Poslední míle

Dneska už jsme se definitivně přiblížili k závěru naší plavby. Včerejších 50 mil byla poslední velká etapa; dneska nám už zbývá finálních +- dvacet kousků, abychom uzavřeli kruh a vrátili se s Viktorkou do jejího domovského přístavu u mola ve vesničce Korfos.

Hladina moře je den ode dne klidnější a ani předpověď nám nedává velké naděje, že bychom si na závěr mohli zaplachtit. Klid panuje i v samotném přístavu Perdika, protože po včerejší párty, která trvala hluboko do noci (ještě ve čtyři ráno jsem slyšel z nedaleké taverny estonské karaoke) vládne na palubě všech regatových lodí mrtvolné ticho.

My po našem dobrém zvyku nemůžeme dospat, a tak už kolem sedmé hodiny vylézám z podpalubí na molo (tentokrát skutečně potichu a aniž bych cokoliv zničil). Naše naděje na časnou kávu se ukazuje být lichou: žádný pekař není v dohledu a na kavárny je v půl osmé ráno přece jen trochu brzo. Potloukáme se tedy po nábřeží a nasáváme alespoň scenérii.

První obchod, který nakonec otevře, je pistáciová speciálka Mama's Shop, kde nám ochotný prodavač (stejný, který nám včera ve vedlejší restauraci nosil víno a dobroty místní kuchyně) předvedl širokou škálu nejrůznějších pistáciových másel, pomazánek, dezertů a kdovíčeho (ostrov Egina, na kterém se nacházíme, je na pistácie tak trochu odborník). Přišli jsme se jen tak pokoukat a odcházíme s plnou taškou všeho možného a spokojení - podle toho se vždycky pozná dobrý obchodník.

Nakonec se dočkáme i té otevřené kavárny, ale moc se nesmíme zdržovat, protože krátce po deváté už taháme kotvu. Za vytrvalého bezvětří nabíráme západní kurz a za brblání motoru se posouváme k dalšímu dnešnímu postupovému bodu - městečku Epidaurus (respektive Palaia Epidaurus, aby nedošlo k mýlce s blízkým Nea Epidaurus). Místní přístav je totiž ideálním výchozím bodem pro výpravu k Eskulapovu chrámu, kde se nachází rozsáhlý archeologický areál plný historického kamení. A protože jsme už devět dní v Řecku a žádné pořádné historické kamení jsme ještě neviděli, je čas to napravit.

S velikostí taxíku tentokrát nemáme problémy - Mileny (a.k.a. Tomáš s Lenkou) už mají Eskulapův chrám prochozený z minulé návštěvy, takže vyrážíme jen s Pavlem a ve třech se bez problémů vejdeme i do taxíku normální velikosti. Po zhruba patnáctikilometrové cestě nás paní taxikářka vykládá na rozlehlém parkovišti, kde krom osobáků stojí i pěkná řada autobusů a u pokladen (12€ za osobu) je celkem nával. Začínáme chápat, že to asi bude velké.

Prvním a největším tahákem celého areálu je bezesporu amfiteátr, který je opravdu magnificentní - vejde se do něj 12 000 lidí, a když má člověk sedadlo v poslední řadě, tak musí šlapat po schodech jak do pátého patra.

Když se dost vynadivíme divadlu a jeho úžasné akustice, vydáváme se na výpravu zbytkem areálu. Tam už je dojem o dost slabší - většinou se jedná o nějaké nedbale poházené kamení, na kterém jsou jen sem a tam vidět výsledky jakés-takés restaurační činnosti. Ze všeho nejzvláštnější mně přišlo masivní lešení, které některé ze staveb obepínalo - podle dobových fotografií na informačních panelech a míry jeho zrezivělosti se dalo vytušit, že tu stojí už minimálně dvacet let, aniž by se na staveništi s čímkoliv pohnulo. Škoda - pokud by zbytek areálu prošel stejnou kúrou, jako samotný amfiteátr, byla by návštěva asi podstatně zajímavější (a cena vstupného přiměřenější). Takhle si alespoň my spravujeme náladu drbáním místních koček a Pavel místní zmrzlinou, byť je její výběr poněkud omezený ("Kávovou." "Nemáme, co stracciatellu?" "Tak citrónovou" "Nemáme, nechcete banánovou?").

Přesně v domluvený čas nás odváží náš taxík zpátky dolů do přístavu a za chvíli už vyrážíme na poslední leg naší plavby, deset mil podél pobřeží do Korfosu. Ještě se naposledy pokusíme nalákat tuňáka (ovšemže marně) a za chvilku už brzdíme u stejného mola, od kterého jsme před desíti dny vyráželi.

U večeře se ještě kapitánovi snažím vnutit nějaký revanš za poškozené dveře od lodi, ale marně - moje snahy nonšalantně odmávne s tím, že ty peníze radši propijeme. Vyrazíme tedy ještě naposledy do taverny, kde otočíme pár džbánků vína... které stejně nedostanu příležitost zaplatit. Zpátky na palubě pak ještě dopíjíme lahev rumu, kterou jsme celou plavbu povážlivě šetřili, a pak už unavení míříme do postele.

V kajutě poněkud hloupě otevíráme větrací lukny, abychom si užili čerstvého vzduchu - a zapomínáme, že specialitou Korfosu jsou krvelačná hejna komárů, která se nám okamžitě nastěhují do ložnice. Chvíli se to snažíme urvat vůlí, ale zhruba kolem půl třetí ráno musím uznat, že to takhle vážně nepůjde, a s čelovkou vyrazím na lov. U dvacátého zabitého hajzlíka je přestanu počítat. Znaven soubojem padnu na záda a spíme až do rána.

Náš výlet po Řecku skončil. Dost jsme toho napluli (350 mil), spoustu toho snědli a vypili, ledacos okoukali a po dlouhé době si dokonce - občas - sáhli i na nějaké to lano a kormidlo, takže celkový dojem je většinově pozitivní. Nezbývá než se rozloučit s kapitánem (který už musí mít našich chytrých řečí plné zuby) a posádkou (které nemůžeme dost poděkovat za jejich vstřícnost) a už se můžeme těšit na další dobrodružství - kdo ví, třeba i v Řecku.

Abych pravdu řekl, já se ale teď ze všeho nejvíc těším na svou vlastní postel a záchod, do kterého budu moct spláchnout celou ruličku hajzlpapíru. Inu, i tak končí dobrodruzi...

×