zájmu ochrany amerických občanů před alkoholem, viz odstavec výše. Můžeme si koupit jen lahvová piva, a i ty nám musí pivovarník předat venku, mimo lokál. Zajímavé mi na tom přišlo, že zatímco u nás by nad takovou kravinou samozřejmě každý mávl rukou a "nějak" by se to zařídilo, tady se snaží všechny ty praštěné zákony a regule dodržovat - snad že ještě stále věří, že to s nimi stát myslí dobře. Na jednu stranu mi je ta poctivost sympatická, na stranu druhou si myslím, že i jim jednou musí dojít trpělivost. Až na to přijde, budeme mít Američanům ohledně vyjebávání s úřady rozhodně co nabídnout.
Ještě pár desítek mil na sever a pak už konečně můžeme odbočit na naši vytouženou silnici 88, která nás provede skrz srdce Sierry Nevady. Scenérie střídá scenérii: horské štíty, řeky a jezera, asfaltový had silnice ovinutý kolem kopců porostlých lesíky z fantasticky tvarovaných borovic, nad kterými by každý bonsajista řičel blahem. Několikrát se přistihnu, že se při řízení zcela nepokrytě šklebím radostí. Na druhou stranu je to i dost nervydrásající rallye zručnosti: jak už jsme párkrát zjistili, brzdy našeho auta se rády přehřívají a nerad bych je upekl někde uprostřed hor. Hedvika poctivě naviguje: hlásí stoupání, klesání a brzdící protisvahy, přičemž nepřestává svým certifikovaným nosem analyzovat vzduch z ventilátoru na známky smažených brzdových destiček. Je to týmová práce.
Slunce se už naklání a hodiny ukazují skoro půl osmé večer, kdy konečně po 260 mílích cesty brzdíme v kempingu Indian Grinding Stone na druhé straně hor. Dál už je jen kalifornské pobřeží, San Francisco a Pacifik. Jsme všichni - včetně auta, zdá se - živí a zdraví a dost při smyslech na to, abychom si zanadávali na nehorázně mastný kemp ($30 - 3x tolik, co bývá na samoobslužných tábořištích zvykem!). Po všech těch pouštích nás tak civilizace vítá zpět do své náruče - a zdá se, že to nebude zrovna levná milenka...
(Hedvika: U vstupu do předraženého kempu je vysvětlující cedule, proč to tu stojí tolik. Firma, která měla umístit směrovku k tomuto kempu u hlavní silnice, je ve zpoždění s dodávkou. Cedule tedy není a kolemjedoucí turisté kempík vůbec nenajdou. Aby se tak vyplatilo ho provozovat, musejí ti, co ho shodou okolností najdou, zaplatit třikrát tolik. Chvílemi už si tady připadám jako v Čechách...)
RSS