keyboard_arrow_leftV továrně na sny

keyboard_arrow_up

Poslední etapa

Hedvika, 9. 5. 2014

A máme tu konec - ráno se budíme do sluníčka (počasí nám - s výjimkou Yosemitů - celou dobu drželo palce; na druhou stranu to pro Kalifornii znamená nejhorší sucho v historii) a nad tradiční "luxusní kontinentální snídaní" v hotelu (stejně mdlé kafe a olezlé koblihy, jako jsme tu měli před měsícem) dáváme dohromady plán na dnešní den: Nejdřív vrátit auto a pak se uvidí (hlavně nezapomenout na druhou snídani). Večer nezapomenout nastoupit do letadla.

První část zvládáme až překvapivě snadno - auto vracíme krátce po deváté hodině bez větších potíží (ani si nikdo nevšiml toho naštípnutého nárazníku, který jsme MOŽNÁ bouchli my... ale MOŽNÁ taky ne!), jen musíme doplatit 800 mil, které jsme najeli nad původní plán. Oproti bolestnému loučení s Neytiri na Novém Zélandě se mi tady dost ulevilo a po měsíci můžu zodpovědně říct, že Chrysler Town & Country není příliš dobré auto. Je sice pravda, že nás bez říkání dovezlo všude, kam jsme chtěli, a ještě o kus dál, ale celou tu dobu jsem z jeho vrzání, skřípání, klepání a smrdění měl pocit, že to zvládá jen s největším vypětím všech sil a že chybí jen takový >-< kousíček od toho, aby celá Žába majestátně vyletěla do povětří: V San Franciscu jsme byli svědky toho, jak uprostřed desetiproudé dálnice praskla jednomu podobnému vozidlu poloosa - moc na náladě nám to nepřidalo. To, že nakonec během cesty odešla jen sekundární baterka (a s ní lednička a světla v autě), můžeme nakonec považovat vlastně za štěstí. U Neytiri jsme navíc celou dobu přicházeli na další a další chytře vymyšlené vychytávky, které nám usnadňovaly život; vnitřní zařízení Žáby mělo v řadě ohledů efekt přesně opačný - spousta drobných nedomyšleností, které jako by tu byly jen od toho, aby vám lezly na nervy. Snad je to tím, že jsme měli starší model - při předávce jsme okukovali ostatní auta, která měli u Jucy zaparkované, a zdá se, že je postupně vylepšují.

Přes to přese všechno si to nebohé vozidlo zaslouží naše uznání: Projelo s námi za minulý měsíc bezmála sedm tisíc kilometrů skrz pouště a skrz sníh, od Death Valley (-20 m.n.m) do průsmyků Colorada (3600 m.n.m) a zvládlo to s takovou grácií, jakou jen je schopné americké auto vyvinout. Budiž mu za to vzdán upřímný dík.

S lehkým srdcem a batůžky na ramenou zvažujeme, co s načatým dopolednem: Hollywood s jeho chodníkem a hvězdami jsme zvládli už včera (a zpátky se rozhodně nechystáme) a do odletu nám zbývá skoro deset hodin. Nakonec padne volba na další vojenský relikt (přísahám, že s těmihle militantními nápady nepřicházím já!), bitevní loď Iowa, která kotví v Los Angeleském přístavu jako plovoucí muzeum.

S pomocí Google se snažíme najít spojení městskou hromadnou dopravou a naplno poznáváme, jak málo USA počítá s člověkem bez vlastního automobilu: s třemi přestupy nám cesta zabere dobře přes jeden a půl hodiny. Navíc z nějakého důvodu získáváme pocit, že jsme přece chytřejší než Google, a tak s našimi zlepšeními se autobusy a metrem kodrcáme dobře přes dvě hodiny.

Kodrcání ale stálo za to - loď je skutečně majestátní (o chlup delší, než byl Titanik) a je tam toho spousta na koukání. Bohužel tu neprovádí žádní veterání (tedy, žádní nejsou zahrnutí v ceně vstupenky), takže se ochytřujeme jen prostřednictvím vyvěšených cedulek. Asi nejvíc mě překvapilo, že lodička sloužila hodně dlouho - od svého postavení v roce 1943 až do roku 1987, přičemž třeba zaměřování děl měla vymyšlené tak dobře, že zůstalo v původní podobě až do konce, bez vší elektroniky a počítačů. Rovněž za své služby prošla mnoha nebezpečenstvími, někdy i poměrně kuriózními: Kupříkladu během vojenského cvičení po ní jeden americký torpédoborec omylem vystřelil ostré torpédo a na Iowě měli spoustu starostí se mu vyhnout. Celé to bylo okořeněné tím, že tou dobou byl zrovna na palubě prezident Roosewelt a na střílení torpéd po prezidentech jsou Američani hrozně citliví. Nejdřív celou nebohou posádku zavřeli a snad by je byli jednoho po druhém protáhli pod kýlem, ale Roosewelt nakonec jen mávl rukou, že takové věci se u torpéd prostě stávají, a tak mohli válčit dál.

