V továrně na sny
|
|
Hedvika, 6. 5. 2014
Nejdřív musím říct, že Honzův písečný záhrab fungoval skvěle: usínali jsme na pláži, ukolébáváni mořskými vlnami, a vzbudili jsme se až ráno, kdy přes hory začalo překukovat sluníčko. Celou noc jsme teda měli naražené kulichy a v pohotovosti i rukavice a vedrem jsme rozhodně netrpěli, ale i tak to bylo fajn (navíc u nás to člověk nezažije).
Hned jak jsme se probrali, vysmáli jsme se našim kempovým sousedům, kteří nechali přes noc na piknikovém stole zásoby, a zatímco spokojeně pochrupávali ve stanu, na jídle se intenzivně živilo celé hejno racků. S potutelným uchechtáváním jsme se pustili do příprav vlastní snídaně. Mnuli jsme se ruce, jak jsme tu logistiku dobře vypočetli - včera jsme povečeřeli poslední konzervu, vypili jsme k ní poslední láhev (skvělé červené cuvée od Tobina Jamese) a dnes jsme k snídani rozkrojili poslední housku a obložili ji posledním sýrem. Jakmile jsem ale housky donesla na piknikový stůl a otočila se, že dojdu pro poslední kafe, už jsem slyšela nadšené ptačí vykřikování a naše snídaně se vznášela desítku metrů vysoko. Mno, tak nám zbyly asi dvě lžičky burákového másla, které jsme si mohli namazat maximálně na poslední koktejlová rajčata. Člověk holt nikdy není dvakrát chytrý.
Bylo jasné, že o snídani se nám dnes musí postarat někdo jiný, a tak jsme vyrazili směrem k Los Angeles. Cestou jsme si z auta prohlédli proslulé pláže v Malibu (palmy fajn, písek fajn, ale ten Pacifik prostě ani v létě víc než 15 stupňů mít nemůže!) a zabrzdili jsme v Santa Monice. Ta je vlastně takovým poloplážovým losangeleským předměstím. V Huckleberry's Café jsme si uloupené housky vynahradili slušnou kávou a výborným croissantem a muffinem - a po měsíci na nás znovu dolehlo, že jsme v civilizaci. Silnice se začaly beznadějně plnit (z kavárny jsme ani nijak nespěchali, aby se ranní dopravní špička aspoň trochu rozpustila), místo na parkování bylo skoro k nenalezení a samozřejmě těžce placené, no a v kavárně nevládla líná venkovská atmosféra, ale řádný městký ruch a shon.
Po deváté hodině už jsem další cestu nemohli dále odkládat, protože jsme dnes mířili do filmového studia Warner Bros. a lístky jsme neměli předem rezervované. Spoléhali jsme se tedy, že když dorazíme během dopoledne, snad na nás do večera nějaká volná prohlídka zbyde. Přijeli jsme v 10:30 a volná místa pro nás našli na půl jednou, což se dalo snést. Volné dvě hodiny jsme trávili lovením jedné keše v okolí a pak konzumací sendviče, abychom na prohlídku nešli hladoví (přece jen, trvá to dvě a čtvrt hodiny). O půl jedné už si nás přebírá náš průvodce Thomas, naloží nás do vozidla podobného golfovému vozíku, jenže pro 12 lidí, a veze nás do filmových ateliérů. WB má v Los Angeles, respektive ve čtvrti Burbank, jak s oblibou říkají, víc než stoakrový pozemek a na něm - prostě všechno. Thomas se nás cestou do ateliéru ptá, kdo jsme odkud. Je tu Praha, německý Frankfurt, britský Manchester, americký New Orleans... "Tak tam všude, přátelé, se natáčejí filmy," říká Thomas, "tady u nás ne - tady se teď hlavně dělají reklamy, fotí reklamní fotografie, natáčí se pár televizních show, ale filmy už skoro vůbec." Přesto na pozemcích stále stojí spousta hotových a k natáčení připravených scén. Velmi pyšní jsou u Warnerů na svou džungli: echtovní prales včetně bambusů a lián, s prašnou cestou a možností napustit jezírka na různých místech. Filmovou džungli si půjčují i jiná studia, například Universal tu natáčel útěk z Jurského parku. Většinu pozemku ale zabírají falešné domy, ulice a celá městečka. To westernové prý před pár lety kvůli nezájmu o westerny strhli a místo něj je teď běžná americká ulice. Jednotlivé domy se ale dají "převléknout", a tak jedna budova může hrát jednou třeba radnici, pak soud a ještě jindy například školu. Tak se snadno stane, že dům, před kterým Humphrey Bogart líbal Ingrid Bergmannovou (Casablanca, 1942) je ve skutečnosti tentýž, kde bydlí Sheldon s Leonardem (The Big Bang Theory, 2014). S Thomasem nahlédneme i do interiérů: ukáže nám zvukové studio, kde se dělá postprodukce, jeden prázdný ateliér, kde se dá postavit scéna (zrovna v tomhle byl postavený dvoupatrový dům - jedno patro VEDLE druhého - pro seriál Surviving Jack), pak taky muzeum s kostýmy a sklad rekvizit. Je libo veverku do Karlíkovy továrny na čokoládu? Nebo samurajské brnění? Tady mají všechno.
