Do triček

Když jsme si v sobotu behem leteckého provozu v Bubovicích pořídili od sluníčka spálené nosy, chvíli jsme si říkali, jestli je vůbec dobrý nápad odjet do Řecka práve teď, koncem dubna, když jaro v Česku definitivně získává navrch. Nedělní chladné a deštivé počasí nás ale přesvědčilo, že je čas přímo ideální. V pondělí ráno tedy házíme na rameno své jachtařské tašky, dle instrukcí z poloviny plné péřovými spacaky, protože touhle dobou ani ve Středomoří není nejtepleji, a vypravujeme se směrem k pražskému letišti.

Cesta trvá obligátní hodinu - na vybudování lepšího spojení zatím čekáme mnoho let stále marně - a přicházíme tak akorát k čerstvě otevřené odbavovací přepážce. A když říkám čerstvě, mám tím na mysli, že před námi stojí ve frontě nějakých ušmudlaných 50 lidí. Letíme s Aegean - to je po dlouhé době první NEnízkonákladová aerolinka, které jsme se svěřili. Však taky letenky, když jsme je v únoru kupovali, ukrojily z našeho dovolenkového rozpočtu o dost vetší díl, než jsme plánovali. I přesto jsme byli ale nuceni check-in provést on-line doma sami, boarding pasy tedy už máme a na přepážku jdeme vlastně jen odhodit zavazadla. Přepážky jsou ale normálně obsluhované živými lidmi, kteří sice netisknou boarding pasy pro nás, ale musejí stejně vytisknout cedulky pro naše bágly, takže moc nevím, jestli se Aegean povedlo tím rafinovaným krokem s on-line odbavením něco uspořit. Nutno jim ale přičíst ke cti, že odevzdávání zavazadel u přepážek jde obdivuhodně hladce a fronta před námi se, včetně početného týmu malých řeckých reprezentantek v aerobiku, vcucne během deseti minut - a my můžeme pokračovat k bezpečnostní kontrole.

Na terminálu 2 je securita společná pro všechny cestující, takže tady fronta naroste do obludných rozměrů. V pondělí, v 10 dopoledne, v dubnu. Nechci vidět, jak to tady bude vypadat v červenci. I tady se ale úředníci celkem snaží, fronta postupuje v podstatě neustále a jediným problémem při kontrole samotné je Honzova potápečská baterka, kterou se sekuriťákovi ne a nedaří rozsvitit. Podezření z terorismu nakonec Honza hbitě odvrátí tím, že ji letištnímu Kerberovi rozsvítí sám.

Pak nás čeká obligátně drahé (a naštestí ne zas tak strašné) letištní kafe a pomalu se začneme nakládat do letadla. Let trvá jen dvě a půl hodiny, přesto nám ale Aegean dopřejí celkem solidní občerstvení v podobě těstovinového salátu, sklenice džusu a müsli tyčinky navrch. A zcela podle letového plánu se ve tři odpoledne (tedy v pražské dvě, ale Řekové jsou posunutí o hodinu dopředu) posadíme na ranvej v Aténách.

U výdeje zavazadel se tam seznámíme s Lenkou a Tomášem - další částí posádky naší jachty. Letěli stejným letadlem, jen pár řad před námi, ale až tady, při čekání na tašky, máme příležitost se potkat a, jak už to tak bývá, začít si vzájemně vyprávět své jachtařské zkušenosti. Lenka s Tomášem už tu byli plachtit mockrát, takže vědí, jak se z letiště dostat na nádraží a odtamtud pak do Korintu, kde už nás má vyzvednout náš skipper. Ještě ale čekáme na posledního člena posádky, Pavla, který si cestu zpestřuje přestupem v Bělehradě. Odtamtud nás informuje, že jeho přípoj do Atén prý bude mít čtvrthodinové zpoždění a dorazí tedy až o tři čtvrtě na čtyři. My už ale tou dobou na příletových cedulích vidíme, že letadlo z Bělehradu bude přistávat až v 17:05. Zorganizujeme tedy malou poradu a dohodneme se, že vlakem do Korintu vyrazíme bez Pavla a zařídíme zatím potravinový nákup, než se k nám Pavel dalším vlakem připojí.

Lenka a Tomáš se tedy ujmou velení - starají se o nás jako o vlastní a pořád nás ubezpečují, jak se nam jachting v Řecku bude strašně líbit - a dovedou nás do odjezdové haly nádraží. Slečny v pokladnách jsou až obdivuhodně vstřícné a dokonce mluví solidně anglicky, takže nám poradí, že máme dojít na nástupiště 1, popojet do Kató Acharnai a tam přestoupit na vlak do Korintu.

Světelné noviny na perónu neukazují vůbec nic - Lenka prý má podezření, že jsou úplně odpojené od proudu, protože neukazují nikdy nic - takže čekáme, co bude napsané na samotném vlaku. Na prvním, který přijede, je napsáno Aeroporto (tam zrovna jsme). Na druhém, který přijede, je to napsáno taky - ale doba plánovaného odjezdu odpovídá, tak do něj odvážně naskočíme. Usadíme se na polstrovaných sedačkách a koukáme, co napíšou světelné hodiny uvnitř vlaku: Pireus. To je přibližně tím směrem, kterým chceme, takže se odevzdáme do rukou osudu a necháme se Hellenic Trains pomalu přesouvat řeckou krajinou. Ta aktuálně není nic moc, protože projiždíme aténskymi předměstími, a během půl hodiny vystupujeme v Kató Acharnai. Na přestup máme jen asi sedm minut, ale nádraží má jediný perón a kolem něj jen dvě nástupiště, takže přípoj nemáme jak minout. Světelné hodiny na peróně opět neukazují samozřejmě nic - možná na tom odpojení od proudu bude něco pravdy - takže v plánovaný čas odjezdu s důvěrou nastupujeme do vlaku označeného Katai, abychom opět vyrazili přibližně správným směrem. I tenhle vlak ma huňaté polstrované sedačky, ale na každičké z nich už někdo sedí, s našimi bágly máme obtíž se natlačit i do uličky, a to nás čeká víc než hodina cesty.

Tenhle kousek cesty je o poznání zajímavejší: okénka vlaku občas nabízejí průhledy na modromodré mořské zálivy, postupem času taky ubývá davů lidí v uličkách a nakonec máme všichni šanci se celkem pohodlně usadit a užívat si toho, že jsme dorazili do Řecka. Už během přesunu a přestupu jsme stihli trochu okusit místních teplot, po vystoupení z vlaku se pak do nás podvečerní sluníčko opře s plnou silou a my si vzpomeneme na dnešní předpověď pro Prahu: nejvyšší odpolední teploty 9 stupňů.

Před korintským nádražím už na nás čeká skipper Jirka Houba, na jehož lodi strávíme následujících deset dní. Nejdřív nás autem přesune do jen pár set metrů vzdáleného Lidlu, kde pořídíme nákup tak obrovský, že by s ním střídmější africká rodina musela vyžít aspoň čtvrt roku, a pak nás autem přesune zase zpátky k nádraží, kde se po mnoha peripetiích tvořených různými zpožděními a výlukami konečně setkáváme s Pavlem. Posádka je tedy kompletní, zásoby jsou kompletní, můžeme se nalodit.

Jirka nás veze z Korintu do asi půl hodiny vzdálené zátoky u městečka Korfos. Tam se seznamujeme s Victorií (tedy jen my dva s Honzou, všichni ostatní už se s ní dobře znají), třiatřicetistopou plachetnicí, která bude na nejbližší dny naším plovoucím domovem.

Hodiny ukazují devátou a teploměr devatenáct. Duben v Řecku…

×