Prohlídka Iowy nám zabere přes jeden a půl hodiny a když se konečně vylodíme, máme už pořádný hlad, protože - jak jste si určitě všimli - z dnešního programu nám nadobro vypadla druhá snídaně! Katastrofu se snažíme urychleně napravit, ale v USA je prostě všechno daleko a člověk bez auta tu může poměrně snadno zajít hladem. Nakonec přece jen nacházíme fastfood Wendy's v docházkové vzdálenosti od stanice Metra, kde završujeme svůj intimní styk s americkou kuchyní nad dvěma hamburgery a pytlem hranolků. Najedení a smíření se světem i koncem cesty usedáme na betonový obrubník u parkoviště a sdílíme poslední dvě mexická piva, která s námi cestovala celou cestu snad už od druhého dne. Máme pocit, jako že děláme něco hrozně nelegálního, a pořád se ohlížíme přes rameno, jestli se k nám nežene nějaký správce pořádku - nejsme si sice jistí, že je tu pití alkoholu na veřejnosti zakázáno, ale skoro se to dá předpokládat. I tohle s člověkem udělá měsíční pobyt v zemi svobody...

Vyzvedáváme z hotelu uložené batohy a míříme na letiště. Tam se ještě naposledy dvakrát zachmuříme (půjčení vozíku na batohy - $5, možnost zabalení batohů do fólie: nula) a pak už míříme do vyčkávací haly ... a do letadla ... a domů.

Na letišti a v letadle máme pak ještě chvíli času bilancovat a shodujeme se na tom, že naše příští dovolená bude opět asijská. Něčím nás sice Amerika obohatila, něčím nás ale zase na druhou stranu průběžně štvala a obecně vzato ji moc nepovažujeme za příliš dobré místo k životu, jaký máme rádi my.

Nicméně komu čest, tomu čest - jsou věci, které se Spojeným státům dají dozajista závidět:

První z nich jsou Američané. Až na Kaliforňany, kteří jsou prostě "breed of their own" a jsou takovými americkými Čechy (tedy soběstřední a věčně tak trochu naštvaní), dají se s vámi Amíci na ulici sami od sebe s chutí do řeči, poptají se, jak se vám daří (a zajímá je, co odpovíte!), přidají pár svých rad a zkušeností - zkrátka a dobře, umění nezávazné konverzace, a tím i udržování dobré a otevřené nálady mají tihle lidé v malíčku. Ruku v ruce s tím jde kvalita obsluhy v obchodech a restauracích, která je - podle mého názoru - ještě vyšší, než mají třeba v Japonsku. Tady máte pocit, že servírce skutečně osobně záleží na tom, abyste se v podniku cítili dobře. Možná je to jen iluze - ale rozhodně se jedná o iluzi hodně příjemnou.

Další věcí, která si nepochybně zaslouží zmínku, je nekonečná rozmanitost. Úžasné majestátní hory, divoce tvarovaná skaliska, mohutný mořský příboj, míle a míle pouštních planin, kaktusy, jimž člověk sotva dohlédna ne špičku, a zlatavé vlčí máky, kterými rezaví celé kopce. Množství míst, velkých i malých, které člověku vezmou dech, nebo ho jen docela obyčejně přimějí k úsměvu. Škoda, že mezi těmi místy hodnými zastavení a obdivování jsou tak nekonečně veliké vzdálenosti.

Na druhou stranu jsme se v USA setkali s věcmi, které nám doma rozhodně chybět nebudou.

1) Zákazy, příkazy a nařízení všeho druhu.