Při naší jízdě areálem potkáváme Dodge řízeného Stevem Byrnem. Že ho neznáte? No, my taky ne... Ale je to prý známý producent, scénárista a zároveň herec, který aktuálně natáčí sitcom Sullivan & Son. A protože se zná s naším průvodcem Thomasem, souhlasí, že se můžeme jít všichni podívat do ateliéru připraveného k natáčení dalšího dílu tohohle seriálu. Po ateliéru nás provází tzv. rozehřívač, tedy člověk, který má na starosti bavit publikum ještě před začátkem natáčení. Ukazuje nám postavenou scénu s barem, kde se velká část seriálu odehrává, již usazené živé publikum (reakce publika se přímo na místě natáčí a jsou pak součástí zvukové stopy) a taky zázemí plné techniků, asistentů a dalších různých podržtašek, kterých je při natáčení vždycky potřeba spousty. Tohle nahlédnutí před i za kulisy tedy máme k prohlídce jako bonus.
Po prohlíce filmových ateliéru se, naladěni na filmovou notu, posuneme na nedaleký Hollywood Boulevard. Dopravní situace je příšerná a musím před Honzou smeknout, protože nejenže naše auto dovede až na místo a najde pro nás parkování, ale za celou cestu nepoužije ani jedno sprosté slovo! Jakmile z auta vystoupíme a dojdeme na samotný bulvár, je jasné, proč je tu dnes takový ruch: chystá se světová premiéra filmu Million Dollar Arm, hlavní ulice je tedy uzavřena a všude je natřískáno. My se ale v Hollywoodu stejně moc zdržovat nechceme, vlastně se jen projdeme po Chodníku slávy, podíváme se, které hvězdy už tu mají svou hvězdu (některé i fotíme - viz obrázek) a dlouze si hledáme cestu mezi skupinkou Číňanů, abychom se podívali na slavný nápis Hollywood na stráni za městem. Když se proplétáme mezi lidmi, kteří tu čekají na večerní premiéru a vyhlížejí slavné herce, je nám vlastně trochu líto, že i když se na filmu podílí taková spousta šikovných lidí (od architektů, stavitelů, tesařů, truhlářů přes designéry, krejčí, kostyméry, rekvizitáře po zvukaře, grafiky, techniky a kdovíkoho ještě), tu smetanu nakonec vždycky slíznou vlastně jen herci. Nepřipadá mi to úplně fér.
Když se nám podaří se z Hollywoodu vymotat, dopřejeme ještě naší Rosničce koupel, abychom ji zítra v půjčovně odevzdávali čistou, zaparkujeme ji na parkovišti před hotelem a vykrámujeme z ní všechen ten binec, který se v ní za 4 týdny a 4648 mil cestování nahromadil. Večer si ještě zajdeme na thajskou večeři a po ní nám nezbývá než začít balit věci do batohů a chystat se na odlet. Dnes budeme po třech týdnech poprvé, od návštěvy u Chrise v Santa Fe, spát v posteli. Skoro se bojím, že abych v níc vůbec usnula, budu muset pod peřinu přihodit trochu písku.
RSS