Ke konci pobytu už jsme se kolem sebe zděšeni rozhlíželi, i když jsme chtěli jen odložit batůžek na chodník. Americká úřední mašinérie to se svými občany myslí tak dobře, že "pro jejich vlastní pohodlí a bezpečnost" zcela rezignovala na cokoliv, čemu se tu kdysi říkalo "horse sense", tedy selský rozum, a rozhodla se lidem pro jistotu vždycky předem říct, co je správné a co ne. Jste-li úředník a můžete vydat nařízení, pochopitelně tak činíte. Skoro nám to po měsíci pobytu připadalo, že jsou Státy jen krůček od chvíle, kdy věčně usměvavým Amíkům bouchnou saze a vrátí se zpátky k bazálnímu pravidlu Divokého Západu: Kdo umře první, prohrál.

2) Nevalná kuchyně.

Za celý měsíc jsme narazili asi na dvě kavárny, kde nám chutnalo - a obě byly francouzské. Američané se standardně živí ve velkovýkrmových fastfoodových řetězcích, ale i když člověk narazí na běžnou restauraci, bude v mnohém podobná: k obědu budou saláty a sendviče (do nich Američené naperou všechno: i když máte chuť třeba na dušené hovězí, s chutí vám ho připraví, ale bude mezi dvěma chleby, protože tak se to prostě v poledne dělá) a večer žebírka, burger a kuřecí stripsy. Nutkání všechno obalit a osmažit je všudypřítomné, stejně jako lahvované kečupy a omáčky. Mám dojem, že první dny budeme doma jíst jen guláš, roštěnou, svíčkovou, rajskou a koprovku, prostě omáčky z prvosurovin. Fakt, že jsme si na rozloučenou s Amerikou zašli v Los Angeles na thajskou večeři, hovoří, myslím, za vše.

3) Nemožnost chodit pěšky.

Amerika není chodicí země. Je třeba přiznat, že chodníky v ní sice jsou, ale s tím, že by se po nich skutečně chodilo, se moc nepočítá. Pokud se rozhodnete projít, počítejte s tím, že budete kontinuálně řešit problémy s přecházením velmi širokých ulic (třeba desetiproudovku jsme asi přecházeli vůbec poprvé) a věčně se proplétat mezi spoustami aut. Správně se má prostě jezdit autem. Kromě drive-in fastfoodů tímhle způsobem v Americe fungují třeba i lékárny nebo banky, a kromě autokina jsme jednou zahlédli i autokostel. Je ku podivu že - z naší zkušenosti - není obezita Američanů tak strašlivý fenomén, jak se u nás povídá. Nezdá se, že by tam na počet bylo tlustých o moc víc než u nás. Ale je pravda, že když už tlustí jsou, tak jejich nadváha často dosahuje rozměrů u nás nevídaných - občas takových, za které by se nemuselo stydět ani Monument Valley.

4) Vysoké ceny všeho, snad vyjma benzínu.

V Americe je všechno docela drahé, a to nejen pro nás, ale nejspíš to tak musí být i pro (běžné) Američany samotné. Samozřejmě, že jsou jejich platy v o dost vyšší než naše (v průměru zhruba 3-4x), ale stále jsou pro ně - aspoň u věcí, kde jsme měli možnost to porovnat - ve spoustě oblastí náklady v poměru vyšší. Nám dělalo největší díry do rozpočtu bydlení (v atraktivních oblastech se za noc v kempu platí v přepočtu kolem 1000 Kč, nejlevnější hostely začinají na 1200 Kč za noc a noc v hotelu se pohybuje klidně v dimenzích přes 3000 Kč za noc) a vstupy. Dvě stovky jsou směšná částka, za kterou vás nepustí skoro nikam. Montereyské akvárium, které jsme oželeli, stálo 800 Kč na osobu. Naše úterní návštěva ve studiu Warner Bros přišla cca na 1100 Kč. Kdybychom se byli rozhodli jít k Universalům, koštovalo by to 1600 Kč.. Lacino se žít dá (konzerva za třicet korun, láhev limonády za desetikačku), ale veškerá zábava tu člověku přijde dost draho. O studiu na vysoké škole nebo nedejbože pobytu v nemocnici nemluvě.

A to už je opravdu všechno. Děkujeme za pozornost i za všechny vaše komentáře, které nás motivovaly do dalšího psaní. Já teď vyrazím pěšky do pekárny koupit si něco dobrého a budu si užívat, jak je všude všechno zelené a že mi nikdo nic nezakazuje. Ta perspektiva, že se u nás nemáme zas tak špatně, je možná vůbec to nejlepší, co cestování člověku dává...


keyboard_arrow_leftV továrně na sny